Střepy různých tvarů. Patnáct postsovětských zemí a dvacet let jejich vývoje

Prvním je poměrně mírná demontáž obrovského sovětského státu. V bývalém SSSR se to sice neobešlo bez několika krvavých lokálních válek (Karabach, Abcházie, Podněstří, Tádžikistán), celkově vzato se však prostor bývalého komunistického impéria apokalypse balkánského typu úspěšně vyhnul. Druhou zajímavou zvláštností historického vývoje v bývalém SSSR je velká rozmanitost státněpolitických modelů vzniklých po krachu impéria na jeho někdejším území. Pokusil jsem se o stručný popis a analýzu těchto modelů.

Noví Evropané

Nejradikálnější se zdá být politická evoluce pobaltských zemí Litvy, Lotyšska a Estonska. Třináct let (1991-2004) není až tak velká doba na to, aby se z bývalých republik SSSR stali plnoprávní členové Evropské unie. Nicméně právě to se pobaltským zemím podařilo. Funkční demokracie jsou pravděpodobně největším úspěchem těchto tří národů v posledních dvou desetiletích.

Je v těchto „novoevropských“ zemích samozřejmě ještě hodně problémů. Ekonomické reformy měly rozporuplné důsledky včetně odchodu značné části ekonomicky aktivní populace za prací do západní Evropy (Velká Británie, Německo, Irsko, Švédsko). Stále nejsou vyřešeny otázky spojené s ruskojazyčnou menšinou, především v Lotyšsku, kde je tato menšina poměrně významnou politickou silou. (Levicová strana Centrum shody podporovaná převážně rusky mluvícími voliči vyhrála v září letošního roku parlamentní volby, ačkoli se jí nakonec nepodařilo sestavit vládní koalici). Jisté politické napětí existuje v Pobaltí i kvůli vztahům s Ruskem zatíženým jak údajnou diskriminací ruskojazyčných obyvatel, kterou Moskva svým pobaltským sousedům vytýká, tak nevyřešenými historickými problémy, především z doby druhé světové války. Nicméně pobaltské republiky anektované Stalinem v roce 1940 lze dnes považovat za nejcílevědomější postsovětské země. Již na začátku 90. let považovaly evropskou integraci za orientační bod a strategický politický cíl a tohoto cíle úspěšně dosáhly.

Imitační demokracie

Tento termín používaný například ruským politologem Dmitrijem Furmanem se vžil pro označení politických systémů, které sice navenek zachovávají nejdůležitější rysy demokracie, ve skutečnosti však jsou řízené vládnoucí elitou, kterou tvoří úzká skupinka politiků a s nimi spřízněných velkopodnikatelů a úředníků. Pilířem takového režimu je dominantní „strana moci“ (například strana Jednotné Rusko vytvořená před prvním zvolením Vladimíra Putina ruským prezidentem v roce 2000). Režim imitační demokracie (ID) připouští existenci opozice, ta je však zatlačena do pozadí a vláda dělá vše pro to, aby se k moci nikdy nedostala. Tyto režimy nejsou extrémně represivní (Putin v žádném případě není Stalin), nicméně se snaží o neutralizaci svých nejvýznamnějších odpůrců. Nejznámějším příkladem je pravděpodobně příběh bývalého majitele ropné společnosti Jukos Michaila Chodorkovského, který je již 8 let ve vězení kvůli obviněním, jež mnozí v Rusku (včetně známých právníků) považují za politicky motivovaná.

Imitační demokracie je režim, v němž je všechno jaksi napůl. Konají se „svobodné“ volby, jejichž výsledek je však lehce předvídatelný díky nátlaku na voliče, omezeným možnostem opozice a volebním machinacím. Existují demokratické zákony, soudy závislé na státní moci je však interpretují v její prospěch. Není zavedena cenzura, avšak média a jednotliví novináři, kteří si podle vládnoucích kruhů „dovolují moc“, se nevyhnutelně setkávají s problémy. Vyprávět by o tom mohl třeba Michail Beketov, bývalý šéfredaktor městských novin v Chimkách u Moskvy. Bohužel vyprávět nemůže ze zdravotních důvodů, ztratil totiž schopnost mluvit (a zároveň utrpěl několik dalších těžkých úrazů) v důsledku přepadení „neznámými pachateli“ v listopadu 2009. Cílem brutálního činu byla evidentně novinářova smrt, on však zázrakem přežil. Kdo za jeho zmrzačení může, není dodnes jasné, ačkoli jeho spolupracovníci tvrdí, že nepřátele měl pouze mezi úředníky městské administrativy, o jejichž korupčních praktikách často psal.

Imitační demokracii nelze nazvat diktaturou, poněvadž nejvyšší moc nemusí v rámci tohoto režimu patřit jedné osobě s neomezenými pravomocí. Naopak „tam nahoře“ může dokonce existovat jistý systém brzd a protivah bránicí transformaci imitační demokracie v naprostou despocii. Nelze však tento režim považovat ani za jistý druh demokracie. Je prostě někde mezi demokracií a autoritářstvím. I v tomto je „napůl“. Nejznámějším příkladem imitační demokracie je nepochybně Putinovo Rusko. Nicméně jsou i další postsovětské země, v nichž imitační demokracie pustila kořeny. Cestou k ní rychle kráčí Ukrajina za vlády současného prezidenta Viktora Janukovyče, zatímco Kazachstán za Nursultana Nazarbajeva a Ázerbájdžán za Ilchama Alijeva mají tu cestu, jak se zdá, už dávno za sebou. Jisté autoritářské choutky se objevily (i přes veškerou prozápadní a demokratickou rétoriku) také u gruzínského prezidenta Micheila Saakašviliho.

Demokracie „z donucení“

Etnická, regionální a kulturní rozmanitost se stala faktorem, díky němuž v několika republikách bývalého SSSR vznikly politické modely, které se dají považovat za demokratické, ačkoli praxe těchto demokracií se zatím blíží spíše Latinské Americe nebo Pákistánu než Evropě a Severní Americe. K tomuto typu postsovětských režimů patří Ukrajina (před zvolením prezidenta Janukovyče, který svou zemi posunul směrem k ID) a Moldavsko. V těchto dvou zemích jsou sociální a ekonomické problémy spojené s národnostními a jazykovými. V obou případech formování moderního národa není zdaleka u konce, mezi představiteli stejné etnické skupiny existují odlišné typy národnostní identity. Například část Moldavanů se na základě jazykové totožnosti a historické blízkosti považuje za Rumuny, zatímco jiní tvrdí, že jsou samostatným národem. Na Ukrajině jsou poměrně velké rozdíly mezi ukrajinsky mluvícími obyvateli západních oblastí a převážně ruskojazyčnými obyvateli východní Ukrajiny s jejich odlišnými názory na historickou minulost země, postavení ukrajinštiny a ruštiny, vztahy s Ruskem a Evropou…

Tyto odlišnosti se odrážejí v politické sféře. Na Ukrajině měli bývalí vůdcové „oranžové revoluce“ z roku 2004 podporu převážně západních a centrálních oblastí, zatímco Strana regionů Viktora Janukovyče se opírala hlavně o průmyslový východ země. Každé politické uskupení mělo v pozadí své „sponzory“, vlivné podnikatelské skupiny, nikdo však až do roku 2010 nedokázal získat definitivní převahu. V Moldavsku se podobně vyvíjel zápas komunistů Vladimira Voronina (ti jsou poměrně zvláštním jevem, kombinují totiž sociální rétoriku, vizi evropské budoucnosti a nostalgicky proruské sympatie) s jejich protivníky nyní vládnoucí liberálně demokratickou aliancí považovanou za prorumunskou. Jelikož žádný ze soupeřů neměl dostatek sil na to, aby své oponenty rozdrtil, parlamentní demokracie zůstala jediným kompromisním východiskem. Pevnost tohoto typu demokracie nelze však přeceňovat. Její křehkost názorně předvedla Ukrajina, kde po loňském zvolení Janukovyče „východní“ miska politických vah převážila tu „západní“, což vyvolalo rychlou evoluci režimu směrem k imitační demokracii ruského typu. Potvrzuje to i letošní odsouzení bývalé premiérky Julije Tymošenkové k sedmiletému vězení v procesu, o jehož nezaujatosti a nezávislém průběhu panují vážné pochybnosti.

Do této zvláštní skupiny postsovětských režimů lze zařádit také Kyrgyzstán, v posledních letech jednu z politicky nejnestabilnějších republik bývalého SSSR. Kdysi za vlády prvního kyrgyzského prezidenta Askara Akajeva se zdálo, že tato země není ničím jiným než autokracií, stejně jako její středoasijští sousedé.Vyšlo však najevo, že samotná kyrgyzská státnost je poměrně slabá a není s to vydržet nápor sociálně ekonomických, politických a etnických problémů. (Pro Kyrgyzstán jsou příznačné dva konflikty, jak mezi severními a jižními klany, tak mezi kyrgyzskou většinou a uzbeckou menšinou na jihu země). Po odstranění Akajeva v důsledku tzv. „tulipánové revoluce“ v roce 2005 vstoupil Kyrgyzstán do velmi turbulentního období, během nějž se země několikrát málem ponořila do naprostého chaosu. Nezdařilý pokus druhého prezidenta Bakijeva (2006-2010) o vzkříšení autoritářství vyústil v krvavé nepokoje. Po krachu Bakijevova režimu následovalo nastolení velmi křehké parlamentní demokracie, jež se snaží udržet jakousi rovnováhu mezi zájmy různých klanů a politických skupin.

Postsovětští „sultánové“

Podle amerických politologů Juana Linze a Alfreda Stepana, kteří jsou „vynálezci“ tohoto termínu, je sultanismus politickým režimem, jehož základním rysem je „ustavičné, nepředvídatelné a despotické“ vměšování osoby, jíž je svěřena státní moc, do všech oblastí nejen státní správy, ale také společenského a do jisté míry i soukromého života občanů. Jedná se o despocii, která není omezena zákony (ty se dají totiž změnit podle potřeby vládce) ani žádnou pevně stanovenou ideologií, ačkoli pokusy o vytvoření jisté ideologie nejsou vyloučeny. Není to absolutismus typu francouzského ancien régime, jenž byl omezen jistými institucemi, tradicemi a představami o „správném“ způsobu vládnutí. Sultanismus je čistou despocií, v jejímž rámci není na rozdíl od jiných diktatur vládce nejvyšším článkem jistého administrativního řetězu, tvořícího vládní systém, nýbrž ztělesněním moci samé, která tvoří státní systém podle vlastní vůle a rozmaru, jak tomu je třeba v případě severokorejského vůdce Kim Čong-ila.

Bývalé sovětské republiky Střední Asie (Uzbekistán, Turkmenistán, Tádžikistán) měly v posledních dvou desetiletích velkou „úrodu“ vládců tohoto typu. Nejen však ony, režim, jenž se ve mnoha ohledech sultanismu blíží, vznikl také po roce 1994 za vlády Alexandra Lukašenka v Bělorusku. Ve všech těchto případech jsou základem absolutní moci despotických prezidentů represivní orgány, především tajná policie, a pečlivý výběr nejbližších spolupracovníků, aby byla vyloučena možnost jakékoli neloajality. Mezi tyto nejbližší patří většinou prezidentovy příbuzní a úzká skupinka pomocníků, jejichž oddanost „šéfovi“ je zaručena. Tímto vzniká vládnoucí klan, který přímo nebo zprostředkovaně privatizuje nejcennější ekonomické objekty. Ze země, jíž vládne „sultán“, se fakticky stává obrovské feudální léno neboli rusky řečeno votčina (území patřící zámožné rodině, které se předává od otce k synovi).

Jedinou zárukou setrvání tohoto stavu je za sultanismu samotný zakladatel režimu. Hraje zároveň úlohu nejvyššího arbitra, který řeší rozepře mezi členy vládnoucího klanu, odměňuje věrné a trestá viníky. Není divu, že „sultánské“ režimy usilují o doživotní vládu svých vůdců. Veškerá ústavní omezení počtu prezidentských období jsou v těchto státech odstraněna. „Střídání stráže“ v čele státu je pro „sultánský“ režim vždy okamžikem ohrožení, poněvadž je tento politický model příliš pevně spjat s konkrétní osobou. Nicméně v některých případech se „sultánovi“ daří vytvořit jisté mechanismy mírného předání moci, jak se to stalo třeba v Turkmenistánu po smrti (2006) prvního prezidenta Saparmurata Nijazova zvaného Turkmenbaši („otec všech Turkmenů“).

„Sultánové“ považují za svou hlavní zásluhu zachování stability ve vlastních zemích. Do jisté míry je to pravda. Není však tato stabilita koupena za příliš velkou cenu? Potlačování jakýchkoli nezávislých aktivit a iniciativ, pronásledování občanských aktivistů, novinářů a jiných „podvratných živlů“, rozsáhlá korupce, omezení ekonomické konkurence ve prospěch vládnoucího klanu a jeho poskoků jsou neodmyslitelnými rysy sultanismu. Navíc je stabilita těchto režimů velmi zavádějící. Mohou sice trvat dlouho, nejsou však schopné zabránit nárůstu sociálních problémů, což může vést k násilným formám protestu a krvavým revolucím. Důkazů je nespočet, Rumunskem v roce 1989 počínaje a letošním „arabským jarem“ konče. Sultanismus je natolik závislý na samotném „sultánovi“, že poněkud připomíná převrácenou pyramidu.

Demokratizace jako módní heslo

V době pádu komunistických režimů ve střední a východní Evropě se často mluvilo o „nové vlně demokratizace“, která zasáhla tento region. Teď po dvaceti letech lze konstatovat, že tato vlna se nakonec zastavila na hranicích bývalého Sovětského svazu, s výjimkou tří malých pobaltských zemí. Na rozdíl od zemí střední Evropy byla demokratizace v bývalém SSSR na začátku 90. let spíše módním heslem než skutečným cílem, který by dokázal sjednotit společnost. O demokracii snila především inteligence. Její vliv nebyl tehdy sice zanedbatelný, nebyl však ani rozhodující.

Jako mnohem důležitější se jeví jiný faktor zájmy tehdejších politických a ekonomických elit sovětských republik. Usilovaly především o přerozdělování majetku, což se jim brzy podařilo. Zatímco za komunistů tzv. nomenklatura (horní vrstva státního a stranického aparátu SSSR) na státní majetek pouze dohlížela, po urychlené privatizaci z let 1992-1996 vznikla v Rusku a většině postsovětských zemí staronová elita skládající se z představitelů bývalé nomenklatury, nových velkopodnikatelů a zkorumpovaných státních úředníků. Tato elita již neměla zájem o skutečnou demokratizaci, která by mohla její pozici ohrozit. Oligarchie, imitační demokracie nebo naprosté autoritářství se zdají být modely, jež zájmům nových vládců postsovětských zemí vyhovují mnohem více. Ruská, ukrajinská, běloruská, kazašská atd. občanská společnost zatím nemá dostatek sil k tomu, aby nastolení a pokračování těchto režimů zabránila.

O autorovi:

Jaroslav Šimov je běloruský novinář a historik.
J.Simov@seznam.cz