Hra o Ukrajinu: historický regres či erupce čisté politiky?

Deteritorializace mezinárodních vztahů

Gorbačovova zahraniční politika na konci 80. let minulého století překvapivě jednoznačným způsobem potvrdila platnost sociálně konstruktivistického vidění mezinárodních vztahů. Jak jeho teoretická doktrína Nové myšlení, tak i praktická politika vůči Spojeným státům, západní Evropě i zemím východního bloku ukazovaly, že anarchie v mezinárodních vztazích je skutečně tím, co z ní státy dělají, jak následně napsal politolog Alexander Wendt. „Principiálním základem všeobecné bezpečnosti v současné době je uznat právo každého národa zvolit si vlastní cestu společenského vývoje, zříci se vměšování do vnitřních záležitostí jiných států, mít úctu k jiným a přitom objektivně a sebekriticky pohlížet na svou vlastní společnost,“ uvedl Gorbačov roku 1987 v programu Nového myšlení. Praktickým důsledkem tohoto uvažování byla tzv. Sinatrova doktrína, jež formálně posvětila rozpad východního bloku.

Zázračnost Gorbačovova obratu spočívala v tom, že byl zároveň ontologický i epistemologický: mezinárodní vztahy podle něho nejsou založeny pouze na vojenské síle a politické moci, a proto by tak neměly být vnímány; mezinárodní vztahy bychom však zároveň neměli vnímat jen z hlediska síly a moci, aby takovými nebyly.

Součástí Gorbačovovy zahraničněpolitické doktríny bylo uznání vzájemné ekonomické závislosti globalizovaného světa (interdependence) a rostoucího významu kulturního vlivu (soft power). Jak roku 1988 poznamenal profesor na stanfordské univerzitě David Holloway: „Gorbačovovo nové myšlení neznamená, že si Sovětský svaz přeje vzdát se role světové mocnosti, ale nabízí odlišný obraz světa a přeformulování sovětské role v něm. Konfliktu v mezinárodních vztazích přikládá méně důležitou úlohu a požaduje, aby Sovětský svaz založil svou roli nikoliv na vojenské síle a snaze o jednostrannou převahu, nýbrž na větší spolupráci a zapojení se do mezinárodního systému.“

Náměstí nezávislosti v Kyjevě. V létě, a v době, kdy je prázdné. (foto: Wikipedia)

Holloway si realisticky uvědomoval, že konečným cílem nového myšlení byl nejen harmoničtější a bezpečnější mezinárodní systém, ale zároveň silnější pozice Sovětského svazu na mezinárodní scéně – ovšem podle redefinovaných měřítek: „Jedním z klíčových prvků nového myšlení je přeformulování sovětské vojenské doktríny, tak aby odpovídala politickým východiskům. Jeho důvodem však není snaha o ideologickou čistotu, nýbrž zajištění že vojenská síla nebude stát v cestě sovětským politickým cílům, neboť právě koncepční nejednoznačnost vojenské doktríny přispěla k politickým potížím Sovětského svazu za Brežněvovy vlády.“

Krok zpět nebo návrat k normálu?

Ruská zahraniční politika nového století jako by vycházela z docela jiného vnímání mezinárodních vztahů – namísto vzájemné bezpečnosti, ekonomického zisku a kulturního vlivu opět hrají prim vojenská síla a politický vliv. Ukázkovým příkladem současného významu těchto principů je zahraničněpolitický obrat ukrajinské vlády, jež po měsících ruského politického nátlaku a ekonomických hrozeb odmítla uzavřít asociační dohodu s Evropskou unií a demonstrativně se vydala cestou užší spolupráce s Ruskem.

Obrat ruské zahraniční politiky je ovšem symetricky reflektován v myšlení západních politiků a publicistů. Například oficiální redakční komentář listu Washington Post přistoupil na staronová pravidla mezinárodní politiky, když před summitem ve Vilniusu vyjádřil naději, že „Ukrajina může po dvou desetiletích vrávorání mezi Východem a Západem dosáhnout bodu obratu. Během příštích dvou týdnů se vedení země musí rozhodnout, zda jít dopředu uzavřením obchodní a politické asociační dohody s Evropskou unií – seskupením, jež padesátimilionový národ povede k plné integraci se Západem. Případný neúspěch by Ukrajinu mohl uvrhnout do náruče Ruska, které se snaží získat ji pro konkurenční projekt – z Moskvy řízenou Euroasijskou unii.“ Následné jednostranné ukončení jednání komentoval švédský ministr zahraničí Carl Bildt slovy: „Nejdou na Západ. Nemyslím si, že jdou na Východ. Zdá se mi, že jdou ke dnu.“

Při pozorování této geopolitické hry lze nabýt dojmu, že sledujeme jakýsi epistemologický návrat do historického myšlení. Jako by se Západ a Rusko po pětadvaceti letech opět shodly na tom, že budou hrát hru s nulovým součtem o relativní zisky. Jako by současná spolupráce Ukrajiny s Ruskem i Evropskou unií nepřinesla všem zúčastněným stranám větší ekonomický a politický prospěch než vzájemné soupeření. Jako by menší jednostranné výhody opět měly přednost před společnou bezpečností a vyššími absolutními zisky. Jako by období partnerství Ruska a Západu v 90. letech, například při řešení balkánských krizí, bylo pouze intermezzem liberální naivity.

Podíváme-li se ovšem na současné vztahy Ruska a Západu z pohledu realistické teorie mezinárodních vztahů, nezdají se být nikterak překvapujícími. Rusko a Západ v čele se Spojenými státy představují dvě mocenská centra, jejichž partnerství a spolupráce v 90. letech byly umožněny dočasným oslabením Ruska po rozpadu Sovětského svazu a během následujících politických a ekonomických změn. Do nového století vykročilo Rusko již v plné síle, a proto může být opět plnohodnotným aktérem mezinárodních – v této perspektivě mocenských – vztahů.

Vyrovnání sil světových mocností a vzestup nových nestátních aktérů přinutily Spojené státy nahradit idealistickou zahraniční politiku 90. let charakterizovanou vývozem hodnot realističtějším přístupem zaměřeným na zajištění vlastní bezpečnosti. Jak poznamenal Sumantra Maitra v magazínu International Affairs Review: „Zatímco svět kolem nás se každým dnem stává více hobbesovský, když se do mocenských šarvátek zapojují různí noví aktéři, zahraniční politika hlavních mocností se navrací zpět ke svým realistickým kořenům.“ Podle Maitry vykazovaly Spojené státy „romantický iracionalismus“, když s postsovětským Ruskem v 90. letech jednaly jako s poraženým protivníkem, přestože se jeho postavení značně lišilo od postavení Německa a Japonska po druhé světové válce. Současný návrat k realistickému přístupu bychom tedy měli chápat jako návrat k rozumu.

Dva výše uvedené pohledy na obrat ruské zahraniční politiky v novém století ale nemusí nutně stát v protikladu. Souhlasíme-li s tezí, že systém mezinárodních vztahů není neměnný – na které se shodnou také mnozí realisté – můžeme probíhající soupeření chápat jako konflikt tradičně teritoriální zahraniční politiky Ruska a post-teritoriální zahraniční politiky Západu. Tento přístup navrhl kupříkladu neokonzervativní komentátor Robert Kagan během zhoršení vztahů Ruska a EU v roce 2008: „Pro Evropu jsou noční můrou 30. léta minulého století, pro Rusko jsou noční můrou 90. léta. Evropa spatřuje řešení svých problémů v překonání národních států a mocenského principu mezinárodní politiky. Rusové naopak vidí řešení svých problémů v jejich obnově. Co se tedy stane, když politický útvar 21. století čelí mocnosti 19. století? Rysy tohoto konfliktu se již vynořují – v diplomatických obstrukcích ohledně Kosova, Ukrajiny, Gruzie a Estonska, ve sporech o plynovody a ropovody, v nehezkých diplomatických nótách mezi Ruskem a Británií a v návratu ruských vojenských cvičení o rozsahu, jaký jsme neviděli od konce studené války. Evropané mají dobrý důvod se obávat.“

O autorovi:

Jan Duda, absolvent politických teorií a současných dějin na FF UK v Praze

Zdroje:

• M. S. Gorbačov: Přestavba a nové myšlení pro naši zemi a pro celý svět, Svoboda, Praha 1987
• http://www.foreignaffairs.com/articles/44001/david-holloway/gorbachevs-new-thinking
• http://www.washingtonpost.com/opinions/ukraine-faces-a-key-decision-on-alignment-with-europe/2013/11/12/075d36f4-470d-11e3-bf0c-cebf37c6f484_story.html
• http://euobserver.com/foreign/122201
• http://www.iar-gwu.org/node/453
• http://www.washingtonpost.com/wp-dyn/content/article/2008/02/05/AR2008020502879.html