Genocida ve Rwandě v roce 1994 očima Lékařů bez hranic

Lékaři bez hranic opakovaně rozvíjeli své aktivity ve Rwandě od počátku 90. let. Nejčastěji zasahovali v kontextu vysídlení způsobeném občanskou válkou. První konfrontaci s nezájmem mezinárodního společenství o tuto oblast zažili Lékaři bez hranic v říjnu 1993, kdy masakry páchané po zavraždění prezidenta Burundi Melchiora Ndadaye vyvolaly masivní příliv uprchlíků.

Ze sousedního Burundi tehdy uprchlo na 700 000 lidí. Masivní exodus ale proběhl bez sebemenšího zájmu médií a vyvolal jen velmi slabou reakci humanitárních aktérů. Hladomor spolu s epidemií úplavice tehdy zabil 10 000 lidí. Lékaři bez hranic, poté co se marně snažili mobilizovat mezinárodní organizace, v říjnu 1993 veřejně odsoudili slabost, nepravidelnost a špatnou kvalitu dodávek potravin Světového potravinového programu (WFP).

Nechápali jsme podstatu konfliktu

V lednu a v únoru 1994 manifestace hutuských extrémistů a vražda ministra Féliciana Gatabaziho obnovily napětí v Kigali. Lékaři bez hranic předvídali explozi násilí. Jejich týmy spolu s týmy Mezinárodním výborem Červeného kříže (ICRC) připravily plány na pohotovostní situace pro případ okamžitého přílivu raněných do nemocnic. Do nemocnice v Kigali umístili centrum pro triáž raněných a uskladnili zde zásoby léků a zdravotnického materiálu.

Když masakry na začátku dubna opravdu vypukly, měli Lékaři bez hranic s oblastí několikaletou zkušenost a na místě 126 spolupracovníků. Přesto nahlíželi události jako občanskou válku, jako „mezietnické boje“ podobného druhu, jako se odehrávaly v Libérii nebo Somálsku.

Dr. Jean-Hervé Bradol, tehdejší vedoucí programů Lékařů bez hranic ve Rwandě, k situaci říká: „Myslím, že jsme konflikt ve Rwandě četli povrchně a bez hlubšího ponoru. Ani po několika letech působení v oblasti jsme nebyli schopni skutečné reflexe, která by nám pomohla pochopit podstatu konfliktu. Chybělo nám politické povědomí, i proto trvalo tak dlouho, než jsme začali burcovat mezinárodní společenství.“

Hospitalizační jednotka ICRC a Lékařů bez hranic v bývalém sirotčinci (foto: Lékaři bez hranic)


Intenzita masakrů a bojů mezi vládní Rwandskou armádou a povstaleckou Rwandskou vlasteneckou frontou (RPF) po útoku na prezidentské letadlo 6. dubna 1994 bránila týmům Lékařů bez hranic, aby se vydávaly do uprchlických táborů. Spolupracovníci tedy zůstávali uzavřeni ve svých domech, konfrontovaní s nemožností pomoci lidem v nouzi.

Ohrožení spolupracovníků organizace

Místní spolupracovníci Lékařů bez hranic byli čím dál zjevněji v přímém ohrožení. 8. dubna se musel mezinárodní tým evakuovat z táborů Burenge a N’Zangwa na jihovýchodě země evakuovat do sousedního Burundi. Bylo zřejmé, že jejich místní kolegové, kteří měli zůstat na místě, budou v ohrožení. Zahraniční pracovníci se pokusili nejprve tajně, posléze při konfrontaci s pohraniční stráží, místní zaměstnance, nejčastěji tutsijského původu, dostat ze země. To se nakonec nepovedlo a zahraniční tým musel po dlouhém vyjednávání a ve značné časové tísni své místní kolegy na hranicích opustit. Většina z nich byla později během organizovaných masakrů zavražděna. Tento mimořádně bolestný okamžik vedl k reflexím uvnitř organizace. Koordinační tým musel začít zvažovat strategické možnosti ochrany vlastních lidí i těch, které bude v budoucnu ošetřovat.

Dobrovolníci Lékařů bez hranic a ICRC se zatím v Kigali pokoušeli sbírat raněné na ulici a dopravovat je do nemocnice. Podle tehdejšího ředitele Lékařů bez hranic Ronyho Braumana si týmy v Kigali nejprve počínaly jako uprostřed obvyklého válečného konfliktu. Teprve po několika dnech viděli, že ve Rwandě se vede podivná válka – ošetřené raněné nacházeli ráno mrtvé.

10. dubna byl nakonec celý tým Lékařů bez hranic kvůli nedostatku materiálu, hlavně anestetik a krve, a obrovskému nebezpečí evakuován do Nairobi. 12. dubna se Lékaři bez hranic rozhodli svědčit před novináři o hrůzách, které v Kigali viděli.

Po jednáních s představiteli ICRC se následujícího dne do Kigali vrátil chirurgický tým zastřešený touto mezinárodní humanitární veličinou. Ve Rwandě navíc panovala silná nevraživost vůči Belgičanům a Francouzům a Lékaři bez hranic, vnímaní jako francouzská organizace, byli v mnohem větším ohrožení než ICRC. Ten jediný, považovaný za švýcarskou organizaci, měl povolení pohybovat se po ulicích. Nemocnice v Kigali, původně plánovaná jako hlavní stan a centrum pro triáž, se nakonec ukázala být spíše jatkami. Márnice, kde se před příjezdem týmu tísnila tisícovka těl, sloužila k dobíjení raněných Tutsiů. ICRC proto zřídil novou základnu v Centru sester salesiánek Dona Bosca na periferii Kigali.

Podle svědectví anesteziologické sestry Monique Doux ošetřovali zdravotníci především amputace končetin. Ošetřovali i lidi pohřbené zaživa, lidi s kontuzemi plic způsobenými drcením těla. Někteří pacienti byli v šoku, neschopní jakékoli komunikace.

Milice požadovaly, aby hutuští spolupracovníci Lékařů bez hranic udávali své kolegy z kmene Tutsi, v některých táborech jim přikázali své kolegy povraždit.

Pochopení genocidy

Dr. Jean-Hervé Bradol přiznává, že potřeboval několik dní, než mu došlo, že se jedná o skutečný plán systematického a organizovaného vyvražďování. „Na začátku jsme z nevědomosti dokonce nechávali uzdravené pacienty odejít z nemocnice. Pak jsem viděl, že vraždí všechny, i děti a těhotné ženy. Nemocnice se proměnila v uprchlický tábor.“

13. dubna poprvé označila dění ve Rwandě za genocidu ve svém reportu vedoucí programů Lékařů bez hranic pověřená péčí o rwandské uprchlíky v Gomě (tehdejší Zair, dnešní D. R. Kongo). Teprve když bylo 22. dubna v Butare zavražděno 150 lidí, z nichž mnozí byli součástí personálu Lékařů bez hranic, i ostatní pochopili, co se děje.

Stejný den, tedy 22. dubna, schválila Rada bezpečnosti OSN po útoku na vojenský konvoj a zabití 10 belgických vojáků zásadní omezení působnosti svých mírových sborů UNAMIR ve Rwandě. Lékaři bez hranic toto rozhodnutí veřejně odsoudili, protože se oprávněně obávali, že Rwanda se po stažení „modrých přileb“ velmi pravděpodobně ztratí z centra pozornosti mezinárodního společenství.

Období konce dubna 1994 bylo v organizaci provázeno neshodami a nejistotou v používání slova genocida. Představitelé Lékařů bez hranic poskytli několik rozhovorů pro důležitá média a uspořádali tiskovou konferenci, během níž svědčili o masakrech pacientů v nemocnicích, vraždách personálu a beznaději a rezignaci obětí. Znovu vyzývali k posílení jednotek OSN, které by měly zajistit ochranné zóny pro civilisty a bezpečí pro poskytování humanitární pomoci.

Lékaři spouští kampaň

Réginald Moreels, prezident belgické sekce Lékařů bez hranic, v rozhovoru pro vlámský deník De Morgen 29. dubna 1994 řekl: „Je nepřijatelné, že velké mocnosti, to znamená nejmocnější státy v Radě bezpečnosti OSN, které mohou vést sofistikovanými zbraněmi válku v Zálivu, nejsou schopné, nebo dokonce ochotné zneškodnit mačety a relativně lehké zbraně. Ve stejné době, kdy ještě svět medituje o holocaustu během 2. světové války a s trochou studu a nervozity se ohlíží za genocidou spáchanou Rudými Khméry v Kambodži, přihlížíme genocidě znovu a mezinárodní společenství nedokáže přidat Rwandu na pořad jednání Rady bezpečnosti.“

Belgická sekce Lékařů bez hranic se na konci dubna rozhodla podniknout kroky na půdě OSN a americké vlády. Ve francouzské centrále začala debata o tom, že je nutné začít situaci ve Rwandě nazývat genocidou. Na počátku května bylo již navýsost jasné, že Lékaři bez hranic budou muset v souvislosti se Rwandou začít veřejně vystupovat a cíleně kontaktovat média se svědectvími. 16. května vystoupil v televizních novinách na stanici TF1 Dr. Jean-Hervé Bradol. Obvinil Francii, že k rwandským masakrům přistupuje příliš vlažně, přesto že za ně nese značnou odpovědnost – financovala, cvičila a vyzbrojovala rwandskou armádu.

18. května si Lékaři bez hranic zaplatili stránku v deníku Le Monde, kde publikovali otevřený dopis prezidentu francouzské republiky François Mitterrandovi, ve kterém ho žádali, aby přijal svou politickou odpovědnost a využil svého vlivu na rwandský režim pro okamžité zastavení masakrů. Otevřený dopis převzala další média. V organizaci se posléze rozpoutala vášnivá debata o smysluplnosti a legitimitě takové aktivity. Mnozí argumentovali odpovědností vůči dárcům, jejichž finanční příspěvky na humanitární projekty se využívají pro prosazení politických postojů a vytváření tlaku na politické struktury.

23. května publikoval americký deník The New York Times dopis šéfredaktorovi napsaný generálním tajemníkem Lékařů bez hranic Alainem Destexhem, který žádal Radu bezpečnosti OSN, aby urychleně přijala opatření k ukončení genocidy páchané na Tutsiích. Hlavním požadavkem Lékařů bez hranic stále bylo vytvoření bezpečných zón pro civilisty.

Operační centra Lékařů bez hranic začala shromažďovat svědectví svých spolupracovníků o událostech ve Rwandě. Rony Zachariah, hlavní koordinátor týmu belgické sekce v Butare, na základě vlastních zkušeností i shromážděných očitých svědectví vypovídal 24. a 25. května o masakrech před Komisí OSN pro lidská práva. Důvodem jeho vystoupení byla snaha vyvinout tlak na představitele světových mocností, aby označili situaci ve Rwandě za genocidu. Taková kvalifikace by podle mezinárodního práva opravňovala mezinárodní společenství k intervenci. Rony Zachariah přednesl 4 požadavky, mezi nimi i zajištění ochrany pro pacienty a zdravotnický personál.

Lékaři bez hranic zatím nadále působili na území Rwandy. Na počátku června získala holandská sekce svolení vyslat do Kigali chirurgický tým, který měl pracovat samostatně, nikoli pod hlavičkou ICRC, což umožnilo lepší operativnost a větší svobodu v komunikaci.

Evakuace týmu Lékařů bez hranic z rwandského hlavního města Kigali v dubnu 1994 (foto: Lékaři bez hranic)

Diskuse uvnitř organizace

Pojmenovat události jako genocidu však s sebou neslo další angažmá. „Od chvíle, kdy jsme se shodli na pojmu genocida, je nemožné nepokročit dál. Násilí a masakry stále pokračují. Je nutné otřást pocitem beztrestnosti jejich organizátorů,“ pronesl Francois Jean z francouzské sekce Lékařů bez hranic.

Postoje různých představitelů a sekcí Lékařů bez hranic však naprosto nebyly jednotné a jednoznačné. Stále dokola se vynořovala tatáž dilemata: Mohou Lékaři bez hranic coby humanitární organizace tváří v tvář genocidě mlčet? A naopak, je přijatelné, aby Lékaři bez hranic coby humanitární organizace vyzývali k vojenské intervenci, která nutně povede ke ztrátě lidských životů?

Vedení francouzské sekce organizace se nakonec po vzrušené debatě na začátku června rozhodlo veřejně požádat o mezinárodní vojenskou intervenci, která by genocidu ukončila. Po týdnu příprav Lékaři bez hranic ve své tiskové zprávě 15. června zveřejnili výzvu k zastavení bojů a okamžité intervenci OSN. Mottem se stalo prohlášení „Lékaři genocidu nezastavit nemohou.“

Teprve po týdnech masakrů, přesně 17. května se OSN odhodlala, vyhlásila zbrojní embargo a rozhodla o vyslání 5500 mužů na ochranu uprchlíků a civilistů. Ti ale vzhledem k liknavosti členských států do země dorazili až po ukončení etnických čistek.

Brutální kapitolu rwandské historie na čas přerušilo vítězství Rwandské vlastenecké fronty v červenci 1994. Sestavení multietnické prozatímní vlády vyvolalo značné naděje, které však byly záhy zchlazeny. Konflikt se přerodil a pokračoval v nové formě dál. Od konce roku 1994 se znovu objevily represe a masakry, tentokrát Hutuů, novou rwandskou armádou. Lékaři bez hranic zaznamenali prudký nárůst úmrtnosti ve věznicích, které sloužily spíš jako rozsáhlé internační instituce pro odpůrce nové vlády. Uprchlické tábory v okolních zemích, kam uprchly téměř dva miliony Hutuů v obavách z tutsijské odplaty, ovládali viníci genocidy. Zneužívali humanitární pomoc uprchlíkům a aktivně formovali nové ozbrojené jednotky Hutuů.

Na konci roku 1994 opustili Lékaři bez hranic jak samotnou Rwandu, tak uprchlické tábory v okolních zemích.

Pozn. Mezinárodní humanitární a zdravotnická organizace Lékaři bez hranic je řízena z několika operačních center, která se mezi sebou koordinují.

O autorce:

Míla Janišová, pracuje v organizaci Lékaři bez hranic