Hudbou proti sovětské i nové totalitě

Motto:
Lavrentiji Pavloviči
málokdo už věří,
z Lavrentije Pavloviče
lítá prach a peří.

Z dobové častušky, reagující po Stalinově smrti na další osudy jeho pravé ruky L. P. Beriji

Málokterý národ na světě asi žije (anebo alespoň donedávna žil) hudbou tak intenzivně jako Rusové. Hudební kultura, která až do konce18. století těžila především z folklóru a z tradice církevních sborů (ostatně zakladatel moderní ruské klasické hudby, která je dnes základní součástí světového kánonu, Michail Glinka, k tomu říká: „Tvůrcem hudby je lid, my umělci ji už jen aranžujeme“), v 19. století nevídaně zmohutněla a stala se jedním z nejvýznamnějších segmentů celosvětově respektované ruské kultury. Velmi rychle si to uvědomil i sovětský komunistický režim, který z klasické hudby (podobně jako z klasické ruské literatury) udělal ideologický a propagandistický fetiš. Je proto zajímavé sledovat, jak se ruští hudební umělci s tímto postojem vládnoucích špiček nevědomky i vědomě utkávali.

Pozoruhodným zjevem ruské vážné hudby stalinské i postalinské epochy je beze sporu jeden z největších představitelů světové moderní hudby Dmitrij Šostakovič (1906-1975). Tento geniální umělec sice byl (a v mnoha ohledech oprávněně) považován za Stalinova chráněnce a součást komunistické propagandistické mašinérie, ale na druhé straně vždy byl a zůstal nezávislým tvůrcem a přes ono nejvyšší protektorství byl režimem podobě jako Segrej Prokofjev nemilosrdně tepán za „formalismus“ své hudby tedy za unikání z oficiálně povoleného socialisticko-realistického rámce.

Nejednoznačnost jeho postavení mnohokrát popisoval inspirátor slavných Šostakovičových pamětí (přesně podle umělcova přání byly zveřejněny až po jeho smrti, v roce 1979) muzikolog a propagátor ruské kultury Solomov Volkov. V jednom rozhovoru pro list Komsomolskaja gazeta, zda byl Šostakovič bytostný kompromisník, za jakého je často považován, Volkov odpovídá:
„Dopouštíte se stejné typické chyby jako jiní, kdož o něm uvažují: Směšujete totiž zcela protichůdné stránky Šostakovičovy činnosti. Mé zkušenosti s kulturními velikány sovětské epochy ukazují, že si pro soužití s mocí poměrně brzy zvolili jasný postup (jemuž já říkám taktika tvůrčího přežití). Šostakovič své konání přísně rozdělil na sféru umělecké tvorby a oblast veřejné činnosti. Trpně se ocital v různých oficiózních rolích vystupoval na sjezdech, psal do stranického tisku což dělal pečlivě a poctivě, ale takříkajíc mechanicky. Jsem přesvědčen, že se k tomu rozhodl zcela vědomě a velmi brzy, což mu pomohlo fyzicky přežít, ale mělo to samozřejmě i negativní důsledky. Což ostatně naznačuje i vaše otázka: Ode dne jeho smrti uplynulo už přes třicet let, ale pro vás je jeho tzv. kompromisnictví stále ještě problém. Ostatně problém je to dodnes pro mnohé, pro mě taky... Na druhé straně se málo mluví o tom, jak otevřeně se Šostakovič zastal Josifa Brodského, či jak desítky či stovky dalších lidí doslova vytáhl z lágrů a kriminálů... Já nevím, ale řekl bych, že mluvíme-li o dobách nejtvrdšího komunismu, je to ještě jeden důvod ve sporu o tom, zda tenkrát byly či nebyly nutné kompromisy.“

Šostakovič prožil celý svůj život v Sovětském svazu a celá jeho profesionální kariéra se odehrávala v podmínkách stalinismu, rozporuplné chruščovské epochy a následné brežněvské stagnace. Jeho žák, violocellista a dirigent Mstislav Rostropovič (1927_2007), a jeho žena, vynikající sopranistka Galina Višněvská (1927) už mohli zaujímat mnohem jednoznačnější, vysloveně politické postoje (a navíc v relativně mírných brežněvských časech mohli, i když spíše museli, vycestovat do zahraničí, když už se to doma dál nedalo snášet). Rostropovič se už jako mladý muž v 50.letech otevřeně zastal svých vzorů a učitelů Prokofjeva a Šostakoviče, periodicky viněných z již zmiňovaného formalismu. Nejdůležitějším jeho politickým činem v brežněvské epoše však byl bezesporu otevřený dopis stranickému listu Pravda, v němž se Rostropovič odvážně bral za tehdejší nečetné, ale velmi pronásledované sovětské disidenty v čele s Alexandrem Solženicynem. Toho ostatně, když bylo opravdu zle, ubytoval ve svém venkovském domě. Sám k tomu říká: „To nejlepší, co jsem v životě udělal, nebylo v mé hudbě, ale v jediné stránce tohoto dopisu. Od té chvíle bylo mé svěodmí čisté a jasné.“

Rostropovič a Višněvská patří ke generaci sovětských umělců, kteří se prosadili v době chruščovského „tání“: Znamenalo to, že se poměrně snadno dostávali na Západ a dlouho byli režimem doslova hýčkáni. Krásná paní Galina byla mezi sovětskými pohlaváry vyloženým idolem, často se mezi ně dostávala, a tak měla podobně jako její manžel naprosto přesnou představu o tom, s kým má tu čest. Ve své autobiografické knize Galina o tom ostatně přináší i toto svědectví ze soukromé papalášské trachtace, kdy se do této společnosti dostala vůbec poprvé:

„Bulganinova dača stála v Žavoroncích, cestou na Nikolovu Horu… Slovo recepce se v tomto případě užít nedalo, byla to normální ruská pijatyka a já přijela, když všechno bylo v nejlepším cigaretový kouř se dal krájet… Usmívající se oslavenec mě usadil na místo hned po svém boku a já se, sledována významnými pohledy, posadila mezi něj a Chruščova… Shromáždila se tu tehdejší úzká elita členové politbyra, jejich rodiny i několik maršálů (mezi nimi legendární Žukov)…Poprvé v životě jsem viděla naše vůdce, jež jsem od dětství znala jen z portrétů, všechny pohromadě, a navíc u nich doma, obklopené ratolestmi a dalšími členy domácnosti. Jak zvláštně ti lidé vypadají v soukromí! Kolem velkého stolu, zavaleného jídlem a láhvemi, těsně se tisknoucí jeden k druhému… Rozmlouvají nahlas a pánovitě a k tomu hodně pijí. Člověk z nich cítí jakési nepřirozené vnitřní napětí, jako by se tu shromáždili vůdci vlčích smeček a dávají si pozor, aby před sebou navzájem neprojevili sebemenší slabost. Tak tohle jsou tedy oni "mozek a srdce naší strany"! Chybí mezi nimi jen v Pánu zesnulý Stalin a nedávno popravený Berija.

Ostatní věrní spolubojovníci jsou ale na svých místech a já mám možnost je sledovat… Všichni mají primitivní odulé tváře, hrubé hlasy a mezi sebou se baví buransky, až vulgárně. V tom halasu je neustále dobře slyšet ostrý a sípavý hlas Kaganovičův, se silným židovským přízvukem. Dokonce i tady, když jsou jen sami mezi sebou, je místo normálních přípitků slyšet cosi jako hesla či titulky z novin: "Sláva komunistické straně!", "Ať žije Sovětský svaz!" Ženy jsou pomenších postav, tlusté a většinou mlčenlivé. Stísněné a celé nesvé… O nějakých toaletách či eleganci samozřejmě nemůže být řeči ani jedna z nich na sobě nemá dlouhé šaty, ani jedna není pěkně učesaná… Jejich manželé je s sebou nikam do společnosti neberou a já tyhle dámy na žádné oficiální recepci ještě nikdy neviděla…“

Višněvská s Rostropovičem byli Brežněvovým režimem postupně zatlačeni do ústraní a nakonec museli svou vlast opustit. Přestože je hned plně rehabilitoval už Gorbačov, domů se vrátili až nedlouho před pádem SSSR, roku 1990. Mstislav Rostropovič poté měl znovu příležitost předvést svou občanskou odvahu při puči v roce 1991, kdy se s přílbou na hlavě a kalašnikovem v ruce zařadil mezi stoupence Jelcinovy a obránce Bílého domu.

Chruščovovo „tání“ ale přineslo úlevu i pro řadové sovětské občany. Levná a snadno přístupná železniční doprava umožnila mnoha mladým lidem z měst vyrazit s batohy a stany na všechny strany a poznávat krásy Ruska, což v dobách Stalinova faktického nevolnictví a omezení volného pohybu nebylo možné. Turistika lidem dávala pocit svobody jdu si, kam chci, a přenocuji, kde chci. S turistikou souvisel i zrod zcela nového typu písní, překypujících romantikou dalekých cest, písní lyrických a zcela pomíjejících požadavky komunistické ideologie.

V 60.-80. letech se v SSSR bouřlivě rozvíjí tzv. Turistická či později autorská píseň. Na koncerty písničkářů Alexandra Galiče, Bulata Okudžavy, Vladimira Vysockého, Jurije Vizbora a dalších přicházejí tisíce, ba desetitisíce lidí.
Mimořádnému zájmu a největší popularitě se v těch dobách beze sporu těšily písně Vladimira Semjonoviče Vysockého. Ten začal popěvky s pouliční romantikou, ale do poloviny 70. let se vypracoval v barda celonárodního významu. Jeho poezie, ale i životní styl (oženil se s francouzskou herečkou Marinou Vlady-Poljakovovou, což byla dcera carského důstojníka, který po revoluci emigroval do Francie), byly při jeho známém až výtržnickém bouřliváctví rukavicí hozenou do tváře komunistického režimu. Vysockij byl umělcem zpola zakázaným: na jedné straně mu vyšlo u společnosti Melodija pár desek s jeho písničkami, hrál a zpíval na koncertech po celé zemi, jejichž amatérské magnetofonové záznamy se okamžitě množily a rozbíhaly mezi umělcovy fanoušky, ale na druhé straně mu za jeho života nevyšla ani jediná básnická knížka. První sbírka jeho veršů vyšla pod názvem Nerv zásluhou básníka Roberta Rožděstvenského roku 1981 už po umělcově smrti. Jeho smrt ve dnech moskevské olympiády otřásla celou zemí. Když ho 28. července 1980 Moskva pochovávala, zely olympijské tribuny prázdnotou.

Dnes se v souvislosti s Vysockým často tvrdívá, že jeho tvorba byla hodně publicistická a že značná část jeho díla rychle zastarala. Nejlepší písně Vysockého však hovoří na témata vskutku věčná. Patří mezi ně kupříkladu slavná Pravda a lež, již u nás zpopularizoval český písničkářský král Jarek Nohavica:

Leckterej hlupák se dodneška o Pravdu hádá
pravdy se ovšem v těch řečičkách nedobereš
jistěže ve světě nakonec zvítězí Pravda
ale až dokáže to co dokáže Lež

Často je k mání vodky jen půl litru na tři
a ani nevíš s kým dneska přenocuješ
někdo tě vysvlíkne řeknou ti že ti to patří
a dřív než se naděješ nosí tvé kalhoty Lež.
(Překlad Milan Dvořák)

Pro naše prostředí je pak zcela zásadní tento text, který nemá zpívanou podobu a v SSSR mohl vyjít až hluboko v dobách perestrojkových:

Já na zázraky nikdy nevěřil,
nebalil kufry do příštího ráje.
Mé učitele spolkla stoka lži
a blízko Magadanu vyvrhla je.

Povznášel jsem se nad hloupost a lež.
Smí ale jiným do svědomí sahat,
kdo bez následků přežil Budapešť
a komu srdce neutrhla Praha?

My dělali jsme rámus na jevišti
i v životě a chtěli odpověď.
Ta měla přijít v okamžiku příštím:
„Je někdo proti? Tak dva kroky vpřed!“

S tímhle se nikdo nechtěl zpříma setkat
a každý se už předem radši lek.
Rozumnost jako nestydatá štětka
nám zavírala srdce na zámek.

Nás naučili pěkně zticha zůstat,
i když snad ke zdi nestavěli nás.
I my jsme děti strašných roků Ruska,
do hlavy vodku lil nám těžký čas.
(Překlad Milan Dvořák)

Formálně prostší a prvoplánově méně buřičský, i když v konečném výsledku často hlubší je bezesporu Bulat Okudžava (1924-1977). Tento absolvent prestižní spisovatelské školy Literární institut Maxima Gorkého, který o sobě tvrdil, že své písně zpívá na tři akordy a že do závěru své kariéry se dopracoval akordů pěti, po sobě kromě řady historických románů zanechal rozsahem možná skromné, ale o to působivější písničkářské dílo:

Stará vojenská
Dusot kopyt dozněl, pluk už dozpíval,
prach a dým už roznesl dech vánku,
/: prostřelený kotlík rzí se pokrývá,
zabili i mladou markytánku. :/
Málo nás tu zbývá s naší bolestí,
nepřítel snad nikdy ani nebyl,
/: kdo je ještě živ, ten mluví o štěstí,
kdo už ne ten poslouchá ho v nebi. :/
Na závěru ruka, smrtka na blízku,
duše vzlétá, hlava už se sklání,
/: komupak to píšem krví do písku,
příroda, ta nečte naše psaní. :/
Spěte, kamarádi, není proč se bát,
velitelé narodí se zase,
/: vojáčkové zase budou fasovat,
od eráru věčné ubikace. :/
Spěte kamarádi, zpěv je jenom zpěv,
nic nového na tom světě není,
/: zase bude láska, zase bude krev,
jen nebude nikdy usmíření.
(Překlad Milan Dvořák)

Třetí a u nás nejméně známý z legendárního ruského písničkářského souhvězdí byl další absolvent Literárního institutu a žák slavného Stanislavského Alexandr Galič (1918_1977). Tento původně úspěšný a zcela neproblematický filmový a divadelní scénárista si od počátku 50. let původně stejně jako Vysockij či Okudžava jen pro sebe a pro přátele píše písně, tentokrát odkojené Vertinského ruskými romancemi. Postupně se ovšem ve své tvorbě dopracoval myšlenkového obsahu, který byl se sterilním intelektuálním prostředím hnilobné brežněvské stagnace neslučitelný: v roce 1974 je Galič nucen uchýlit se do pařížského exilu. Z rozsáhlé tvorby alespoň dvě ukázky:

Za městem jsou mraky temné
a v nich vody dešťové,
za městem jsou ploty pevné,
za ploty jsou vůdcové.
Tráva se tam neskloní,
vítr nefičí.

Jsou tam s mátou bonbóny,
mléko slavičí.
Za sedmerou zábranou,
za sedmerou ochranou,
jsou tam s mátou bonbóny,
mléko slavičí.


Právo na odpočinek
(Návštěva v blázinci Bělyje Stolby)

Flaška samohonky, z Kerče herinci,
trochu chalvy, k tomu pět šest rižskejch piv.
V Bílejch Stolbech je můj brácha v blázinci.
Jedu mrknout, jakej maj tam kolektiv.

Blázni vám se maj, to by každej rád.
Kdo chce, pije čaj, kdo chce, může spát.
Proto s vděčností každej vzpomíná
jeden Hitlera, druhej Stalina.

Brácha čeká u vrat, z dálky huláká:
"Čekat na tebe, to moh by jeden shnít!
No tak nezdržuj a nalej panáka,
dokud blázni mají předepsanej klid."

Schizofrenici metou světnici,
paranoici léčej vopici
a ti, co maj jen psýchu zdrchanou,
budou klidně spát, dokud nevstanou.

A jen kopneme si do hlav panáka,
brácha začne líčit svýho doktora,
že mu nejspíš brzy šišku rozfláká.
Cestu do Moskvy mu zatrh, potvora.

Brácha dva tři dny musí v Moskvě bejt -
jednak na důchod sehnat ňákej glejt,
jednak zaskočit za svou jedinou
a pak za jednou známou holčinou.

Ještě panák, potom pivo, slaneček,
chalva nakonec, a to už brácha škyt,
kouknul na mě, říká: "Seňo, člověče,
ty bys to tu na pár dnů moh za mě vzít.

Dyť máš jako já ksicht i postavu.
Stačí na ně hrát, že seš na hlavu.
V Moskvě shon a spěch, všecko ryc pic bum,
tady budeš mít sanatorium."

Shodil pantofle a nemocenskej plášť,
všecko vyhandloval se mnou za civil.
Namoutě, jsme stejný, uhoď jako prašť,
jako by ten plášť můj vlastní byl.

Brácha k Moskvě se řítí rychlíkem
a já připnu si prachy špendlíkem,
pak jdu špacírem před očima všech.
Voraz, to je fajn, to má brácha recht.

Kolem božskej klid, až srdce zaplesá.
Tak si plánuju, co z toho vyplyne.
Buď se stanu prezidentem USA,
nebo absolvuju VUML, co by ne.

Jak se blázni maj, to by každej rád.
Kdo chce, pije čaj, kdo chce, může spát.
Proto vděčně tu každej vzpomíná
jeden Hitlera, druhej Stalina.
(Překlad Milan Dvořák)


Ruská písničkářská scéna (alespoň v tom rozsahu, jaká známe ze 60._80 let) prakticky zemřela. Zůstal však ruský rock, jehož relativní nezávislost, jíž se dopracoval hlavně v 80. letech, žije dodnes v takových jménech jako Boris Grebenščikov či Jurij Ševčuk dodnes. Posledně jmenovaný navíc loni v létě neváhal vstoupit do přímého sporu o povaze ruské demokracie se současným faktickým ruským vládcem Vladimirem Putinem.
Vzdor v ruské rockové hudbě sovětského období však skvěle zafungoval uprostřed letošního července, kdy jiná diktatura, tentokrát běloruská Lukašenkova, zakázala státnímu rozhlasu vysílat kultovní píseň charismatického ruského rockera Viktora Coje Chceme změny, která se kdysi stala hymnou perestrojkových časů a dnes se o stejnou roli uchází právě v Bělorusku:

Místo tepla zelené sklo,
místo ohně dým.
Rudé slunce shoří zcela,
den dohoří s ním.
Na planoucí město dopadá už stín.

Chceme změny, žádají naše srdce,
chceme změny, žádají naše oči.
V našem smíchu, i v našich slzách,
i v pulsu našich žil:
Chceme změny, čekáme změny,
žádáme změny ze všech sil.

Poznámka úplně na závěr: Viktor Coj v jednom z posledních rozhovorů před smrtí při automobilové nehodě tvrdil, že píseň Chceme změny nebyla v době svého vzniku vůbec míněna jako politický pamflet. Dnes se nejen v Bělorusku, ale i v umělcově rodném Rusku, jak už se to v podobných případech u skutečného kumštu často stává, ovšem znovu ozývá právě s tímto podtextem.

O autorovi:

Libor Dvořák je redaktorem Českého rozhlasu 6.
libor.dvorak@rozhlas.cz