Uspořádání světa podle Donalda J. Trumpa

Jinými slovy, Amerika bude v éře Donalda Trumpa ještě bedlivěji sledovat a analyzovat nakolik jsou současná partnerství a spojenectví pro národní bezpečnost a hospodářství důležitá a prospěšná a podle této rovnice tyto vztahy upravovat. V tomto ohledu se zdá, že Trump bude vyhledávat flexibilnější mocenskou rovnováhu ve světě, která může částečně připomínat diplomacii dua Nixon-Kissinger a jejich pragmatické sblížení s Čínskou lidovou republikou.

Abychom snížili míru nejistoty a nepředvídatelnosti Donalda Trumpa a dokázali tak lépe odhadnout, jakým směrem bude americká zahraniční politika směřovat, je nutné se zamyslet nad tím, jaká jsou východiska pro jeho rozhodování – za základní výchozí body můžeme považovat sentiment voličů, kteří mu pomohli ke zvolení a jeho zkušenosti jakožto „deal-makera“.

Sentimenty Trumpových voličů

Není vhodné paušalizovat typického voliče Donalda Trumpa jako „nevzdělaného bílého muže středního věku, žijícího ve venkovských oblastech USA a patřícího do nižší střední třídy“. Tento profil sice odpovídá větší části voličů současného prezidenta, ale nikoliv všem. Nebylo to společenské postavení, které rozhodovalo, komu americký volič dá svůj hlas, nýbrž specifický sentiment vůči současnému směřování Ameriky. Tento sentiment se dělí na dvě související větve a prorostl napříč společenskými vrstvami.

První větví tohoto sentimentu je ztráta pocitu americké výjimečnosti – nejde však primárně o výjimečnost USA na mezinárodním poli, nýbrž o postupnou ztrátu pocitu, že „žít v Americe“ a „být Američanem“ je samo o sobě výjimečné. S odchodem soukromých firem, které pod tlakem zvyšujících se nákladů na výrobu a zvýšené konkurence ze zahraničí byly nuceny přesunout výrobu do zemí s levnější pracovní silou (nebo výrobu automatizovat), se z amerických měst – a zejména těch na tzv. Středozápadě, kde Trump (ne)překvapivě Clintonovou porazil – „vytratil život“.

V menších amerických městech tyto podniky často vykonávají takové služby, které my v Evropě očekáváme od státu či místních samospráv – podporují společenský a kulturní život, poskytují zaměstnancům zdravotní pojištění a různé penzijní plány. Rodiny, jejichž členové pracovali v těchto firmách po desetiletí a čerpali zmíněné benefity, se v důsledku odchodu (či větší automatizace) průmyslu začali nacházet ve svízelné situaci. Nová odvětví, která táhnou americkou ekonomiku, jako jsou informační technologie, již nevyžadují tak extenzivní počty zaměstnanců, aby generovaly vysoké zisky, a navíc potřebují kvalifikovanější pracovníky.

Adaptace těchto obyvatel do nových odvětví doposud neproběhla a nejspíše ani neproběhne. Pro Američany nižší střední třídy – a zejména pro protestanty, jejichž pracovní etika již podle Maxe Webera vedla k samotnému „zrodu“ kapitalismu – jsou zhoršující se perspektivy uspokojujícího sebeuplatnění při tvorbě národního bohatství jasným symbolem úpadku jejich vnímání amerického stylu života. Volné pracovní pozice jim navíc často přebírají „levnější nelegální migranti“.

Prvoplánovým řešením této situace je zastavit tok migrantů a zastavit relokaci podniků, které tvoří páteř místních komunit – obojí Trump ve své kampani formuloval důrazněji než Clintonová.

Druhou větví tohoto sentimentu je jakási únava z agendy americké liberální levice – nikoliv však plné odmítnutí. Nižším společenským vrstvám vadila „arogance kosmopolitních elit“ – pohrdání kulturou a „nevzdělaností“ amerického venkova, amerického jihu a nepochopení problémů, kterým tato část společnosti čelí.

Jejich interpretace vládních kroků byla taková, že se Obamova administrativa stará primárně o problémy rasových a etnických menšin, o práva LGBT, o životní prostředí na úkor pracovních míst a zároveň financuje obranu spojenců, kteří ušetřené prostředky využívají k financování pohodlných sociálních států. Vyšším společenským vrstvám pak vadila obrana hodnot jen pro hodnoty samotné, aniž by byl proveden realistický kalkul, jaký benefit takové úsilí přinese americké společnosti. Tento přetrvávající sentiment vystihuje úryvek dopisu, který již prezident Theodore Roosevelt napsal britskému diplomatovi Cecilu S. Riceovi v roce 1907:

„Je […] smutným faktem, že ty nejhumanitárnější země, jež se zároveň nejvíce zajímají o své vnitřní zlepšení, mají tendenci slábnout v porovnání se zeměmi, jež mají méně altruistickou civilizaci […]

Hnusí se mi a opovrhuji oním pseudohumanitářstvím, které implikuje, že pokrok civilizace nutně a právem znamená oslabení bojového ducha, a který tak vyzývá ke zničení rozvinuté civilizace nějakým méně rozvinutým typem“

Jednoduše řečeno, podle voličů Donalda Trumpa nemá současná Amerika „čas a peníze“ následovat velkorysou liberální agendu ve světě, ani doma. Musí se prvotně soustředit na blahobyt jednotlivých Američanů. Z tohoto vyplývá, že část Američanů přestala věřit, že právě agenda ekonomického a společenského liberalismu, jež úzce souvisí s postupem globalizace a byla uplatňována americkými prezidenty od konce druhé světové války a částečně už od roku 1919, jde ruku v ruce s americkým blahobytem.

Trumpovo jacksoniánství

Trumpův slogan „Amerika na prvním místě“, podezíravost vůči elitám a federální vládě a respekt k tvrdě pracujícím v mnohém evokuje období tzv. populární demokracie sedmého amerického prezidenta Andrew Jacksona (1829-1837). Americký politolog Walter Russell Mead dokonce po Jacksonovi nazval jednu ze čtyř myšlenkových směrů (archetypů) americké zahraniční politiky a Trumpa nyní označuje za jeho zástupce.

„Jacksoniáni“ v podstatě věří, že zahraniční politika má sloužit výhradně k zaopatření fyzické bezpečnosti národa a přispět k jejímu ekonomickému blahobytu – proč tedy riskovat americkou „krev a zlato“ jen kvůli tomu, že nějaký diktátor zneužívá svůj lid? Může se tedy zdát, že „jacksoniáni“ neradi válčí, ale přesněji řečeno, zastánci této školy neradi bojují za abstraktní ideje a hodnoty. Avšak jakmile se jedná o fyzickou a hospodářskou bezpečnost, jsou připraveni bojovat a vyhrávat bezpodmínečně. Tento přístup částečně ilustruje aféra „Arbuthnot a Ambrister“ z roku 1818, kdy Jackson působil ještě jako generál v první válce proti Seminolům. Jackson se tehdy vypravil hluboko do cizího území (Španělské Floridy), aby zajal dva britské občany, kteří údajně pomáhali Seminolům a Kríkům v mobilizaci proti Spojeným státům. Přes protesty britské i španělské vlády nechal Jackson po krátkém vojenském soudu oba popravit. Britové Arbuthnot a Ambrister ohrožovali svým konání americkou bezpečnost, a tak Jacksonovi nemohlo stát v cestě ani mezinárodní právo.

Příprava půdy pro jednání

Trump se v prvé řadě považuje za „deal-makera“, businessmana, který je schopen vyjednat skvělé podmínky se svými protějšky. Z podstaty tohoto transakčního přístupu k politice – a zejména té mezinárodní – je nutné vnímat Trumpovo prohlášení, tweety a jiné signály (ještě více než u jiných politiků), jako součást vyjednávací hry. V mezidobí mezi zvolením a inaugurací již bylo patrné, že Trump si v některých otázkách „připravuje půdu“ pro budoucí vyjednávání.

• Tchaj-wan a Čína

Samotný fakt, že Trump telefonicky hovořil s tchajwanskou prezidentkou na začátku prosince minulého roku a že tato zpráva byla poskytnuta médiím, vyslal jasný varovný signál Pekingu, že jeho kabinet může v budoucnu přehodnotit politiku „jedné Číny“, pokud s předáky komunistické strany nebude „rozumná řeč“. Ovšem i zmínky Rexe Tillersona, nového ministra zahraničí, o americkém nesouhlasu s čínskou výstavbou umělých ostrovů v Jihočínském moři, lze vnímat v kontextu snahy vytvořit si silnou počáteční pozici pro vyjednávání se zemí, kterou Trump během své kampaně osočil, že „manipuluje se svou měnou, aby mohla zaplavovat americký trh levnými produkty“ a „krade pracujícím Američanům práci“.

Pokud přijmeme názor, že Trump je „jacksonián“, umělé ostrovy v Jihočínském moři nejsou reálným trnem v jeho oku, nýbrž artiklem k vyjednávání. Ostrovy jsou postavené a opevněné, Čína se jich už nevzdá, zvláště když regionální stát doposud nejvíce protestující proti čínským aktivitám – Filipíny – má nyní pod prezidentem Rodrigem Dutertem snahu se s Pekingem „domluvit“. Problém samozřejmě může nastat, pokud Peking získá kontrolu nad celou oblastí a získá kapacity uzavřít námořní trasy, které jsou vitální pro americký obchod. Tomuto problému lze předejít, pokud si Washington udrží úzké vztahy se zeměmi v oblasti Malacké úžiny, která je pro import ropy a jiných surovin do Číny (prozatím) naprosto klíčová. Pokud by Čína pohrozila uzavřením tras v Jihočínském moři, Spojené státy tuto hrozbu vyváží varováním, že oni uzavřou Malackou úžinu.

Trump tak vstupuje do vztahu s Čínou minimálně se dvěma esy v rukávu – uznání/neuznání čínských nároků v Jihočínském moři a uznání/neuznání politiky „jedné Číny“.

• Bezpečnost v Evropě

Mnoho bylo řečeno o osobních sympatiích mezi Donaldem Trumpem a Vladimírem Putinem a o potenciálních paralelách jejich stylu vládnutí. I přes jasná prohlášení, že se Trump bude snažit o vylepšení vztahů s Ruskem, je jeho postoj občas vnitřně rozporný a ambivalentní. Pokud Trump tvrdí, že členové NATO, kteří neplní závazek dedikovat 2 % HDP na obranu ročně, nemusejí počítat s ochranou USA, přímo tím motivuje dané státy své rozpočty navyšovat. V takovém případě by však obranné rozpočty členů aliance rostly až téměř dvojnásobně – jen stěží lze předpokládat, že toto Moskva nebude vnímat jako standardní bezpečnostní dilema a hrozbu pro svou bezpečnost. Trump se zároveň ještě nevyjádřil k nové přítomnosti amerických jednotek v Polsku, kam je těsně před koncem svého mandátu poslal Barack Obama. Zároveň však naznačil, že z jeho strany bude možné uznání anexe Krymu a ukončení sankčního režimu, čímž vmíchal další artikly do své počáteční vyjednávací pozice, se kterými lze hýbat.

Trumpův postoj k evropské bezpečnosti sice dělá vrásky na čele některým evropským politikům, ale obavy spojenců o pevnost vztahů (zejména těch transatlantických) nejsou historicky bezprecedentní, a tak bychom je neměly přeceňovat. Pro Trumpa je NATO stále vhodný nástroj pro případnou obranu národní bezpečnosti a jeho cílený rozklad by ani z „jacksoniánské“ perspektivy nedával příliš smysl. I během administrativy Baracka Obamy se mluvilo o klesajícím zájmu USA o bezpečnost Evropy. Když na začátku roku 2012 v důsledku škrtů v rozpočtu armády ohlásil Obama stažení zhruba 10 000 vojáků z Evropy, evropští politici a komentátoři si tuto iniciativu spojili s tehdejší politikou Bílého domu vůči asijsko-pacifickému regionu (tzv. přesměrování sil z Atlantiku do Pacifiku neboli Asia-Pacific pivot) a vyhodnotili, že strategický význam Evropy pro USA je v relativním poklesu. Pokud by Rusko neanektovalo Krym a přímo se neangažovalo v konfliktu na východní Ukrajině, stahování amerických jednotek z Evropy by s největší pravděpodobností pokračovalo.

Snaha donutit spojence k větší samostatnosti pří obraně svého území a ochraně pravidel světového pořádku se mj. projevila i v tlaku Spojených státu na reinterpretaci japonské ústavy, která neumožňovala Japonským obranným silám (JSF) pomáhat svým spojencům v případě útoku. Trump nejspíš tento proces „osamostatňování“ radikálně uspíší – otázkou je, zda to Evropa využije ke konsolidaci své obranné politiky v rámci bloku a jak na „osamostatňování“ bude reagovat Rusko.

• Evropská unie a mezinárodní obchod

Obama před britským referendem o vystoupení z EU zmínil, že pokud se Britové rozhodnou vystoupit z Unie, mohlo by to znamenat, že se dostanou až na chvost vyjednávání dohody o volném obchodu s USA – jinými slovy naznačil, že dá přednost vyjednávání dohody TTIP s EU (Transatlantic Trade and Investment Partnership) před bilaterální smlouvou s UK. Trump se tehdy vyjádřil opačně a lze tedy přirozeně očekávat, že otázka bilaterální dohody s Londýnem bude jedním z hlavních bodů agendy první cesty Theresa Mayové do Trumpova Bílého domu (i přesto, že UK stále jako člen EU formálně nemůže vyjednávat bilaterální obchodní smlouvy).

Vzhledem k tomu, že jedním z prvních kroků Donalda Trumpa v úřadu bylo vystoupení z dohody Transpacifického partnerství (TPP), lze očekávat, že vyjednávání týkající se její „sesterské“ dohody TTIP bude zcela zmrazeno. Jedná se tedy o jasný odklon od politiky Baracka Obamy, který TPP a TTIP považoval za „zlatý standard“ dohod o volném obchodu pro 21. století. Zde se také rodí otázka, zda Trump TTIP nahradí jiným projektem, nebo zda nemůže budoucí bilaterální dohoda s UK sloužit jako „lákadlo“ pro jiné členské státy a poskytovat další podnět ke štěpení bloku.

Ve svém transakčním přístupu k politice totiž Trump pravděpodobně vnímá EU alespoň částečně jako konkurenci s potenciálně silnou vyjednávací pozicí vůči USA. Zároveň je nutné mít na paměti, že to není „jen“ Čína a migranti z Mexika, kteří „berou“ Američanům práci, ale i země EU s levnější a kvalifikovanou pracovní silou. Trump svůj euroskepticismu neskrývá – věří, že Británie není poslední zemí, která EU opustí a šéf strategií Bílého domu, Stephen Bannon, údajně připravuje strategii, jak více propojit Trumpův aparát s nacionalistickými a euroskeptickými stranami v Evropě

Tvrdit, že Donald Trump je prvním americkým prezidentem od zavedení Marshallova plánu v roce 1948, který nebude usilovat o pevnější sepjetí evropských národu, ba naopak bude podporovat jejich štěpení, je předčasné. Ačkoliv se podle současných signálů může zdát, že Trump v EU nevidí žádnou přidanou hodnotu pro USA, realita vládnutí, zpravodajské informace, schůzky s evropskými lídry – a zejména Theresou Mayovou, která se nechala slyšet, že Trumpovi zdůrazní důležitost EU jako bloku – či případné konání summitu EU-USA mohou Trumpův euroskepticismus zjemnit. Trump zároveň není ideolog a jeho pozice se ukázaly být tvárné, zejména po schůzkách s lidmi, kteří si vysloužili jeho respekt. Opět je však aplikovatelné, že si Trump „pouze“ vytváří pozici pro jednání s Evropou – jeho současná pozice mu umožňuje velkoryse snižovat nároky a mírnit své postoje.

• Blízký východ

Oblast Blízkého východu během Trumpovy administrativy bude charakterizována geopolitickým soupeřením o vliv mezi Saúdskou Arábií a Íránem. Trumpův předchůdce schválil prodej doposud rekordního balíku vojenské techniky v plánované hodnotě 60 miliard dolarů, a to Saúdské Arábii (čerpání bylo však na konci roku 2016 pozastaveno kvůli saúdsko-arabskému angažmá v jemenské občanské válce). Tento krok lze vnímat jako jistou „kompenzaci“ za Obamův otevřenější přístup k Íránu, se kterým v rámci formátu P5+1 vyjednal dohodu o omezení jaderného programu (JCPOA) a postupně uvolňuje sankční režim.

Trump se však doposud na adresu Íránu vyjadřoval negativně, zejména ve vztahu s nukleární dohodou, kterou označil za „špatný deal“ a slíbil, že přiměje Teherán usednout zpět k jednacímu stolu. Tvrdý postup vůči Íránu plyne zejména z Trumpova přesvědčení, že přes Írán vede cesta k porážce Islámského státu – tedy aktéra, který potenciálně nejvíce ohrožuje národní bezpečnost USA. Dle současného stavu věcí lze tedy usoudit, že se Trump vydá cestou posílení vztahů se Saúdskou Arábií a společného „zadržování“ aktivit Íránu v regionu. Důkazem, že Trump nechce pro jednání s Íránem vycházet z pozice Obamových dílčích ústupků, je jeho tichý souhlas s výstavbou osad na Západním břehu Jordánu či podpora přesunutí americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma. Do této mozaiky íránsko-amerických vztahů se však vplétá i problematika rusko-íránských vztahů, které v poslední době výrazně utužily.

„Everything is negotiable“

Trumpův přístup k mezinárodní politice zatím naznačuje, že pokud nynější americký zájem (bezpečnostní či hospodářský) vyžaduje přenastavení globálního uspořádání a pravidel, jeho vláda se o toto přenastavení pokusí, nehledě na to, že například nový americký „protekcionimus“ může narazit na pravidla Světové obchodní organizace (WTO), symbol liberálního světového řádu.

Slabým místem takové strategie však je, že ze své podstaty sleduje krátkodobé cíle a nebere v potaz dlouhodobější perspektivu vývoje světového pořádku. Západní sankční režim vůči Rusku po anexi Krymu je z krátkodobé perspektivy politicky nevýhodný – české obráběcí stroje či nizozemská zelenina ztrácejí exportní trhy, v důsledku může dojít ke ztrátě pracovních míst. Z dlouhodobé perspektivy však dává jasný signál státům, které by se o podobný akt pokusily v budoucnu s možnými dalekosáhlejšími důsledky pro EU a ČR.

Transakční pojetí zahraniční politiky, kterou, jak se zatím zdá, bude Donald Trump zastávat více než jeho předchůdci, přistupuje ke vztahům mezi aktéry na bázi quid pro quo, „něco za něco“. Tím pádem se každý problém, incident či partnerství stává obchodovatelným, flexibilním – zkrátka, „everything is negotiable“. Z takového přístupu se však může zcela vytratit dlouhodobá strategická vize a politika bude prováděna na základě toho, co je „tady a teď“ důležité pro americkou bezpečnost a blahobyt.

O autorovi:

PhDr. Jan Hornát působí na Katedře severoamerických studií IMS FSV Univerzity Karlovy a je externím výzkumníkem Ústavu mezinárodních vztahů. Zabývá se biterálními vztahy USA-ČLR, teorií demokratizace, a vnitřní a zahraniční politikou USA.