Zahraničněpolitické aspekty amerických voleb

Podle očekávání nesehrála pro amerického voliče zahraniční politika při rozhodování zvlášť významnou roli. V průzkumech prováděných u východů z volebních místností ji za klíčové téma označilo pouze pět procent respondentů, a umístila se tak daleko za stavem ekonomiky, deficitem veřejných financí a reformou zdravotnictví. Vývoj americké ekonomiky, druhé největší na světě (po EU), bude vzhledem k propojenosti dnešního globalizovaného světa možná přesto, zdánlivě paradoxně, tím vůbec nejdůležitějším zahraničněpolitickým aspektem prodloužení Obamova mandátu.

Nejde zde již tolik o výjimečnou úlohu, kterou prezident v této oblasti veřejné politiky sehrává v době krize. (Obamova rozhodnutí během prvního období týkající se finančních stimulů, záchrany General Motors a Chrysleru, rekapitalizace bank a stabilizace trhu s hypotékami se nepochybně výrazně podepsala na procesu ekonomické konsolidace, byť hodnocení jejich účinnosti se mohou lišit.) V tuto chvíli je rozhodující něco jiného: dosažení širokého konsenzu na dlouhodobé reformě veřejných rozpočtů spočívající v nalezení nové rovnováhy mezi příjmy (zdaněním) a výdaji.

Dohoda s republikány nadále kontrolujícími Sněmovnu reprezentantů bude přitom pro prezidenta velmi složitá. (Na potvrzení stávajícího rozdělení americké moci _ spíše než na skutečnost, že zvítězil právě Obama _ ostatně negativně reagovaly i světové trhy.) Záležet bude jak na jeho schopnosti vyjít jim vstříc, tak na tom, zda je porážka jejich kandidáta posune blíže k politickému středu, či naopak utvrdí v setrvání na krajních pozicích.

Obamova „velká strategie“

Ekonomická situace se přirozeně promítne i do zdrojů vynakládaných na zahraniční a bezpečnostní politiku _ nejvýrazněji a bezprostředně, pokud bude pokračovat patová situace a uskuteční se zatím nepravděpodobná hrozba tzv. sekvestrace, která se znatelně podepíše na obranném rozpočtu. Jejich omezenost (resp. přílišné vynakládání vysokých částek na úkor ostatních veřejných politik v situaci, kdy se veřejný dluh blíží 16 biliardám USD) spolu s pomalu, ale jistě se proměňující globální rovnováhou moci jsou hlavními determinanty Obamovy „velké strategie“ _ analyticky definovatelné jako soubor teoretických idejí o povaze globální politiky, politických idejí o národním zájmu a organizačních idejí o tom, jak využít dostupných prostředků k jeho realizaci.

Tuto strategii lze stručně popsat následovně. Svět podle Obamy je stále „tekutější“ a charakterizuje jej užší propojenost a rostoucí počet důležitých aktérů, včetně těch nestátních. Amerika neupadá a před Washingtonem ještě neznějí gótské trumpety, ale zároveň nemůže dnešní problémy, mezi které spadá extremistické násilí a terorismus, změny podnebí, šíření zbraní hromadného ničení, globální prosperita, transnacionální organizovaný zločin a management global commons, jako jsou námořní cesty, řešit sama. Měla by se proto stát prvním mezi rovnými, mocností nepostradatelnou, avšak vědomou si omezení a rizik unilateralismu. Za tím účelem by měla omezit množství prostředků vynakládaných na zahraniční politiku a upřednostnit budování státu vlastního, spíše než jiných, soustředit se na strategicky důležité regiony, hlavně na oblast Asie a Tichomoří, a spolupracovat prostřednictvím mezinárodních institucí a existujících spojeneckých svazků. (Ve vládním diskurzu tak Amerika vystupuje často jako architekt nových, dokonalejších institucí a historická úloha, kterou sehrála v institucionalizaci po druhé světové válce, je vyzdvihována mezi příčinami jejího privilegovaného postavení.)

Praktické kroky Obamovy administrativy v prvním období toto chápání sebe sama, svých zájmů a možností jejich naplňování v zásadě potvrzují. Skončila _ či chýlí se ke konci _ rozsáhlá vojenská angažmá v Iráku a Afghánistánu a administrativa projevuje větší zdrženlivost ohledně možných vojenských humanitárních intervencí (Sýrie). Byl připraven plán postupného omezování vojenských výdajů (se škrty ve výši 500 miliard dolarů během příští dekády) a stažení části amerických ozbrojených sil z Evropy _ v nadcházejících dvou letech by mělo jít o 170. brigádu v Baumholderu, 172. brigádu v Grafenwöhru, peruť letounů A-10 v Spangdahlemu a centrum letového provozu v italském Avianu. Světlo světa spatřila politika resetu ve vztahu k Rusku, s výsledkem v podobě nové smlouvy START a vlivem na přehodnocení plánů na vybudování třetího pilíře protiraketové obrany GMD (Ground-Based Midcourse Defense) v České republice a Polsku. Obecněji jsou více využívány minilaterální, „koncertové“ formáty (G-20). Obamova politika v Asii a Tichomoří je charakterizována zvýšeným důrazem na offshore balancing Číny posilováním vztahů s dalšími regionálními aktéry.

Na druhé straně, přestože administrativa zavrhla paradigma globální války proti teroru, zvolenou taktikou k paralyzování regionálních teroristických hnutí je rostoucí využívání bezpilotních letounů v Pákistánu, Jemenu nebo Somálsku (a výhledově Mali), ve kterém se odráží trvající strategická kultura americké výjimečnosti při zajišťování vlastní bezpečnosti (a z hlediska amerického ústavního systému executive privilege prezidentova prerogativa na úkor Kongresu). Přes počáteční záměry Spojené státy podobně sehrály klíčovou úlohu i ve změně režimu v Libyi.

Bude druhé období ambicióznější?

Nastolený kurz bude velmi pravděpodobně pokračovat i v následujících čtyřech letech. Říká se, že prezidenti se v druhém volebním období více věnují zahraniční politice. Nejsou teoreticky svázáni nutností znovu se ucházet o přízeň voličů, a zároveň mají sklony pracovat na svém historickém odkazu. Empirické doklady pro toto tvrzení ale nejsou příliš přesvědčivé. Například k zásadnějším průlomům v blízkovýchodním procesu, gordickém uzlu mezinárodní politiky, přispěli američtí prezidenti Jimmy Carter (1978) a George Bush st. (1991) ve svém prvním, a shodou okolností v obou případech i posledním období. Tam, kde se zahraniční politika prezidentů v druhém období výrazněji lišila, jako u Ronalda Reagana nebo George W. Bushe, byla definována spíše ústupem z krajních ideologických pozic (jednání se SSSR; obecněji skromnější a méně unilaterální zahraniční politika).

Dočkáme se tedy patrně snah vyhnout se vojenskému zásahu v Sýrii a Íránu, kde bude administrativa poukazovat na účinek sankcí a výhodnost diplomatického řešení proti intervenci, která by snadno mohla vyústit v regionální krizi s globálními důsledky. Poroste nasazování bezpilotních letounů, přestože si Spojené státy s tím, jak se tato technologie stává aplikovatelnou i pro jiné vojenské velmoci, začínají uvědomovat rizika absence mezinárodního regulativního režimu. Bude pokračovat strategický posun (pivoting) směrem k Tichomoří, na kterém vládne ve Washingtonu na dnešní poměry vzácná shoda. Amerika bude nakonec pozorně sledovat transformační procesy v arabském světě, zda však bude zde schopna jasně definovat a naplňovat nové strategické cíle, zůstává otázkou.

Nelze zcela vyloučit, že Obamova agenda bude v druhém období o něco ambicióznější _ například ve vztahu k Rusku a snižování počtu neaktivních a nestrategických jaderných zbraní. Zásadní překvapení ale nečekejme. Obama se navíc zatím ukázal spíš jako prezident méně rozhodný (ač zároveň rozhodovací proces v doméně zahraniční politiky centralizoval) a jednání s Moskvou nebudou o nic snazší než v Kongresu. Hmatatelnější změnou tak může nakonec být jen obecně zvýšený důraz na ekonomickou diplomacii.

Kontinuita bude příznačná i pro vztahy s Evropou. Obamovi bývá vyčítáno, že pod jeho vedením Spojené státy starý kontinent „opouštějí“. Washington přitom sleduje evropské dění velmi napjatě: vzájemná propojenost dvou největších ekonomik světa totiž působí oboustranně a prohlubující se krize eurozóny může velmi nepříznivě ovlivnit nesmělé ozdravování amerického hospodářství. Ta tam je doba, kdy Spojené státy hleděly na integrující se Evropu podezíravě. Obamova administrativa bude jednotnou, ekonomicky stabilní a politicky silnou Evropskou unii rozhodně podporovat. (Na rozdíl od hypotetické administrativy Mitta Romneyho, v jehož blízkosti se pohybovali lidé k evropským institucím značně skeptičtí.) Budou také pokračovat jednání o dohodě o volném obchodu, která vzhledem k objemu vzájemné obchodní výměny a investic dlouhodobě chybí a může oběma stranám přinést výrazný prospěch například v podobě tvorby nových pracovních míst.

Méně jistá je budoucnost fázového programu protiraketové obrany (EPAA) a několika stovek taktických jaderných zbraní, které zůstávají na kontinentě rozmístěny. V obou případech jde o nákladné projekty (účet za life extension program taktických bomb B-61 se podle posledních odhadů může vyšplhat až na 10 miliard USD), na kterých se mohou reálně odrazit jednání s Moskvou, zvlášť pokud bude zároveň deeskalovat napětí s Íránem, s jehož (potenciálními) jadernými zbraněmi je budování EPAA na rétorické rovině svázáno. Na druhé straně, není vůbec jisté, že Romneyho administrativa by skrze zařízení protiraketové obrany vojenskou přítomnost ve střední Evropě skutečně posilovala _ obnovený důraz na GMD by se býval realisticky mohl odrazit například ve vybudování třetího pilíře nikoli zde, ale na americkém východním pobřeží (přičemž by systém mohl využívat nedávno zprovozněného amerického X-Band radaru na základně Kürecik v Turecku). A nejúčinnějšími zárukami středoevropské bezpečnosti jsou v současné době silná a jednotná Evropská unie a fungující regionální bezpečnostní spolupráce posilující kapacity vlastní bezpečnosti a účinně přispívající ke kolektivní obraně NATO.

O autorovi:

Ondřej Ditrych je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů v Praze.
ditrych@iir.cz