Vzpomínka na profesora Otto Picka
Nedlouho po svých 91. narozeninách nás 20. 3. 2016 opustil profesor Otto Pick, v letech 1993–1998 ředitel Ústavu mezinárodních vztahů. Zemřel po nemoci, kterou s pomocí obdivuhodné manželky Zdenky dlouho snášel, a do poslední chvíle byl partnerem pro inspirativní výměnu názorů a reflexi současnosti i minulosti v české i světové politice.
Otto Pick v české společnosti a politice představoval mimořádný zjev: jako představitel liberálního demokratického myšlení se do polarizované české politiky často nehodil. Nezbytný pragmatismus v zahraniční politice v jeho pojetí neznamenal bezbřehou účelovost, jeho „reálpolitika“ zahrnovala snahu posunovat hranice možného směrem k zájmově, ale zároveň i hodnotově definovaným cílům.
Svým praktickým přístupem k politice uměl prosazovat a realizovat důležitá rozhodnutí, jako neotřesitelná autorita zaštiťoval v kritických dobách politická stanoviska, instituce, ale i jednotlivce – sám se stal během své dlouhé služby vlasti i Evropě institucí.
Jako takový uměl být nepříjemnou připomínkou politikům, že jejich role spočívá především ve službě obecnému zájmu, nikoli v uplatňování stranických či osobních zájmů, že individuální ani stranická ješitnost nesmí blokovat práci celku. Že mu to někteří nikdy neodpustili, ukazuje, že nebyl nikdy vyznamenán v den státního svátku 28. října. Sám to komentoval se suchým humorem sobě vlastním slovy, že příslušenstvím k odmítnutým a jinak znevýhodněným („nepodepsaným“ atd.) se dostal do skutečně vybrané společnosti.
Pro Ústav mezinárodních vztahů byl mimořádně důležitý právě v době, kdy se rozhodovalo o jeho charakteru, ba existenci: jednak zaštítil jeho existenci a názorovou nezávislost plnou vahou své autority. Jednak jej, jak uvádí jeho předchůdce, Václav Kotyk, postavil na vědecký základ. Jak ústavu, tak jeho jednotlivým spolupracovnicím a spolupracovníkům vždy vycházel vstříc, podporoval je jako ředitel i jako člověk. Zůstane tak pro nás všechny vzorem odborníka i blízkého, přátelského a vstřícného člověka.
V zahraniční politice měl mimo jiné přímou zásluhu na přípravě přijetí České republiky do NATO a upřímně se snažil vysvětit ruským partnerům, že tento politický záměr nepředstavuje protiruský akt. Osobně a s velkou autoritou člověka, jehož rozvětvená rodina během nacistického teroru prakticky přestala existovat, se zasazoval za vyrovnání a porozumění s Německem, zejména v nejsložitější části této agendy – v česko-bavorských vztazích a ve vztazích se sudetskými Němci.
Profesor Otto Pick nám bude již navždy chybět, skláníme se před jeho památkou a vyslovujeme hlubokou soustrast celé rodině a zejména statečné paní Zdence.