Vědec nemá nikdy „padla“ - Rozhovor s Veronikou Bílkovou

Dělat vědu je pro celou řadu lidí takový abstraktní pojem...

Takový pejorativní, třeba „vy z toho děláte vědu,“ že?

Přesně. Takže co vlastně znamená „dělat vědu“, co je náplní vaší práce?

Na Ústavu děláme jak základní výzkum, tak aplikovaný výzkum. Jednodušší je vysvětlit aplikovaný výzkum, který hledá řešení konkrétních praktických otázek, které vyvstávají v každodenním životě. Takže budu-li používat příklady z právní oblasti, Ukrajina a Rusko vedou konflikt, respektive jedna strana tvrdí, že je mezi nimi konflikt, a my posuzujeme, jestli je to pravda, jestli zde je konflikt a jaké právní normy se aplikují. V minulosti jsme měli projekt na použití síly proti Islámskému státu, kde jsme analyzovali, jestli Islámský stát je stát, jaké normy platí v rámci tamějšího ozbrojeného konfliktu, jestli tam lze použít ozbrojenou sílu, jestli jsou intervence Ruské federace, Turecka či USA legální, jaké normy je potřeba dodržovat v rámci tohoto konfliktu, jestli lze soudit zadrženého bojovníka Islámského státu, za co ho lze soudit – to je typický příklad aplikované právní analýzy, který by pak měla posloužit třeba Ministerstvu zahraničních věcí ve formulaci jeho stanoviska k tomuto konfliktu.

Většina vaší práce má tedy přímo dopad do reality, skuteční političtí aktéři se na základě vašich výstupů mohou řídit.

Celá naše práce je součástí reality. Nelze to vnímat tak, že část je reálná a zbytek je od reality nějak odtržený. Pouze něco je přímá aplikace, tedy že přímo aplikujeme to, co děláme obecně, na konkrétní události. Vyjadřujeme se k něčemu, co je součástí každodenního života. Základní výzkum je předstupněm. Základní výzkum znamená, v oblasti právní, ozřejmit si, jaké jsou standardy, zamyslet se nad tím, co je právo, kdo ho formuluje, kdo určuje, co je legální a co nelegální. Obě formy výzkumu spolu samozřejmě úzce souvisejí, protože když neznáme odpověď na obecné otázky, nemáme na základě čeho řešit konkrétní případy.

Protože když si předem nenadefinuji, co je stát, nemůžu zkoumat, jestli je Islámský stát státem.

Přesně tak. V rámci základního výzkumu se zamýšlíme nad tím, co je stát, jestli v mezinárodním právu jsou nadále aktéry pouze státy, jaká je role nestátních aktérů, co je vůbec mezinárodní právo, jakou roli mezinárodní právo hraje… Všechny tyto otázky spadají do základního výzkumu, respektive my právníci to tak pojímáme. Základní výzkum znamená, že se zabýváme fenoménem, ozřejmíme si základní kategorie, zkoumáme, jaká je interakce mezi právem a dalšími normativními systémy Když poté řešíme konkrétní kauzu, viz Islámský stát, je to již aplikovaný výzkum. Samozřejmě, tyto části nemusí být nutně zcela striktně oddělené.

Jak vypadá den vědce?

To je velice různorodé. Já vedle vědecké profese učím (pozn. na Právnické fakultě Univerzity Karlovy), takže pro mě je hodně důležité, jestli je den vyučovací, protože pak trávím část dne na fakultě. Jinak můj den vypadá jednoduše, ráno sednu k počítači a píšu a píšu. A to včetně sobot a nedělí, respektive hlavně soboty a neděle, protože přes týden člověk velice často učí, nebo má jiné aktivity, pracovní setkání a podobně. Výhodou práce vědce je, že je flexibilní. Sám si určuje čas, sám si rozvrhuje práci. Nevýhodou je, že nemá nikdy, jak se říká, „padla“. A že velkou část práce si převádí na víkendy, na dovolené, na svátky.

To může být velice vyčerpávající.

Je to problém. V tomto oboru cítíte hodně tlak okolí. Vědci se často předhání, kdo se vzdá volna, kdo se vzdá dovolené. Já ráda cestuji a poznávám nová místa, ale pokud zmíním, že se v létě chystám chodit po památkách, je to mezi kolegy vnímáno, skoro jako kdybych řekla, že v létě hodlám zavraždit pět lidí – protože o prázdninách se přece sedí a píše. Výsledkem je, že máte neustále pocit viny, i když sama sobě říkáte, že přece potřebuje občas oddych. Na vědecké práci je nevýhoda, že nemáte žádné penzum, které byste si splnila – ve fabrice uděláte padesát matiček a máte hotovo, máte normu, ale tady vždycky můžete napsat o článek víc, vždycky se najde zajímavé téma a nikdy vlastně nemáte dost. Tohle je na té práci nešťastné.

Souvisí to podle vás i se systémem odměňování vědecké práce, kdy je kladen důraz na kvantitu?

Rozhodně. To je jeden faktor, druhým je jakási vnitřní kultura té disciplíny. A to může být kolikrát důležitější než finanční stránka. A přitom to, že někdo napíše 50 článků, vůbec neznamená, že jeho texty jsou čtené a kvalitní. Někdo napíše jednu věc a ta může vstoupit do dějin.

Pracujete na Ústavu mezinárodních vztahů od roku 2001. Nyní jste koordinátorkou Centra mezinárodního práva. Co je účelem tohoto centra?

V tuhle chvíli má Ústav dvě taková centra: Centrum evropské bezpečnosti a Centrum mezinárodního práva. Já sama jsem nebyla iniciátorka vzniku těchto center, tudíž nevím, jaké myšlenky byly v pozadí – moje interpretace je taková, že cílem bylo učinit Ústav čitelnější jak pro partnery v zahraničí, tak pro veřejnost v České republice. Protože pod názvem Ústav mezinárodních vztahů si řada lidí nic moc nepředstaví, zatímco porozumět pojmům bezpečnost a právo je snadnější. Lidé si dokáží lépe představit, co všechno tady děláme - třeba v zahraničí není úplně zvykem, aby se na Ústavu mezinárodních vztahů zkoumalo i mezinárodní právo.

Takže to je unikátnost České republiky?

Ne úplně unikátnost, netýká se to jenom České republiky, ale není to na druhou stranu úplně standardní. Z tohoto hlediska je dobré, že Centrum má „právo“ v názvu a je tak jasné, že se na Ústavu zaměřujeme i na mezinárodní právo. Další důvod, ten vnitřní, je, že Centrum umožní lidem, kteří se zabývají určitou konkrétní oblastí, aby spolu více spolupracovali. Ne že by jim v tom jinak něco bránilo, ale přeci jenom, když existuje jedno centrum, které podává i jednotné projekty, je to dobré pro koncentraci práce.

Liší se vaše práce, kterou děláte pro Ústav mezinárodních vztahů a pro Centrum mezinárodního práva?

To se nedá úplně oddělovat. Cokoliv, co dělám pro Centrum mezinárodního práva, je možné považovat za aktivitu pro Ústav mezinárodních vztahů jako celek – Centrum je integrální součástí Ústavu. Jestli všechno, co dělám na Ústavu, spadá pod Centrum? To možná ne, jsou věci, které jdou nad rámec aktivit Centra, třeba zapojení do Rady ÚMV. Současně je dobré říci, že Centrum není nijak strnulé, to znamená, že nemá přesně dané úkoly. Současně mezinárodní právo je tak široké, že pod něj spadne celá řada našich výstupů a akcí.

Řekla byste, že jste šťastná ve vědě?

Já nemám ráda takhle silná slova.

Jste spokojená?

To se těžko posuzuje. Jsem spokojená, když se něco podaří, když mám pocit, že mi práce jde. Jsem nespokojená, když mám opačný pocit. Ale myslím, že to je normální a že to tak má každý, nejenom vědci. Když je někdo permanentně spokojený, myslím, že je to spíš póza. Anebo je to opravdu šťastná povaha!

Dokážete určit jeden moment, kdy jste se rozhodla, že chcete dělat vědu?

To byl spíše postupný proces. U mě to byla v podstatě souhra náhod. Neměla jsem svůj život předem nalajnovaný. Vystudovala jsem právo, politologii a francouzštinu, protože mě tyto oblasti zajímaly a lákaly. Nebyla jsem vyhraněná, ještě během studií jsem dělala celou řadu různých aktivit, k mezinárodnímu právu jsem se dostala až na konci – tehdy se mezinárodní právo studovalo až v pátém ročníku. Zaujalo mě, napsala jsem v tomto oboru diplomku, začala jsem pracovat na Ministerstvu obrany. To byla výborná zkušenost. A pak jsem paralelně dostala nabídku na Právnickou fakultu na interní doktoranturu a na Ústav mezinárodních vztahů. A od té doby můžu říct, že jsem nelitovala. Tato práce mě baví.

Řekla bych, že to je vcelku přímá cesta k vědě, nepříliš složitá…

Složitá nebyla, na vědeckou dráhu jsem vlastně nastoupila téměř ihned po škole, ale když to porovnám s tím, co vidím dnes u studentů – někteří mají nalinkovanou dráhu už od patnácti. A cíleně si budují životopis, často velice tvrdě. To má samozřejmě výhodu v „tahu na branku“, do svého vytyčeného cíle dojdou relativně rychle. Ale neuvidí nic okolo. Určitě by si nikdo neměl myslet, že když není na něco specificky zaměřený již od dětství, nemá šanci. Svět vědy a výzkumu nabízí mnoho možností pro různé typy lidí a tak by to mělo i zůstat

doc. JUDr. PhDr. Veronika Bílková, Ph.D., E.MA je výzkumnou pracovnicí Ústavu mezinárodních vztahů. Věnuje se mezinárodnímu právu se specializací na mezinárodní humanitární a trestní právo a lidským právům. Koordinuje Centrum mezinárodního práva ÚMV, vyučuje na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a je členkou Evropské komise pro šíření demokracie prostřednictvím práva (tzv. Benátské komise).