Jak se chovat k domorodcům
Kdo si myslí, že otázka Jak se chovati k domorodcům? pochází z nějakého návodu španělských katolických conquistadorů, kteří vyráželi do zámoří s mečem a křížem nejen za zlatem, ale i s úmyslem obracet pohany na víru v Ježíše Krista, nebo že jde o poučení portugalským a nizozemským osadníkům, usazujícím se od 16.-17. století v nejrůznějších koutech světa, či dokonce arogantním britským tvůrcům světového impéria pod korunou královny Viktorie, bude si rád muset přiznat, že se zmýlil.
Tato věta totiž pochází z dokumentu Informačního byra dělnických a rolnických stran, sloužícího od roku 1947 jako agentura sovětské státní moci. Ta, o rok později již dílem usedlá také v Praze, šířila pod tímto titulem své instrukce do různých zemí světa, ve kterých její emisaři měli někdy opatrně, někdy naléhavěji a prostřednictvím svých agentů šířit nejen myšlenky komunistického hnutí, ale podílet se i na pokusech ovlivnit vnitropolitickou situaci v některé zemi, v té době nejčastěji označované jako bojující o národní osvobození.
Myslíme si, že emocionální obsah českého slova domorodec byl vložen do původního mjestnyj žitělj nebo tuzemec, tuzemka snad i prostřednictvím anglického native nebo aborigin. Tehdejší český překladatel neměl k dispozici nejnovější Tezaurus jazyka českého aneb Slovník českých slov souznačných, blízkých a příbuzných Jarmila Klégra (z roku 2007), ze kterého by se dozvěděl, že ke slovu domorodec se vztahují substantiva se svými přívlastky jako tuzemec, indigen, aborigin, autochton, prapůvodní obyvatel a odvozená adverbia místní, původní, zdejší, etnický, nativní, domácí. Tento překladatel, zřejmě cizinec, ledabyle používající nějaký příruční slovník, se nevyhnul jednomu z mnoha úskalí češtiny, kterým jsou synonyma, kterým se pomocí výpůjček z cizích jazyků zesilují nebo oslabují významy, jichž jsou původní slova nositeli.
Domorodec zní v češtině, na rozdíl třeba od native American, jako slovo téměř urážlivé, označující často někoho, kdo je zaostalý, nevzdělaný, pocházející z míst, která nás zajímají jen jako něco exotického a cizorodého. Proto si slovo domorodec spojujeme s označováním jinakosti, etnicity, s objevováním něčeho neznámého. V tom horším případě jde jen o pojmenovávání něčeho neznámého neboli primitivního, vzdáleného, něčeho někde daleko za polárním kruhem, v pralesech Amazonie, v nitru Afriky nebo u praobyvatel údolí mohutných řek a na úbočích vysokých, až pětitisícových hor v Papui Nové Guineji.
Vezme-li čtenář do ruky jakékoli číslo z XXI. ročníků časopisu Koktejl, nenapadne ho, že by slovo domorodec mohlo být negativním stereotypem, neměnným rámcem subjektivního vnímání a hodnocení cizího (heterostereotypem), nebo by dokonce mohlo být podobným pozorováním a hodnocením sebe samých (autostereotypem). Podle této typologie je slovo domorodec autostereotypem, kterým označujeme něco jiného, ale které vypovídá o nás samotných, jehož užíváním říkáme, jací jsme a nejsme.
V horší situaci jsou oproti nám diplomati, obchodníci a návštěvníci českému myšlení vzdálených zemí, kteří se musejí obávat, aby nepřekročili hranici, za kterou by podobné pojmenování místních obyvatel mohlo být chápáno jako urážka. A nejjednodušší to mají obyvatelé zemí, kterých je mezi členskými zeměmi OSN nejvíce, ale které jsou domovem mnoha národů a etnik žijících v neustálých konfliktech, napětí, nebo se naopak musely naučit vedle sebe nebo společně žít.
Toto číslo Mezinárodní politiky si proto zvolilo jako téma, jak se které země chovají k svým menšinám, které u nás považujeme za domorodce. A protože je vnímáme jako marginální, nedůležité skupiny, byť jsou svou existencí, její historií, nebo dokonce i vizuálně atraktivní, snažíme se zjistit, jak se k nim chová to, o čem si myslíme, že je většinovou společností.
Chceme si díky tomu také uvědomit, že nás nezajímá, jací ti nešťastní domorodci vlastně jsou, ale jak se k nim jejich vlády a státy chovají. Proto jsme nemohli opomenout původní obyvatele Kanady, o kterých píše Magdalena Fiřtová, nebo do jiného koutu světa hledící Pavla Hůlová svým článkem o australských aborigincích. S Mnislavem Zeleným vede Robert Schustrem rozhovor o jím milovaných a navštěvovaných obyvatelích Amazonie.
A abychom nezapomněli, vzpomínáme také na domorodce v Evropě a Andrej Ruščák píše o sámské politice v Norsku jako upozornění, že podobnou pozornost bychom mohli věnovat i různým skupinám obyvatel zemí, které nemůžeme považovat za vzdálené nebo exotické. Všechny články tohoto čísla je ale třeba chápat jen jako skromný úvod do problematiky, protože náš důraz na ty zdejší má vyvolat zájem, zda takové pojmenování má vůbec nějaký smysl a zda není jen reziduem věků impérií a zvráceného pohledu na ty druhé jako na ty jiné.
Zajímavostí tohoto čísla Mezinárodní politiky ale nejsou jen z politického hlediska studovaní domorodci, ale také to, že je předpředposledním tištěným číslem XXXVI. ročníku měsíčníku vydávaného různými vydavateli od roku 1957 a posledních 20 let i ÚMV v Praze. Je také ohlášením ukončení činnosti posledního tištěného českého a pro české čtenáře psaného populárně-naučného časopisu o mezinárodní politice. Nestane-li se nic mimořádného, i k takovým situacím v životě domorodců dochází, rozloučíme se s tematizovanými pohledy na mezinárodní politiku a budeme je muset začít hledat na stránkách časopisů s jinými edičními záměry. A snad nebudeme odkázáni jen k elektronickým panel-stories, anebo dokonce až k lhostejnosti vůči úvahám o mezinárodní politice.
O autorovi:
Zdeněk Zbořil