Hongkong: deštníkový pat

Hongkong se stal zvláštní administrativní oblastí Čínské lidové republiky1. července 1997, kdy jako poslední kolonie přešel z britské správy pod čínskou. Základní zákon („ústava“) mu zaručuje vysokou míru autonomie a status „státu ve státě“ až do roku 2047. V době předání pod čínskou správu měl Hongkong daleko ke standardnímu modelu zastupitelské demokracie. Způsob volby Legislativní rady („parlamentu“) a vrchního administrátora („hlavy“ Hongkongu a „nástupce“ britského guvernéra) představoval „jablko sváru“ mezi Čínou a Spojeným královstvím ještě před předáním a po něm se stal příčinou mnoha demonstrací a protestů. Bylo by však mylné tvrdit, že prosazování reformy volebního systému je „srdeční záležitost“ všech obyvatel Hongkongu. Naopak. Okupační protest hongkongskou společnost ještě víc polarizoval a rozdělil.

V pořadí třetí vrchní administrátor Leung Chun-ying, se ocitl v neřešitelné situaci: rozhodnutí Všečínského shromáždění lidových zástupců (VSLZ) ohledně přímé volby hlavy Hongkongu je hodno chytré horákyně. Nový vrchní administrátor má být pouze potvrzen všelidovým hlasováním, resp. nerozhodne o něm výlučně Volební výbor - ten navrhne dva až tři kandidáty, z nichž si obyvatelé Hongkongu jednoho zvolí ve všelidovém hlasování. Přímá volba tak pro rok 2017 (zatím) padla. S ohledem na fakt, že Základní zákon, jehož součástí je i Dodatek I „Způsob výběru vrchního administrátora“, může pozměňovat pouze VSLZ, hongkongští zastupitelé ani vláda v podstatě nemohou požadavkům demonstrantů vyhovět.

Deštníkáři a ti druzí

Za změnu způsobu voleb (a odstoupení Leunga) se zasazují dvě skupiny aktivistů: hnutí Occupy Central with Peace and Love (OCPL) založené v březnu 2013 Bennym Taiem, docentem práv Hongkongské univerzity, a studentská hnutí (zaměřená na aktivizaci středoškoláků) Scholarism (Žákismus) a Hongkongská federace studentů. Žáci nejprve bojkotovali výuku, ale po několika dnech se jejich protesty rozšířily do ulic a vládních čtvrtí, kde se k nim přidalo OCLP. Okupační protest tak „oficiálně“ začal 28. září.

Hongkongská policie se pokusila demonstranty rozehnat slzným plynem i pepřovými spreji (před nimiž se demonstranti chtěli chránit deštníky, které se tak staly symbolem hnutí) a za surové zacházení se zadrženými si vysloužila značnou kritiku. Policejní zásahy posílily odhodlání demonstrantů vytrvat a zároveň vyvolaly pobouření mezinárodní veřejnosti.

Je nutno podotknout, že i přes počáteční a posléze občasné násilnosti, probíhá okupační stávka velmi „poklidně“, což je s ohledem na počet lidí v ulicích pozoruhodné. I když obě strany vykazují známky únavy a postupně docházející trpělivosti, stále se daří zamezit vypuknutí rozsáhlejších násilných střetů demonstrantů s pořádkovými silami. Deštníkové hnutí však ještě neskončilo: jednání uvízla na mrtvém bodě a okupační stávka trvá.

Ne všichni obyvatelé Hongkongu s protesty souhlasí. Vznikla řada hnutí a iniciativ, které demonstrace odsuzují, za všechny lze jmenovat Silent Majority (Tichou většinu). V průběhu protestů se jejich příznivci a odpůrci několikrát střetli, verbálně i fyzicky. Od července se tak Hongkong nesl ve znamení protestních pochodů a shromáždění obou stran. Dlužno dodat, že odpůrci protestů většinou nesouhlasí s formou vyjádření občanské nespokojenosti, nikoli s požadavkem přímé volby.

Pravdou zůstává i to, že počty stoupenců obou táborů se značně rozcházejí a objevily se i zvěsti o „kupování“ a „dovážení“ účastníků (antiprotestních) pochodů a dalších akcí. Na druhé straně budí nadšení, ale také údiv, věk mediálně proponovaných organizátorů z řad studentů: tváří okupační stávky se stali Josua Wong (17), politický aktivista od 13 let, a Alex Chow (24). Paradoxně působí i dovolávání se „starých dobrých britských časů“: obyvatelé Hongkongu o „svém“ guvernérovi nikdy nerozhodovali a stejně tak lze „demokratizaci“ politického systému kolonie v 80. a 90. letech 20. století, po téměř jednom a půl století britské vlády, považovat za dárek na rozloučenou.

Nespokojenost obyvatel Hongkongu se zdaleka netýká jen způsobu volby vrchního administrátora, Legislativní rady nebo Volebního výbor, ale plyne především ze stále sílící „závislosti“ na ČLR, a to nejen ekonomické. Nevoli budí především chování movitých a koupěchtivých návštěvníků, „porodní turismus“, příliv školáků z pevninské Číny a rostoucí ceny nemovitostí, které zvedá zájem boháčů z pevniny. Rozporuplný vztah ke stále těsnějšímu „propojování s Čínou“ znovu vyplul na povrch právě v postoji k okupační stávce, která značně zredukovala tržby (nejen) v luxusních obchodech, protože trvala celý „zlatý týden“, tedy v období státního svátku ČLR u příležitosti výročí vyhlášení lidové republiky Mao Ce-tungem, kdy mnozí využívají volna k nákupům. Majitelé obchodů tak přišli o tučný zisk, což jistě nezvýšilo jejich sympatie k deštníkovým aktivistům.

Deštníkáři nejsou revolucionáři

Označení „deštníková revoluce“, které se v souvislosti s okupačním protestem zabydlelo ve sdělovacích prostředcích, spustilo lavinu. Aktivisté požádali západní média, aby slovíčko „revoluce“ nepoužívala, neboť s ohledem na historickou praxi ústřední vláda Pekingu vnímá jakýkoliv náznak „revoluce“ za potenciální „kontrarevoluci“ (kterou je třeba bez milosti vymýtit). Upozornění však přišlo pozdě. Studentští vůdci dokonce písemně ujistili prezidenta ČLR Si Ťin-pchinga, že nechystají žádnou revoluci a nejsou ve spojení s žádnými zahraničními silami. Zejména americké sdělovací prostředky zdůrazňují náboženský rozměr protestů: totiž křesťanskou víru organizátorů, byť s ujištěním, že ne všichni křesťané v Hongkongu protesty podporují.

Kardinál Joseph Zen, který je znám svými nekompromisními výroky a kritikou pekingské vlády, a to nejen kvůli „bojům o investituru“ mezi Svatým stolcem a KS Číny, protestní hnutí podporuje od počátku a vyzývá hongkongské zákonodárce, aby způsob volby 2017 odmítli. I to však lze považovat za nesplnitelné přání: pro by muselo hlasovat 47 ze 70 poslanců hongkongské legislativní rady (dvoutřetinová většina), již žádná ze stávajících stran, koalic a hnutí není schopná zajistit, následně by ji musel odsouhlasit vrchní administrátor a schválit stálý výbor VSLZ. Podpora katolické církve znamená pro deštníkové hnutí další „černý puntík“.

Představitelé ústřední čínské vlády s deštníkovými protesty zjevně nesouhlasí a považují je za zinscenované zvenčí (ze Západu), což dal jasně najevo vicepremiér Wang Jang během návštěvy Ruska, když označil podporu demonstrantů za rozdmychávání „tzv. barevné revoluce v Číně“. Lze pouze spekulovat o tom, jestli se jednalo o reakci na výzvu 21 amerických senátorů, kteří vyzvali prezidenta Obamu, aby protesty osobně podpořil. Ostrou reakci Číny vyvolala prohlášení britského ministerského předsedy Camerona ohledně britské podpory práv obyvatel Hongkongu. Protože „žádná země ani jednotlivec nemají právo vměšovat se do vnitřních záležitostí Číny“, verbální podpora „ze Západu“ (i z Východu, jak vidno na příkladu Británie) by mohla být spíše kontraproduktivní a mohla by posloužit jako záminka pro čínský zásah.

Co bude dál?

V první řadě je třeba mít na paměti, že jakékoli případné politické změny by měly velice krátké trvání: veškeré výjimky oproti standardním čínským sub-státním celkům skončí za 33 let. Maximum, v co může Hongkong po skončení „přechodného období“ doufat, je získání částečné autonomie (pro niž ovšem Hongkong nemá etnické ani náboženské předpoklady). Hongkongské sdělovací prostředky stále víc poukazují na negativní dopady dosud bezvýsledných protestů: prázdné školy, zavřené obchody, komplikace v dopravě, pokles akcií, polarizace společnosti.

Zpráva Světové banky sice tvrdí, že deštníkové hnutí nepoškodilo „obchodní klima a důvěryhodnost“ Hongkongu, ale nevypovídá o bezprostředních ztrátách podnikatelů, které se stále prohlubují. Čím déle budou protesty trvat, tím více bude podpora hnutí slábnout. Na věci nic nezměnil ani Deštníkový ultramaraton na podporu protestního hnutí: příliš velké pozornosti médií se netěšil. Finanční dar ve výši 1,3 milionu HKD (3,64 milionu Kč) od „nejmenovaného člověka“ jako vyjádření podpory demokratizačního úsilí, který skrze reverenda Chua, spoluorganizátora hnutí OCLP, věnoval Benny Tai (druhý ze tří organizátorů) Hongkongské univerzitě, aby jí částečně vynahradil výdaje vzniklé s „občanským referendem“ OCLP, provázejí nejasnosti a lze jej označit za danajský dar.

Pokud by přece jen došlo k nalezení nějakého „kompromisního řešení“ deštníkového patu, je pravděpodobné, že s ním ani jedna strana nebude spokojená. Pravděpodobné je i to, že hongkongské deštníkové hnutí, stejně jako taiwanská „slunečnicová revoluce“, vyzní do ztracena. Prezident Legislativní rady Jasper Tsang označil deštníkový protest za kontraproduktivní, protože kromě jiného zbrzdi debatu o politické reformě. Z jeho vyjádření vyplývá, že přímá volba pro rok 2017 sice není možná, ale účast pandemokratů (současné opozice) není úplně vyloučena.

Protože vrchní administrátor Hongkongu musí „milovat Hongkong a Čínu“, není příliš pravděpodobné, že by VSLZ změnilo názor a přiklonilo se k přímé volbě. „Předvýběr“ kandidátů lze považovat za „ochranný mechanismus“, který má zabránit tomu, aby se do čela Hongkongu dostal „protičínsky“ orientovaný člověk. Přímý zásah Číny, který by mohla vyprovokovat „zásadní“ podpora zvenčí, se (zatím) nezdá být na pořadu dne, i když mnohé komentáře upozorňují na nesmlouvavou rétoriku oficiálních představitelů ČLR a na to, že připomíná odsouzení studentských protestů v Pekingu v roce 1989 (ještě před zásahem armády). Intervenci Pekingu by ovšem mohl iniciovat i příliš dlouhý pat, který by pro čínské vedení znamenal ztrátu tváře.

Pekingská vláda dala vyloučením Jamese Tiena, zástupce Hongkongu v Čínském politickém poradním shromáždění (ČLPPS), zřetelně najevo, co si o odvolání stávajícího vrchního administrátora myslí. James Tien se během protestů stavěl proti okupační stávce a stál v čele Liberální strany, která je považována za propekingskou. V rozhovoru s reportéry naznačil, že by Leung měl zvážit odstoupení. Takovou „nekonstruktivní kritikou“ porušil „stanovy a rezoluci“ ČLPPS a trest přišel v zápětí. Dlužno dodat, že James Tien „kritizuje“ Leunga již dlouho a patří k „potížistům“: (nejen) kvůli němu musel v roce 2003 tehdejší administrátor Tung stáhnout kontroverzní bezpečnostní legislativu.

Pekingské vedení stojí za Leungem pevně, a to i přes nejasnosti, jež se vynořily během deštníkových protestů, ohledně (ne)přiznaných příjmů vrchního administrátora. Nejedná se právě o malou částku – jde v přepočtu o přibližně 140 milionů korun. I tento zatím nepotvrzený prohřešek do jisté míry vysvětluje Leungovo urážlivé prohlášení na adresu chudých obyvatel Hongkongu. Lze jej interpretovat i tak, že se podnikatelské elity obávají ztráty politických „privilegií“: obyvatelé s nízkými příjmy, jichž je většina, by mohli chtít, aby jejich zájmy hájila nízkopříjmová reprezentace, nikoli milionáři a magnáti jako od dob Britů dosud. Deštníkové hnutí má silný socio-politický rozměr: nejedná se pouze o rozkol mezi pro a protipekingským táborem, ale o spíše o střet chudých s bohatými (a politicky privilegovanými).

Schůzkou prezidenta Sia s “předními představiteli“ Hongkongu za zavřenými dveřmi v počátcích protestů dalo pekingské vedení jasně najevo, na čí straně stojí a o koho se hodlá dalších 33 let opírat. První administrátor Tung při přechodu Hongkongu pod čínskou správu v roce 1997 tento přístup lapidárně shrnul: „Slepice bude dál snášet zlatá vejce, jen kdákat už nebude smět tak hlasitě.“ Hlasité kdákání, zesílené nebývalým mediálním pokrytím, je nežádoucí, takže „slepice“ buď sama (nebo s dopomocí) časem zmlkne.

O autorech:

Petra Andělová, Richard Grünwald, působí na Metropolitní universitě Praha

Zdroje: (abecedně)

BBC (www.bbc.com)
Britský parlament (www.parliament.uk)
Diplomat (http://thediplomat.com)
Itar-Tass (en.itar-tass.com)
Ministerstvo zahraničí ČLR (www.fmcoprc.gov.hk)
Reuters (www.reuters.com)
South China Morning Post (www.scmp.com)
Wall Street Journal (www.wsj.com)
Xinhua (www.xinhuanet.com)
Základní zákon Hongkongu (www.basiclaw.gov.hk)