Hluboká a rovná brázda Martina Povejšila – v životě i v diplomacii

Článek vyšel v tištěném čísle časopisu Mezinárodní politika 3 2023 - 30 let samostatné české diplomacie.

Uplynulý rok 2023 byl pro českou diplomacii v jistém ohledu tragický. Mnozí ve službě se ještě nevzpamatovali z náhlého odchodu Kateřiny Fialkové, velvyslankyně ve Švýcarsku, když v únoru náhle zemřel Jakub Dürr, skvělý kolega, který působil jako velvyslanec v Polsku. O měsíc později přišla tragická zpráva z Izraele o úmrtí Moniky Studené, která zde působila na postu zástupkyně velvyslance. Všichni velmi poctiví ve své práci, hodnotově pevně ukotvení, oddaní zájmům českého státu, lidsky čestní. V české diplomacii za nimi zůstalo veliké dílo. Bohužel v srpnu letošního roku se nezacelené rány v naší diplomacii rozšířily o další obrovskou ztrátu, 7. 8. 2023 odešel Martin Povejšil. Diplomat, jehož mnozí právem nazvali legendou české diplomacie.

E Proto mu také prezident republiky udělil 28. 10. 2023 Medaili Za zásluhy 1. stupně in memoriam, a to konkrétně za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů. Byl jistotou pro naši diplomaickou službu a taky pro mnohé z nás. Byl oporou, hlubokým analytikem a znalcem mezinárodní politiky, autoritou respektovanou v Česku i ve světě. Pro ty, kteří jej znali blíže, byl vzácným člověkem, s nímž bylo příjemné být. Byl inteligentní, vtipný, měl silné názory a nebál se je říkat, a především byl lidský a přátelský. Ze všech těchto důvodů bych mu rád věnoval tuto osobní vzpomínku.

Od vysoké pece do vysoké diplomacie

Martin Povejšil stál vždycky na správné straně barikády. Za bolševika byl přesně tím typem člověka, který musel komunisty iritovat s rozhledem, rebelskou odvahou a schopnostmi daleko přesahujícími šedivou komunistickou realitu. Už jen jeho jazykový talent a znalost pěti jazyků musely tehdy pro soudruhy představovat výzvu. Martin vystudoval moderní filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci se zaměřením na španělštinu a angličtinu. Byl žákem profesora Josefa Jařaba, na kterého rád a často vzpomínal. Vzpomínal však i na jiné stránky bezútěšné doby konce komunismu a při jeho vyprávění si člověk vždycky znovu uvědomil, jak podivné časy jsme tehdy žili. Nejseniornější diplomat naší země a sofistikovaný intelektuál musel začínat jako dělník u vysoké pece na Kladně bez velkých perspektiv.

Martin patřil k první generaci diplomatů, kteří českou zahraniční službu i zahraniční politiku stavěli na nové základy. Na federální ministerstvo zahraničních věcí nastoupil krátce po sametové revoluci v roce 1990, konkrétně na odbor Latinské Ameriky. Brzy se projevil i jako schopný manažer, a byl proto jmenován do funkce vrchního ředitele sekce zemí Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Byla to složitá doba plná změn. Rychlý odsun sovětských vojsk, rozpad sovětského impéria a bipolárně rozděleného světa. V bolestech se rozpadala Jugoslávie a vedle toho se poklidně rozdělilo Česko-Slovensko – což znamenalo pro Černínský palác znovu uvažovat o směru české zahraniční politiky. Tyto rychlé změny se ze světa diplomacie a geopolitiky přelévaly do každodennosti našich životů a byly ještě nedávno téměř nepředstavitelné. Doba, kdy se psaly dějiny.

Během své profesní pouti se díval na svět z mnoha perspektiv. S přestávkami, kdy sloužil v ústředí, vedl nejprve v letech 1994–1998 mimoevropskou bilaterální ambasádu v Santiagu de Chile a v letech 2000–2004 zastával post velvyslance ve Španělsku a Andoře. Tyto své zkušenosti z bilaterální diplomacie zúročil na dvou strategicky nejexponovanějších multilaterálních postech. V letech 2009–2012 vedl stálou delegaci Česka při NATO, a i poté v Bruselu zůstal. Přesunul se na místo stálého představitele Česka při Evropské unii, o kterém lze říci, že svou velikostí je spíše malým ministerstvem než ambasádou a rozsahem agend do jisté míry kopíruje celou vládní agendu.

Formování hlavních linií české zahraniční politiky

Ať už se na svět díval z jakéhokoli místa, vždycky viděl mnohem více než jen úzký prostor své bezprostřední odpovědnosti. Svůj obzor nikdy nezúžil věcně ani geograficky. Byl schopen posuzovat každý problém v širokých kontextech a celostně. Tento dar byl tou nejlepší kvalifikací zejména pro jeho posty v ústředí, kde byl opakovaně klíčovou součástí vedení MZV. Tato práce v Černínském paláci je méně viditelná, ale extrémně náročná a zodpovědná, pokud ji člověk dělá tak, jak to dělal Martin – s plným nasazením. V různých dobách působil jako vrchní ředitel sekce evropské, politický ředitel, náměstek/vrchní ředitel pro řízení sekce bezpečnostně-multilaterální. Byl zcela zásadní oporou mnoha ministrů, přičemž dlouhé přátelství jej pojilo zejména s Karlem Schwarzenbergem a Alexandrem Vondrou.

Martin Povejšil se podílel na formování hlavních strategických linií české zahraniční politiky, mezi něž patří pevné ukotvení Česka v NATO a Evropské unii, hodnotově postavená zahraniční politika se silným akcentem na transatlantickou jednotu a jednotu EU. Martin byl realista a stratég, a proto si dobře uvědomoval např. to, že EU je nejen společenstvím, jehož jednotu a postavení musíme posilovat, ale také že je kolbištěm prosazování národních zájmů. Vyvážit obě polohy je uměním diplomacie, jež Martin skvěle ovládal.

Vždy kladl důraz na dobré vztahy ve středoevropském prostoru, na podporu Izraele, měl jasný a konzistentní názor na Rusko. Chápal, že bezpečnostní prostředí se musí promítat do procesů uvnitř státu, do jeho připravenosti čelit výzvám. Jeho pohled na svět nebyl černobílý, ale byl zřetelný a jasný. Nikoho nenechával na pochybách, že je bytostným demokratem, zároveň profesionálem chápajícím, že většina diplomatického řemesla se odehrává mimo média a veřejnou diskusi. Neměl potřebu se zviditelňovat, ale v zájmu věci byl občas schopen velmi kultivovaně vystoupit na veřejnosti.

Přesto, že jsem Martina poznal už po jeho návratu z Chile v roce 1998, zblízka jsme se potkali až po jeho návratu z Madridu v roce 2004. Vedl jsem tehdy odbor bezpečnostní politiky a on byl vrchním ředitelem evropské sekce. Hned první setkání mě nadchlo díky jeho hlubokému vhledu do bezpečnostní politiky, za kterou jsem tehdy odpovídal. Když jsem odjel do Washing- tonu, byl Martin v pražském ústředí jedním z tahounů jednání o radaru, ale taky českého předsednictví v roce 2009. To bylo sice poznamenané vyslovením nedůvěry vládě, v zahraniční politice ale přineslo mnoho důležitých výsledků – od summitu s prezidentem Obamou a ustavení Východního partnerství, až po úspěšné řízení několika krizí. Od této doby byl pro mne Martin stálým a pevným pilířem celé služby.

Zejména jeho výkon na postu stálého představitele Česka při EU jsem měl možnost sledovat z blízkosti chvíli při svém předchozím působení na pozici vrchního ředitele evropské sekce, nebo potom v Bruselu, kde jsme často našli možnost si popovídat osobně. Přes Martinovu žoviálnost a vtip, byl zřejmý jeho obrovský smysl pro odpovědnost, s níž přistupoval k zahraniční politice. Měl schopnost si velmi přesně představit, za schůzemi, diplomatickým jazykem a hádkami o malá slovíčka, praktické dopady svého konání. Jednou mi na Stálém zastoupení říkal, že ať tady otevře jakýkoli „file“, vidí za ním ty důsledky, které se mohou někdy počítat na miliardy korun.

Martin nepodléhal laciným trendům. Na jedné straně si byl vědom strategického a nenahraditelného významu Evropské unie. Na druhou stranu si udržoval zdravou skepsi k některým trendům motivovaným spíše přáním, ideologickou zaťatostí nebo lacinou snahou se zalíbit než snahou reálně posoudit a řešit problém v jeho komplexitě. Dokázal vyhmátnout a prosazovat český zájmem a vybalancovat jej se zájmem celku. Nebyl úředníkem, který si „jen“ plní své povinnosti, ale spíše stratégem, který vidí daleko za hranu svého psacího stolu a mnohem komplexněji, než jak zněl pokyn nadřízených činitelů vlády. Martin uměl držet správný kurz za komunistů, a dělal to i potom v diplomacii, kde to především v průběhu velké části posledního desetiletí nebylo vůbec jednoduché. Myslím, že hlavně v roli velvyslance při EU ho tato snaha držet kormidlo v přijatelném směru stála mnoho sil. Politikům byl schopen sdělovat i nepříjemné pravdy, což je kvalita ve státní správě spíše vzácná.

Diplomat jako řemeslník i umělec

Mezi jeho obdivuhodné schopnosti, kterých jsme často byli svědky, patřilo to, jak rychle uměl uchopit i nové téma a potom jej rozebrat na šroubky a součástky a zase jej složit tak, aby to celé dávalo smysl pro naši politiku. Povídat si s ním byla velká škola. Jeho vystoupení kdekoli byla vždycky koncentrovaná, jasně strukturovaná a posluchače hladila svou formou a bavila obsahem. Pro mě byla radost ho poslouchat na konferencích, při jednání nebo třeba na ranním brífinku. Martin byl schopen i o složité věci mluvit tak, že to přece bylo všechno jasné a zřejmé. Byl zkrátka diplomatický univerzál, celostní diplomat, který stejně jako mnoho jiných diplomatů věděl, že diplomacie je i řemeslo, ale byl jedním z mála, jenž tak často dokazoval, že diplomacie může být i umění.

Na Martinovi jsem měl rád to, že se přes své četné talenty a postavení nikdy neměl potřebu povyšovat nad ostatní. Jeho autorita byla přirozená a vyplývala z jeho schopností. Nikdy své okolí nedeptal, nesnažil se manipulovat nebo nějak uměle dokazovat svůj význam. Nepotřeboval to, protože měl přirozený respekt. Naopak, své kolegy spíše povzbuzoval a podporo- val. Ochotně zašel na cigaretu, kterou si ubalil z dobrého tabáku, zavtipkoval a nevyhýbal se jadrnému slovníkutím dával svému okolí najevo, že si odmítá hrát na papaláše. Martin neměl rád laciný patos a prázdná slova – v angličtině jim říkal „shouldy wouldy“.

Jeho onemocnění, jež nás všechny šoko- valo, Martina nezměnilo. Zůstal sám sebou. Nenadával ani na osud, na doktory, nikdy si nestěžoval, nikdy nelamentoval. Po operaci se vrátil na MZV, hned jak to jen trochu šlo. Pro mnoho z nás to byl svátek. Pustil se do práce a jak mu zdraví umožňovalo, řídil svoji sekci a dával mnoha důležitým věcem tvar a směr. Když přišel ráno na brífink, byla to stále stejná radost ho poslouchat. Vždycky doprovodil informaci krátkou analýzou a bylo vidět, že mu rozebírání věcí přináší potěšení. Sledovali jsme obrovskou statečnost člověka, který zůstal neuvěřitelně pevný i v situaci, kdy by většina jiných hodila ručník do ringu. Martin nejenže to nikdy neudělal, ale do poslední chvíle, jak jen mohl, se podílel na formování naší zahraniční politiky. Bylo pár měsíců, kdy trochu přibral a kdy se jeho stav viditelně zlepšoval. Potom se to ale obrátilo. Bylo možné si domyslet, že věci se vyvíjejí špatným směrem. Na to, že nás opustí, se ale nebylo možné připravit. Když počátkem srpna odešel, shodli jsme se s těmi, se kterými jsem o tom mluvil, že máme pocit, že jsme zůstali osamocení a že teď je to na nás...

Jednou mi Martin řekl, že „každý si orá svoji brázdu sám. Někdo hlubokou, jiný mělkou. Někdo rovnou a někdo klikatou...“ Je v tom kus životní filozofie. Za Martinem Povejšilem zůstala hluboká a rovná stopa člověka, který dělal věci naplno s obrovskou odpovědností, soustředěním, ale taky s lidskostí, humorem, klidem a jistotou, jež dával všem ve svém okolí, a s láskou, kterou dával svým nejbližším.

→ Jaroslav Kurfürst je český diplomat a politický geograf, působil na českých zastupitelských úřadech v Moskvě, Washingtonu a Bruselu, v současnosti je vrchním ředitelem sekce evropské MZV.