Změna čínského vedení: puklý monolit

Odcházející generace prezidenta Chu Ťin-tchaa/Hu Jintaa a premiéra Wen Ťia-paa/ Wen Jiabaa vládla ČLR v době bezprecedentního nárůstů ekonomiky, ale cíl, který si stanovila za prioritu, snížit sociální napětí a zmenšit sociální rozdíly, nesplnila. Nové čínské vedení „zdědí“ ekonomickou recesi a jednu ze sociálně nejnevyváženějších společností na světě, kde na 35 dolarových miliardářů připadá 150 milionů lidí pod hranicí chudoby, tj. s příjmem menším než dva dolary na den.
Institucionalizace výběru nejvyššího vedení strany a státu nenápadně začala společně s ekonomickými reformami na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století pravidelně pořádanými sjezdy KS Číny (po roce 1977) a následovaly další, viditelnější kroky v podobě stanovení věkové hranice pro výkon nejvyšších funkcí, která je také hlavní „pojistkou“, že stávající čtvrtá generace skutečně předá své místo nastupující páté penzionování čeká na sedm ze stávajících devíti členů stálého výboru politbyra a více než polovinu stálých členů politbyra (14 z 25). Generační výměna v čele KS Číny by měla proběhnout na 18. sjezdu, jehož termín byl po dlouhé době nejistoty stanoven na 8. listopadu.

Pátá generace

KS Číny je největší světovou vládnoucí stranou, která má okolo 80 milionů členů a ke čtyřem milionům základních organizací. Její vliv se prolíná do všech sfér politického i ekonomického života země. Nastupující pátá generace je první, která prožila většinu dospělého života za éry ČLR. Oproti té odcházející nemá téměř výlučně technické vzdělání, naopak se jí dostalo spíše humanitního nebo ekonomického vzdělání, a to vyššího než jejím předchůdcům. Z vedoucí úlohy strany vyplývá, že vládne bez jakékoliv organizované opozice, leč ve spolupráci s dalšími osmi politickými stranami. Ačkoli se špičky snaží prezentovat KS Číny jako semknutou a jednomyslnou sílu, nedávná a hojně medializovaná „aféra Po Si-laj/Bo Xilai“ poukázala na rozkol a zviditelnila jednotlivé frakce.

I přes proklamovanou „vnitrostranickou demokracii“ (na kandidátce je více jmen, než kolik je křesel) zůstává proces výběru zahalený tajemstvím, protože o tom, kdo usedne na nejvyšší (i nižší) posty nerozhodují jen schopnosti, ale bernou mincí zůstávají i osobní vazby, jež jsou takřka neproniknutelné. Zjednodušeně lze konstatovat, že hlavní frakce v rámci KS Číny jsou dvě: „dědiční prominenti“ (tchaj-c‘ tang//taizi dang) + „šanghajská klika“ a „aparátčíci“ (tchuan-pchai//tuanpai), i když i mezi „aparátčíky“ mohou být děti vysokých kádrů a někteří „dědiční prominenti“ se k politické kariéře dostali například přes Ligu mládeže. Některé analýzy rovněž dělí pátou generaci na stoupence a protégé bývalého prezidenta Ťiang Ce-mina/Jiang Zemina a stávající hlavy státu Chu Ťin-tchaa. Obecně lze konstatovat, že v páté generaci patrně bude zastoupení „dědičných prominentů“ vyšší než u té předchozí. Pravdou zůstává, že děti prominentů, až na výjimky absolventi elitních čínských i zahraničních škol, jsou stále viditelnější, i když se ve vysoké politice angažují jen výjimečně. Zejména ekonomické skandály, které je provázejí, budí stále větší nevoli děti prominentů totiž nepřímo dokazují, že „někteří jsou si rovnější“.

O počtu členů Stálého výboru politbyra (SVPB) a složení tohoto nejvyššího stranického orgánu (tedy nepřímo i o nejvyšším vedení země, jež bude v březnu příštího roku volit Všečínské shromáždění lidových zástupců) bylo údajně rozhodnuto už v létě na „tradičním neformálním zasedání“ v přímořském letovisku Pej-taj-che/Beidaihe. Ačkoli nelze tyto informace potvrdit, nelze je ani vyvrátit, a dokonce i seriózní zdroje (např. Brookings Institution) považují za jisté, že se počet členů sníží ze stávajících devíti na sedm. O křeslo zcela jistě (věkový limit) přijde šéf bezpečnosti (tajemník ústředního výboru pro politické a legislativní záležitosti zvaný čeng-fa/zhengfa) Čou Jung-kchang/Zhou Yongkang, který doplatil na svou loajalitu k Po Si-lajovi. Jeho pád v nemilost v souvislosti s čínskou „aférou století“ lze ovšem interpretovat i jako prohru stoupenců bývalého prezidenta Ťiang Ce-mina.

Bezpečnostní aparát ČLR je stejně jako rozhodovací proces v případě výběru špiček nepřehledný. Ministerstvo veřejné bezpečnosti (MVB), výše zmíněný (stranický) čeng-fa a policie jsou propojeny personálně a zůstaly jako jeden z pilířů moci Ťiangovu táboru: ministr MVB Meng Ťien-ču /Meng Jianzhu je zástupcem (a nejspíš i nástupcem) Čoua v čeng-fa a stejně tak i politickým komisařem (mužem č. 2) policie, jejíž velitel je rovněž Čouovým zástupcem. I Meng by se mohl stát jedním z nových členů SVPB, leč i jeho šance Po Si-lajova aféra oslabila.

Aféra Po Si-laj: volební boj, nebo válka frakcí?

Po Si-laj z výběru možných kandidátů na nejvyšší funkci definitivně vypadl na jaře. I když někomu může připadat absurdní, že by v ČLR mohl zuřit volební boj o nejvyšší stranické (a současně i státní) posty, lze aféru Po Si-laj takto pojmout. Někdejší primátor mandžuské metropole Ta-lienu/Dalian, posléze guvernér Liao-ningu/Liaoning, bývalý čínský ministr obchodu, a nakonec stranický tajemník třicetimilionového Čchung-čchingu//Chungqing se na sebe snažil upozornit a ukázat, že si místo v nejvyšším stranickém orgánu „zaslouží“ a je „lepší“ než „konkurence“. Jeho kampaň „čchang chung, ta chej/chang hong da hei“ (volně přeloženo „rudě zpívat, potírat černou kriminální živly) vzbudila až příliš mnoho emocí. Tuto kampaň nelze brát jako nostalgické vzpomínání na staré (zlé) časy, kdy všichni (až na nejvyšší vedení) byli stejně chudí, pouliční kriminalita téměř neexistovala a největší zločiny páchal ve jménu lidu a světlých zítřků stát a později za kulturní revoluce zfanatizovaná mládež. Poa určitě nelze podezírat, že by toužil po nové kulturní revoluci, byť ho z toho současný premiér osočil: rudé gardy mu utýraly matku, psychickému a fyzickému násilí byli vystaveni i všichni ostatní členové rodiny. Součástí Poovy kampaně bylo i zlepšení sociální situace nejchudších vrstev městského obyvatelstva (např. výstavba státních bytů), a nikoli pouze nahrazení sladkobolných seriálů v televizi „patriotickými“ filmy. „Čchungčchinský model“ ostentativně zmírňující sociální napětí lze chápat jako políček stávající garnituře (podporující individualismus a podnikání bez ohledu na sociální dopad) a svého druhu proklamaci, že se v případě získání vysoké funkce zasadí o levicovější směr domácí politiky.

Poův pád v nemilost je rovněž připomínkou starých (Maových) časů: do propasti ho nestrhla korupce (z níž bude po vyloučení ze strany obviněn), ale dezerce podřízeného kvůli údajnému zločinu manželky. Rozhodování „co s ním“ bylo patrně hlavním důvodem odložení klíčového sjezdu. Je jisté, že mu ani status (bývalého) člena politbyra a syna národního hrdiny nepomohou. Oficiální čínská média se ho v posledním půl roce snaží zdiskreditovat po všech stránkách: úplatky, nemanželské vztahy, život na vysoké noze. Mnozí se už začali ptát, jak je možné, že se na Poovu korupci přišlo náhodou a až po několika desítkách let. Navíc obvinění z korupce je v ČLR nejčastějším způsobem likvidace politických odpůrců: čínský trestní zákoník stanovuje pro státní a stranické funkcionáře 10 let nepodmíněně až trest nejvyšší za přijetí 100 000 RMB v Poově případě se mluví o desítkách milionů.

Po Si-laj (stejně jako Si Ťin-pching/Xi Jinping) pochází z prominentní revolucionářské rodiny a patří k několika málo „dědičným prominentům“, kteří se zviditelnili v politické sféře. Přikloníme-li se k teorii „války klik“, jeho pád je citelnou ranou pro tábor exprezidenta Ťianga: jeho otec v roce 1989 údajně zachránil Ťianga před politickým pádem výměnou za synovu kariéru. Do generace otců spadá i údajné nepřátelství klanu Po a klanu budoucího (?) prezidenta Si, stejně i neláska vážící ho ke stávajícímu premiérovi.

Vše zatím nasvědčuje tomu, že se prvním mužem Číny stane Si Ťin-pching (59), který patří k „dědičným prominentům“ a jde, pokud se jedná o zastávané funkce a kariérní vzestup, ve šlépějích svého předchůdce Chua. Nicméně i jeho postup na vrchol poznamenal mocenský boj uvnitř KS Číny: na post náměstka předsedy Ústřední vojenské komise (řídícího orgánů všech ozbrojených sil) byl zvolen až na podruhé (2010), což vyvolalo řadu spekulací, stejně jako jeho „zmizení“ z veřejného života na dva týdny v září letošního roku (důvody nejspíš zůstanou stejně jako u bývalého premiéra Li Pchenga v roce 1993 nikdy nepotvrzené). Když se Si v roce 2007 začal více objevovat na veřejnosti, kolovaly posměšné komentáře, že budoucí prezident je „méně známý“ než jeho manželka Pcheng Li-jüan/Peng Liyuan, jež je známou a oblíbenou zpěvačkou. Z této rádoby úsměvné jízlivosti však vyplývá mnohem závaznější zjištění: KS Číny disponuje zásobárnou kádrů, kteří nejsou, nemusejí být a nejspíš nikdy nebudou vidět, dokud to nebude „aktuální“.

Jistou skvrnou na jinak bezchybné pověsti viceprezidenta Sia jsou zveřejněné (na Západě) informace o majetku jeho rodiny, který údajně čítá stovky milionů. Si ani jeho (druhá) manželka sice na rozdíl od Poa a jeho (druhé) ženy miliony nedisponují, ale odhalení, že jejich dcera studuje na Harvardu (stejně jako Poův syn) vzbudilo rozruch. Na amerických univerzitách Ivy League není studium levné a školné překračuje možnosti úspor byť z viceprezidentského platu. Nicméně je zřejmé, že stíhání prominentních (revolučních) rodin by byla pro stávající garnituru politická sebevražda: znamenalo by to konec stability, již se vedení strany a státu snaží zachovat za každou cenu, aby zabránilo ohrožení a v konečném důsledku i pádu režimu.

Stranická špička

Články v odborném i denním tisku věnované Číně se už několik měsíců hemží spekulacemi, kdo v politbyru zasedne. Kromě Sia panuje shoda i ohledně budoucího premiéra Li Kche-čchianga/Li Keqiang, který byl původně tipován na prezidenta. Li je úzce spjat s ligou mládeže a prezidentem Chuem. Ve vrcholné politice je od roku 2007.

Za zmínku jistě stojí i paní Liou Jen-tung/Liu Yandong, která v současnosti zastává funkci odpovídající vicepremiérskému postu. Paní Liou by se tak mohla stát první ženou v nejvyšším stranickém orgánu. I paní Liou má vazby na obě kliky: pochází z prominentní rodiny a údajně má ze všech vytipovaných kandidátů nejlepší konexe, její kariéra je spjatá s ligou mládeže a stávajícím prezidentem Chuem. (Na ukázku nepřehlednosti osobních konexí lze uvést že adoptivní otec prezidenta Ťianga byl dobrým přítelem otce paní Liou, revolučního veterána a náměstka ministra zemědělství Liou Žuej-lunga/Liu Ruilong.)

Možná druhým nejmladším členem SVPB by se mohl stát Wang Jang/Wang Yang, stávající stranický tajemník provincie Kuang-tung/Guangdong a bývalý Čchung-čchingu. I jeho kariéra je spjata s Ligou a bez zajímavosti není ani to, že se stejně jako Po aktivně zasazoval za své „zvolení“. „Čchungčchingský model“ nepřímo ohrozil i jeho: při Poově tažení proti zločinu bylo potrestáno i několik jeho spolupracovníků a stoupenců jak jinak než kvůli korupci. Jeho „kuangtungský model“ lze označit za umírněně reformátorský a soudě podle chvály z nejvyšších míst za vítaný (na rozdíl od čchungčchingského). Wang se zviditelnil wukchanskými událostmi (masové protesty proti nezákonným záborům půdy), které se mu stejně jako další projevy nespokojenosti podařilo urovnat bez násilí.

S Čchung-čchingem souvisí i další možný kandidát Čang Te-ťiang/Zhang Dejiang, který na jaře zaujal Poovo místo. Údajně jako jeden z mála patří k Ťiangově klice a na postu stranického tajemníka Kuang-tungu byl vystřídán Wang Jangem. Je považován za stoupence levice a zastánce silné role státu (jako jeden z mála).

Šestá generace

Ačkoli ještě není definitivně rozhodnuto ani o páté generaci čínských vůdců (počítáno od Mao Ce-tunga), do popředí se dostává generace šestá, která má na společenské a ekonomické experimenty Maovy éry jen zprostředkované vzpomínky a k „revolučním kořenům“ KS Číny možná jen rodinnou vazbu (již nelze podceňovat). Existuje oprávněná obava, že ti, kteří vyrůstali během čínské „zlaté horečky“ osmdesátých a devadesátých let minulého století, věří pouze v peníze (počty stranických funkcionářů obviněných z korupce podle zveřejněných statistik rostou meziročně zhruba o třetinu a panuje názor, že určité míry korupčního jednání se dopustil každý funkcionář.

Z budoucích vůdců, kteří by se měli stát na 18. sjezdu členy politbyra, je zatím vytipováno „sedm bezúhonných“, z nichž největší pozornost poutá Chu Čchun-chua/Hu Chunhua (není příbuzný s Chu Ťin-tchaem), funkcionář Ligy s raketovým vzestupem, který přestál dva velké skandály, jež by mnohé i níže postavené stály místo. „Malý Chu“, jak je mu kvůli shodě příjmení se stávajícím prezidentem přezdíváno, se stal historicky nejmladším guvernérem provincie v zemi Che-peje v roce 2008, kdy propukl skandál s jedovatým mlékem. Na Chuovi neulpělo ani smítko a bez úhony přestál jako stranický tajemník i etnické nepokoje v Autonomní oblasti (AO) Vnitřním Mongolsku (zatímco nepokoje v Ujgurské AO připravily jeho stranického kolegu o křeslo.

Vedení se mění, kurz zůstává

Nelze s jistotou říct, jak a jestli personální obměna nejvyššího čínského vedení něco změní. Domácí agenda, a zejména snaha udržet ekonomický růst, který představuje jeden z hlavních pilířů legitimity režimu, budou i nadále určovat zahraniční politiku soustředěnou na podporu obchodu a ekonomické spolupráce.

Čína patrně bude dál prosazovat „svůj“ model zahraniční spolupráce a striktně oddělovat ekonomiku a politiku. „Západní model“ postavený na prosazování „univerzálních“ hodnot, tj. občanských a lidských práv, Čína za svůj nepovažuje a mnohé další státy jej obdobně vnímají jako „vměšování do vnitřních záležitostí“. „Čínský model“ je tak pro mnohé africké a latinskoamerické země přijatelnější. ČLR se v posledních letech stala klíčovým hráčem nejen v Asii, ale i v Africe a Latinské Americe a postupně se začíná více angažovat i na mezinárodní politické scéně, jak se ukázalo v Súdánu nebo Sýrii.

Lze předpokládat, že zahraniční politika ČLR se za „mandátu Si-Li“ nijak zásadně nezmění, jen nové čínské vedení bude důrazněji prosazovat „národní zájmy“. Vzestup mezinárodního významu země za předchozí čtvrté generace k tomu připravil půdu. Budoucí prezident Si už stačil ukázat, že pod jeho vedením bude ČLR pokračovat v asertivním kurzu zahraniční politiky a že v tomto ohledu nelze od nového vedení žádné změny očekávat. Lze tak soudit z jeho hojně citovaného výroku z Mexika z roku 2009 o cizincích s plným břichem, kteří nemají nic lepšího na práci než ukazovat na Čínu obviňujícím prstem.

O autorce:

Petra Andělová přednáší čínskou problematiku na katedře Asijských studií a mezinárodních vztahů na Metropolitní univerzitě Praha o.p.s.