Zahraniční politika a migrace – od stereotypů k realitě

Žijeme v době bezprecedentní masové migrace? Ve veřejném diskurzu se často setkáváme s tím, že migrace je pojímána jako hrozba. Podobně se vyjádřili i představitelé české zahraniční politiky. Například premiér Bohuslav Sobotka ve svém projevu z roku 2016 pronesl: “Prokazatelně jsme uprostřed největší vlny uprchlíků od konce druhé světové války. V souvislosti s neutuchajícím přílivem dalších a dalších osob do EU, a vzhledem k tomu, že zatím došlo jen k velmi malému snížení počtu těchto lidí i navzdory příchodu zimy, tak kvůli tomu se ty nejvýše postižené státy Evropské unie dostávají pod stále větší tlak.”

Toto tvrzení poukazuje na velké množství osob, které přicházejí do zemí Evropské unie. Pokud se však podíváme na statistiky podrobněji, v případě Česka se počet žadatelů o azyl drží dlouhodobě nízko – na méně než jedné desetině počtu z roku 2001. Rozhodně se nedá říci, že bychom žili v době bezprecedentní migrace.

Pokud se podíváme na historické statistiky, jako éra největší mezinárodní migrace, která je srovnatelná s dneškema, je označováno období před začátkem první světové války. Druhá světová válka pak přinesla nucenou migraci, která směřovala opačným směrem než dnes – mimo evropské země.

Přestože se celkový počet mezinárodních migrantů za poslední desetiletí několikanásobně zvýšil, stejným tempem rostla i celosvětová populace. V tuto chvíli tvoří počet mezinárodních migrantů 3,3 procenta celosvětové populace a za posledních dvacet let se vychýlil jen o několik desetin procenta. Celkově tedy můžeme mluvit o změnách ve směru proudění migrace, ale nikoliv v celkovém objemu.

Přestože země EU společně tvoří největší destinací pro mezinárodní migraci (před Spojenými státy, zeměmi Perského zálivu a Ruskem), celkové migrační toky možná překvapivě směřují na jih planety. Podle statistik OSN přibližně 124 milionů osob tvoří migraci mezi zeměmi globálního jihu a zároveň proud ze severu na jih. Migrace mezi zeměmi severu a migrace z jihu na sever dosahuje celkem 120 milionů. Například jen v samotné Číně je 240 milionů vnitřních migrantů, což představuje stejný počet lidí, jako součet všech mezinárodních migrantů.

Sníží rozvoj v zemích původu imigraci do rozvinutých zemí?

Dalším oblíbeným stereotypem je domnělý vztah mezi zahraniční rozvojovou spoluprací a snižováním migrace. Zahraniční rozvojová spolupráce je součástí zahraniční politiky České republiky. Její představitelé se často odkazují na pomoci v zemích původu, která by měla vést ke snížení migrace do vyspělých zemí. Oficiální stanovisko ministerstva zahraničních věcí je, že „poskytováním rozvojové pomoci přispívá ČR k (…) omezení nežádoucí migrace“. V blogu Michala Kaplana, ředitele České rozvojové agentury, se dočteme například to, že díky rozvojové pomoci v Etiopii předcházíme etiopské migraci do zahraničí. Tento efekt však není prokázaný a výzkumný institut PRIO v Oslu ve své zprávě varuje, že pouhé zaměření se na prevenci migrace v rozvojových politikách může poškozovat efektivitu humanitární a rozvojové pomoci.

Přestože se s tvrzením, že pomoc v zemích původu může předcházet migraci, ztotožní většina lidí, odborné studie i empirické pozorování je vyvrací. Ti nejchudší lidé většinou nemohou migrovat, protože k tomu nemají prostředky. Rozvojové aktivity jsou tedy ve většině případů cíleny na jinou skupinu obyvatel, než která má reálné možnosti migrovat. Pokud by však došlo k celkovému ekonomickému rozvoji dané země (přičemž mnohé studie se staví kriticky k tomu, že se tak stane díky rozvojovému průmyslu), je naopak více pravděpodobné, že lidé z této země budou mít více příležitostí zemi opustit – budou kvalifikovanější a budou mít lepší finanční možnosti.

Rozvoj tedy zvyšuje možnosti a aspirace lidí migrovat. Není náhoda, že země jako Mexiko, Maroko nebo Filipíny jsou klasickými emigračními zeměmi, ale zároveň se jedná o země středně bohaté. Z těchto zemí se však s rostoucí mírou rozvoje budou stávat imigrační země. Tento vztah je znázorněn grafem tzv. „migračního hrbu“. To znamená, že v místě tohoto „hrbu“ dochází k protnutí křivky emigrace a imigrace – více lidí do země přichází, než z ní odchází. Tento jev jsme mohli pozorovat v minulých desetiletích například v Itálii, která je nyní imigrační zemí, a bude pravděpodobně pokračovat i u středně bohatých zemí, jako jsou Mexiko nebo Turecko.

Omezí restrikce migraci?

Dalším mýtem o migraci může být například tvrzení, že restriktivní migrační politiky omezují migraci. Ne vždy totiž diskurz tvrdých opatření odpovídá realitě.

I přesto, že pro většinu lidí místo narození určuje jejich možnosti mobility (a další indikátory jako naději na dožití, dostupnost zdravotní péče, atd.), migrace může být přínosná pro všechny strany. To, jakým způsobem o migraci hovoří představitelé zahraniční politiky, může mít negativní dopad na rozvoj a na ostatní aspekty a aktéry dané problematiky.

Některé ze stereotypů o migraci neodpovídají tomu, co o migraci víme. I v politice by tak mělo platit základní pravidlo vědeckého přístupu: neměli bychom zůstávat u toho, co jen tušíme, ale informace bychom si měli aktivně ověřovat.

O autorce:

Lucie Macková, M. A., je doktorandka Katedry rozvojových studií na Univerzitě Palackého v Olomouci. Zabývá se vlivem migrace na rozvoj.

Zdroje:

Carling, Jørgen & Cathrine Talleraas (2016): Root Causes and Drivers of Migration: Implications for Humanitarian Efforts and Development Cooperation, PRIO Paper. Oslo: Peace Research Institute Oslo.

Czaika, Mathias & Hein de Haas (2014): Has the World Become More Migratory? International Migration Review 48, 2.

United Nations (2015): International Migration Report 2015, http://www.un.org/en/development/desa/population/migration/publications/migrationreport/docs/MigrationReport2015_Highlights.pdf.

Vláda České republiky (2016): Projev předsedy vlády v Poslanecké sněmovně 21. ledna 2016 k situaci v oblasti migrace, 21. 1. 2016, https://www.vlada.cz/cz/clenove-vlady/premier/projevy/informace-vlady-ceske-republiky-o-migracni-krizi--139321/.