Konec izraelsko-drúzského přátelství?

Protest drúzů proti zákonu o národním státu

zdroj: wikimedia.commons

Kdo jsou drúzové?

Izraelští drúzové jsou součástí transnárodního společenství, jež je většinou kategorizováno jako etno-náboženská skupina. Kromě Izraele žijí drúzové v Libanonu a Sýrii, avšak nemají ambice na založení vlastního státu. Ačkoli se drúzismus vyvinul z šíitského islámu, drúzové se za muslimy nepovažují. Drúzské společenství je charakteristické uzavřeností a pospolitostí pramenícími z náboženství, které je tajné a již od roku 1044 odmítá konvertity.

V Izraeli žije na 140 000 drúzů, což představuje méně než 2 % jeho populace. Pozice této arabsky hovořící menšiny, jejíž příslušníci se identifikují zejména jako „drúzové“ a „Izraelci,“ je v rámci státu Izrael velice specifická – od roku 1956 jsou drúzové kromě malé komunity Čerkesů jedinou nežidovskou skupinou, jejíž mužští členové slouží povinně v izraelské armádě známé pod zkratkou IDF. Díky sdílení odpovědnosti za bezpečnost státu je izraelsko-drúzské přátelství často označováno jako „krevní pakt.“ Ten se v minulosti nevyhnul několika testům. Jednalo se o situace, kdy drúzové čelili své dvojí loajalitě a balancovali mezi oddaností vůči Izraeli a zahraničním drúzským komunitám. Kritické byly rovněž momenty, kdy si drúzové uvědomovali, že jsou státem dlouhodobě přehlíženi a nedostatečně oceňováni za službu v jeho bezpečnostních složkách. Za důkaz lze považovat např. tvrzení některých odborníků o tom, že drúzské vesnice dostávají od státu na rozvoj o 25 až 40 % méně nežli židovské. Přijetí Zákona frustrace drúzů nejen posílilo, ale i potvrdilo.

Reakce drúzů na přijetí Zákona o národním státu

Drúzové vnímali přijetí Zákona jako zradu, a to i přesto, že jeho charakter je především symbolický a jako takový nemá vliv na jejich každodenní život. Z iniciativy tří ze čtyř drúzských poslanců Knessetu, z nichž dva byli v té době zástupci stran vládní koalice, byla proti Zákonu okamžitě podána stížnost k Nejvyššímu soudu. Její vznik odůvodnil jeden z iniciátorů tím, že „vláda učinila extremistický krok proti arabsky hovořícím Izraelcům a uzákonila diskriminaci drúzů a menšin.“ Způsob, jakým se zachovala k „drúzům obětujícím ve prospěch státu svou krev i syny“ označil za „plivnutí do tváře.“

Vzápětí vzniklo Drúzské fórum proti Zákonu o národním státu tvořené stovkou bývalých i stávajících záložních drúzských důstojníků IDF. Do jeho čela se postavil bývalý brigádní generál Amal As’ad. Uvedl, že se nic nemění na tom, že drúzové uznávají Izrael jako židovský stát již od jeho vzniku. Označil jej za domov, na jehož budování se drúzové podíleli, ale nyní jsou z něho Zákonem vylučováni. Zdůraznil, že namísto neuvážených rozhodnutí mají drúzové v plánu usilovat o změnu Zákona pomocí promyšlených kroků.

V souladu s těmito slovy začalo Fórum mobilizovat drúzskou komunitu. Koncem července byla zahájena jednání mezi jejími lídry a premiérem. Drúzové Netanjahuovi sdělili, co jim v obsahu Zákona vadí a požádali o změnu, která by komunitě garantovala rovnost. Netanjahu změny Zákona odmítl, ale přislíbil, že se pokusí najít rychlé řešení dokazující, že si Izrael drúzů cení.

Dne 29. 7. informovala média o facebookovém příspěvku 23letého drúzského důstojníka IDF Amira Jmalla. V otevřeném dopise pro premiéra uvedl, že z drúzů se stali druhořadí občané a že nechce nadále pokračovat ve své službě státu. Vyjádřil jistotu, že o propuštění z armády požádá více lidí a nepřímo tak k podobnému kroku vybídl další vojáky. Jeho výzva nezůstala nevyslyšena a druhého dne se ke stejnému činu odhodlal další drúzský voják, rovněž 23letý důstojník Shady Zidan. Jelikož oba zvolili k oznámení svého záměru sociální sítě, informace se rychle šířila a hrozilo, že jejich příkladu budou následovat další vojáci.

V IDF zavládla panika a její vedení bylo nuceno reagovat. Dne 31. 7. vydal náčelník generálního štábu prohlášení, které izraelská média označila za „velice neobvyklé.“ Připomněl krevní pakt, ocenil přínos drúzských vojáků a upozornil, že jakožto státní armáda závislá na důvěře mezi vojáky a veřejností by se IDF neměla vměšovat do společenských konfliktů. Zároveň se sešel s nejvyšším drúzským duchovním vůdcem, který následně vojáky vyzval, aby řešení situace nechali na lídrech komunity a nezatahovali sebe a IDF do veřejných kontroverzí.

Byli to právě drúzští lídři, kdo Jmalla i Zidana přesvědčil, aby své rozhodnutí opustit armádu přehodnotili. Přesto dne 2. 8. média informovala o dalším případu protestního odchodu z IDF. Uchýlil se k němu Safa Mashur, 49letý lékař v záloze. Své rozhodnutí odůvodnil následovně: „Zákon poškozuje nežidovské občany Izraele. Pociťuji diskriminaci.“

Politická jednání

Mezitím probíhala jednání drúzských lídrů a premiéra. Dne 1. 8. jim Netanjahu nabídl vypracování základního zákona, který ocení přínos nežidovských menšin podílejících se na obraně státu, pomocí několika opatření zlepší jejich životní podmínky a bude garantovat udržení jejich kulturního dědictví. Drúzové si nechali čas na rozmyšlenou a na další jednání přizvali zástupce Fóra. Poté, co premiér před zahájením schůzky médiím sdělil, že ve vyjednávání došlo k pokroku, drúzové mu řekli, že na jeho návrh nepřistoupí, jelikož jejich cílem je změna Zákona ve prospěch všech nežidovských izraelských občanů. Premiér následně využil toho, že přítomný As’ad v jednom ze svých facebookových příspěvků uvedl slovo „apartheid.“ Odmítl s ním hovořit a požadoval, aby zástupci Fóra jednání opustili. To drúzové odmítli, premiér odešel a jednání skončila.

Ačkoli premiér na požadavky drúzů nepřistoupil, dostalo se jim podpory jiných členů vlády. Ministr školství Naftali Bennett ze strany Bayit Yehudi uvedl, že přijetím Zákona udělala vláda chybu, kterou by měla napravit tím, že k němu připojí dodatek chránící práva drúzů. Ministr financí Moshe Kahlon ze strany Kulanu prohlásil, že Zákon byl přijat kvapně a vyžaduje změny. Za drúzy se postavil i prezident Reuven Rivlin, který současnou podobu Zákona považuje za špatnou pro Izrael i Židy.

Drúzský protest

Za úsilím naplnit alespoň částečně požadavky drúzů byla snaha předejít protestu naplánovanému lídry komunity na 4. 8. Poklidné shromáždění, na které byli pozváni všichni, kdo s přijetím zákona nesouhlasí, proběhlo na telavivském Rabinově náměstí za účasti minimálně 50 000 lidí včetně zástupců vládní opozice i respektovaných osobností (např. bývalých ředitelů izraelských zpravodajských služeb). Z projevů, které na shromáždění zazněly, stojí za zmínku slova bývalého poslance Shachiva Shnaana, otce drúzského policisty zabitého v Jeruzalémě palestinskými útočníky: „Když byl tento Zákon přijat, pochopil, jsem, že jsem se stal druhořadým občanem a že z mého syna je druhořadý padlý bojovník.“

Posléze vydala kancelář premiéra prohlášení, že jelikož je pevné pouto Izraele a drúzů zcela zásadní, vznikne ministerská komise, která bude mít za úkol jeho prohloubení a ocenění menšin sloužících v IDF. Tato reakce je v kontrastu se způsobem, jakým Netanjahu zareagoval na protest, který proti přijetí Zákona zorganizovali na stejném místě o týden později izraelští Arabové. Zúčastnilo se ho na 30 000 lidí a přes zákaz organizátorů na něj mnozí přinesli palestinské vlajky. Premiér k tomu uvedl, že „není lepšího důkazu o nutnosti Zákona o národním státu.“

Úspěch či neúspěch?

Navzdory námitkám opozice zahájil Knesset po přijetí Zákona letní pauzu. V říjnu, týden po jejím skončení, vláda rozhodla, že projednávání souboru zákonů ve prospěch menšin sloužících v IDF bude o čtyři měsíce odloženo. Na počátku roku 2019 tak lze říct, že drúzové doposud nedosáhli svého cíle. Popsaná situace ale dokládá, že i malá a přehlížená menšina může dosáhnout významného společenského a politického vlivu.

Drúzům se od počátku jejich snah o změnu Zákona dařilo využívat letité služby v armádě jako silného argumentu ve vlastní prospěch. Ten byl podpořen činy drúzských vojáků, které (ač byly unáhlené a emotivní) na úsilí komunity přitáhly pozornost médií a vzbudily obavy nejen z hromadného odchodu drúzů z armády, ale i z nežádoucí politizace IDF. Jak dokládá premiérova reakce na protest izraelských Arabů, kteří svůj nesouhlas s podobou Zákona spojili s tématem izraelsko-palestinského konfliktu, byl to právě klidný, kultivovaný, organizovaný a silným argumentem podložený přístup drúzů, co vzbudilo sympatie armády, politiků i veřejnosti, kterou nelze ignorovat.

Přesto se zdá, že politická jednání uvízla na mrtvém bodě. Zatímco drúzové na svém požadavku trvají a pokračují v protestech, vláda odmítá učinit v Zákoně změny. Stále ale existuje možnost, že bude přijat soubor zákonů ve prospěch menšin sloužících v armádě. Pokud se s tímto řešením drúzové nespokojí, z hlediska budoucího vývoje se nabízejí dva možné scénáře. V prvním z nich bude důvěra mezi státem a jeho po desetiletí loajální komunitou zásadně narušena, což povede ke zhoršení vzájemných vztahů. To je z pohledu Izraele naprosto nežádoucí, jelikož taková situace by vedla jak k nevyzpytatelnosti drúzských vojáků, tak k posílení vazby drúzů a izraelských Arabů. Druhou možností je naplnění drúzských požadavků vládním kabinetem, který vzejde z předčasných voleb naplánovaných na duben 2019. Tato alternativa je reálná v případě, že volby povedou k zásadní změně v rozložení politických sil.

Faktem zůstává, že způsob, jakým drúzové reagovali na přijetí Zákona o národním státu, je doposud nejsilnějším projevem nespokojenosti s jejich pozicí v Izraeli a jako takový by jím měl být brán velice vážně.

O autorce

Markéta Odlová je absolventkou bakalářského oboru Politologie a evropská studia na Univerzitě Palackého. V současné době studuje magisterský obor Mezinárodní vztahy na Univerzitě Karlově a ve své diplomové práci se věnuje vztahům mezi Izraelem a jeho drúzskou menšinou. Roku 2015 působila jako stážistka českého velvyslanectví v Tel Avivu. V letech 2016 až 2018 v Izraeli žila a studovala na University of Haifa.