Trump podpoří Izrael na cestě, která se zemi nemusí vyplatit

Ihned po Trumpově zvolení novým americkým prezidentem někteří izraelští politici vyzvali k dosud nemyslitelnému přesunu amerického velvyslanectví do Jeruzaléma, jak sliboval. Jiní jásají nad možností dále volně rozšiřovat osady na okupovaných palestinských územích. Realitou je, že hlavním Trumpovým poradcem na Izrael je David Friedman, který sdílí náhled na akce izraelské vlády s těmi nejkrajnějšími pravicovými izraelskými politiky.

Není proto divu, že současný izraelský ministr pro vzdělání Naftali Bennett a další politici se radují, že Trumpovo vítězství podle nich znamená konec mezinárodní podpory pro vznik palestinského státu. Mnozí izraelští politici se přidali a padlo několik výzev k anexi celého nebo alespoň části dnes okupovaného Západního břehu.

Ještě než odejde Obama

Takto vážné porušení mezinárodního práva, s jehož vizí si pravicoví izraelští politici pohrávají, jim však může brzy velmi zhořknout. Změna současného statutu quo tímto směrem by totiž ohrozila pověst Izraele, s níž se tamní vláda ráda chlubí, jako židovského státu či jako jediné demokracie na Blízkém východě.

Současná situace je taková, že izraelská vláda plně kontroluje oblast C okupovaného Západního břehu – což odpovídá asi 65 % jeho celkového území. Postupně tam toleruje stěhování dalších Izraelců, když jim povoluje nebo přímo pomáhá se stavbou nelegálních osad, negativně vnímaných v mnoha zemích světa včetně USA.

I kvůli tomu se stalo, že Obamova administrativa, jenž je vůči izraelskému porušování mezinárodního práva výrazně kritičtější, ještě před svým koncem nezabránila rezoluci v Radě bezpečnosti OSN, která osady odsoudila. Porušování této rezoluce bude i přes budoucí otupení amerického odporu vůči izraelským akcím i ve zbytku světa nadále vzbuzovat negativní reakce.

To platí především o Evropě, kde jsou politici ve snahách zachránit dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu o dost aktivnější. Jejich snahy izraelská vláda odmítá a svými akcemi na okupovaných územích znesnadňuje a tím dává jasně najevo, jaké jsou její další úmysly. Pokud v rámci Evropské unie nenastanou žádné zásadní změny, nejsou pak nereálné další její kroky podobné rozhodnutí o označování zboží z izraelských osad.

Ohrožení židovské identity

Co by však přinesla idea "velkého Izraele", tedy definitivní izraelská anexe nejen východní části Jeruzaléma, ale také okupovaného Západního břehu? Za předpokladu, že by mezinárodní společenství izraelské vládě nedovolilo, aby si z různých částí palestinských území vybrala ty nejvýhodnější, zatímco ty ostatní držela za vysokou zdí, by Izraeli totiž připadlo také Pásmo Gazy, odkud před lety své osadníky násilně evakuoval a dobrovolně se zcela stáhl, a kde žijí další dva miliony Palestinců. A zoufale chudých, podvyživených, frustrovaných Palestinců.

V Pásmu Gazy a na okupovaném Západním břehu žije celkem skoro pět milionů Palestinců a kromě nich ještě navíc 1,6 milionu Arabů, kteří svůj domov mají přímo v Izraeli nebo ve východním Jeruzalémě. To Izraelců žije v zemi asi 6,5 milionu a dalších ani ne 800 tisíc žije v izraelských osadách na okupovaných územích a ve východním Jeruzalémě. Porodnost Palestinců a Arabů je vyšší než izraelská a tak by Židů brzy v Izraeli rozšířeném o anektovaná území žilo zanedlouho méně než Palestinců či Arabů.

Pak by Izrael stál před obtížnou volbou – buď by ztratil svůj židovský charakter či pověst jediné demokracie na Blízkém východě. Ne náhodou o izraelské budoucnosti rozhlásil nastávající americký ministr obrany John Mattis, že je na nejlepší cestě, aby na jeho území zavládl apartheid. To samé před několika dny napsal také tamní liberální deník Haaretz do svého editoriálu.

Těžká izraelská volba

Pokud by Palestinci v případném "velkém Izraeli" získali volební právo, stála by tamní v současnosti vládnoucí pravice před ještě těžší volbou. Riskovala by totiž ohrožení svých pozic ve vedení země. Dá se logicky očekávat, že by Palestinci volili spíše levici, která k nim je dlouhodobě přívětivější, či arabské strany, jež už dnes působí v Knesetu. Jejich politické názory jsou přitom naprosto odlišné od izraelské pravice.

K zachování demokratického charakteru země by navíc museli dojít k zrovnoprávnění Palestinců také v dalších oblastech života. Současná situace na okupovaném Západním břehu je taková, že izraelská vláda nechává po stovkách ročně demolovat palestinské budovy, zatímco tisícovky izraelských každý rok staví. Tyto osady navíc vznikají na úrodných územích a jejich obyvatelé přebírají dosud Palestinci ovládané přírodní zdroje.

Kromě toho Palestinci, narozdíl od Izraelců, po Západním břehu cestují přes nejrůznější kontrolní stanoviště, které jejich cesty zásadním způsobem prodlužují. Palestinci také musí mnohdy používat jiné silnice než Izraelci a naprosto odlišný je přístup vojáků a policistů dohlížejících na pořádek na okupovaných územích. Není výjimkou, že izraelští vojáci dohlíží na útoky osadníků proti Palestincům, zatímco za stejné incidenty v opačném gardu do vězení posílají i desetileté palestinské děti.

To všechno a mnohem víc by se muselo změnit, aby se Izrael nadále mohl chlubit nálepkou jediné demokracie na Blízkém východě a nevystřídal ji označením apartheid. Jenže přesně tohle si izraelská pravice nepřeje. Proto zde vzniká paradoxní situace – izraelští pravicoví vůdci se stále rychleji ženou za něčím, co se vůbec nemusí vyplatit nejen jim samotným, ale ani jejich vlastní zemi. Trumpovo zvolení tento proces jen urychlí.