Středoafrická republika, nováček mezi „failed states“

Země se nachází v geografickém středu afrického kontinentu a sousedí s několika státy, jejichž území nemají tamní vlády plně pod kontrolou, tj. zejména s Čadem, nově konstituovanou Jihosúdánskou republikou a Konžskou demokratickou republikou.

Celkovou situaci přitom jistě nezlepší ani fakt, že i když se jedná o zemi bohatou na nerostné suroviny a skýtající nemalý ekonomický potenciál do budoucna, je SAR nejméně rozvinutou zemí světa (v roce 2003 byla podle Indexu lidského rozvoje 180. zemí ze 187 a podle Světové banky v roce 2014 je již nejchudší zemí světa) s průměrnou délkou života 50 let.

Zdroj: Wikipedia Commons

Převrat v režii muslimské Seléky

Dějiny nezávislého státu postupně zaznamenaly celou řadu ozbrojených převratů (1966, 1979, 1981, 2003, 2013), z nichž nejnovější proběhl v březnu 2013 a vyústil v násilné svržení do té doby panujícího režimu prezidenta Francoise Bozizého (který se ovšem sám k moci dostal pomocí armádního puče v roce 2003). Změna tentokrát nepřišla na bodácích jednotek „pravidelné“ armády, ale má ji na svědomí povstalecké hnutí Seléka (v domorodém jazyce sango „aliance“, „smlouva“ či „dohoda“), rekrutující se z dosud ostrakizovaného muslimského severovýchodu země, s největší koncentrací sunnitských muslimů (zhruba 15 % obyvatelstva).

Příslušníci Séléka, většinově muslimové s množstvím žoldáků z Čadu a Súdánu, začali okrádat, rabovat a zabíjet místní obyvatelstvo, většinově křesťanské a vypalovat jejich vesnice. Křesťanští obyvatelé vytvořili skupiny domobrany s názvem anti-Balaka, které se jednak bránily proti útokům Séléka, ale také se mstily na bezbranném muslimském obyvatelstvu. Původně politický konflikt se tak začal měnit na náboženský. Po vlně kritiky za páchané násilí v září 2013, lídr Séléka a bývalý prezident Michel Djotodia, formálně jednotky Séléka rozpustil. Násilí na civilistech (zejména na muslimech) v Bangui kulminovalo těsně před vysláním 1600 francouzských vojáků v rámci operace Sangaris v prosince 2013. Jen v Bangui bylo zabito více než 1000 lidí. Porušování lidských práv a faktická beztrestnost pachatelů dosáhly obrovských rozměrů, mnozí pozorovatelé k popisu stavu užili slovo genocida.

Francie, aby zabránila další eskalaci násilí, vyslala 5. prosince 2013 do SAR v rámci operace Sangaris 1600 vojáků. Tohoto dne zároveň RB OSN schválila rozmístění africké mise MISCA o síle 6 000 osob. Tyto jednotky byly 1. dubna 2014 posíleny v rámci mise EUFOR-RCA o dalších 700 mužů. Dne 10. dubna 2014 schválila RB OSN návrh rezoluce 2149 o transformaci mise MISCA na integrovanou misi OSN (MINUSCA), vymezila její mandát a mandát francouzských jednotek operace Sangaris do 30. dubna 2015. V polovině září byla zahájena operace transformace MISCA na mezinárodní operaci MINUSCA (se schváleným stropem 12 tisíc mužů).

Nasazení jednotek se ale zpožďovalo (v současnosti jich je cca 8 600), plného počtu by mise měla dosáhnout těsně před vypršením mandátu na jaře 2015. Vzhledem ke zpoždění mise MINUSCA nebyli staženi francouzští vojáci, v zemi jich stále zůstává kolem 2000. EUFOR-RCA, která měla skončit ke konci roku 2014, byla rovněž prodloužena o tři měsíce (do března 2015), zároveň byla zahájena diskuse o transformaci této mise na policejní misi PSDC.

Zklamané naděje

Během summitu Společenství středoafrických zemí ve dnech 9. – 10. ledna 2014 v čadské N´djameně byli (za diskrétního přispění Francie) donuceni k demisi přechodný prezident Djotodia a premiér Tiangaye. Přechodný parlament následně zvolil prezidentku Catherine Samba-Panza, která jmenovala novým premiérem Andre Nzapayeka. Dne 27. ledna 2014 byla jmenována nová vláda, ve které byli zastoupeni třemi ministry i členové Séléka a příznivci prezidenta Bozizého. Zvolení prozatímní prezidentky mezinárodní společenství uvítalo jako slibný krok na cestě k politickému urovnání krize a usmíření, pozitivní očekávání se ale nenaplnila.

V červenci 2014 proběhla v Brazzaville (hlavním města Republiky Kongo) schůzka, na které uzavřely Séléka a anti-Balaka dohodu o příměří. Séléka se stáhla z hlavního města do centrální a severovýchodní části země. V srpnu prezidentka odvolala premiéra Tiangaye a na jeho místo jmenovala Mahamata Kamouna (první muslim v čele vlády v historii země). Na návrh premiéra pak jmenovala novou vládu, která měla být vládou národní jednoty. Prezidentka se krátce na to setkala s odporem prakticky všech stran (mediátora krize, bývalého prezidenta Bozizé, anti-Balaka i hnutí Séléka). Přesto se za premiéra postavila a novou vládu prosadila. Tímto krokem, který odmítli představitelé Séléka i anti-Balaka i mediátor krize oslabila svoji vnitřní i mezinárodní pozici a není vyloučeno, že přechodná vláda bude muset být znovu změněna.

V říjnu 2014 byl premiér Kamoun (a nepřímo i prezidentka) obviněn ze zpronevěry části finanční pomoci, kterou na jaře 2014 SAR poskytl angolský prezident E. dos Santos. Prezidentce pak bylo vyčteno údajné použití jednotek z Čadu v prezidentské stráži i snaha oddalovat volby. Vůdce anti-Balaka ji vyzval k rezignaci. Vypukly nepokoje (největší od prosince 2013), během kterých skupiny obyvatel obsadily letiště Bangui. Jednotky EUFOR spolu s vládním vojskem a policií rychle dostaly situaci pod kontrolu. Nepokoje si vyžádaly několik desítek obětí.

Hříchy „ancien régime“

Desetiletá éra vládnutí Francoise Bozizého probíhala ve znamení pozvolného zhoršování ekonomické a sociální situace země. Armáda, hlavní opora režimu, nebyla dostatečně placena ani modernizována, vláda ztratila kontrolu nad periferními oblastmi a politický systém začal připomínat spíše rodinný podnik. Neustále lavírujícímu a intrikujícímu prezidentovi slábla opora ve vlastní armádě a postupně přišel i o podporu zahraničních spojenců v regionu, čehož nakonec využili jeho vnitropolitičtí protivníci.

Za jednu z hlavních slabin režimu ve vojensko-politické oblasti lze označit poněkud paradoxní fakt Bozizého strachu z vlastní armády. Prezident, z vlastní zkušenosti, nepřestával být pln obav, že silná vládní armáda (Forces Armées Centraafricaines/FACA) by někdy v budoucnu mohla být nástrojem i jeho vlastního pádu, a proto jí i přes opakované výzvy k modernizaci dlouhodobě poskytoval jen velmi omezené finanční prostředky a pouze lehké ruční zbraně. Armádě tak kromě peněz a samotných vojáků chyběla i motivace bránit režim svého prezidenta. Ten pak spíše spoléhal na svou prezidentskou gardu, v počtu 250 mužů, ve které převládali příslušníci etnika Gbajů (Gbaya/Gbaya people), ze kterého pochází i sám Bozizé. Gbajové jsou z 93 % křesťané.

To, že armáda a prezident stojí každý na jiné straně barikády, se ukázalo i během první ofenzívy rebelů na přelomu roku 2012/2013, kdy Bozizé před veřejností obviňoval armádu, že není schopna zajistit obranu státu a také na ni svaloval odpovědnost za situaci. Bozizé se po dobu své vlády spoléhal také na zahraniční ozbrojené síly, které několikrát intervenovaly na území Středoafrické republiky proti povstalcům (Čad, Uganda a multilaterální jednotky – mise FOMUC a MICOPAX).

Pozice jednotek FACA nebyla zcela jasná. Předpokládalo se, že jednotky, prakticky boje neschopné už za bývalého režimu, se po převratu nejspíše zcela rozpustily. V médiích se dokonce objevila tvrzení, že za útoky domobrany formující se proti násilnostem příslušníků Séléka stáli vojáci svrženého prezidenta, který si tím připravoval půdu pro opětovné převzetí moci v Bangui. Skutečnosti se však spíše blíží výklad, že příslušníkům etnika Gbaja došla po mnohých útocích Séléka prostě trpělivost, založili milice a mstili se na nejbližších muslimech v oblasti – na Fulbech (anglicky Fulani/Fula People), místních pastevcích.

Na začátku roku 2013 se Bozizé na poslední chvíli snažil získat vojenskou pomoc, která by nahradila vlastní chybějící vojenské kapacity, od států nacházejících se mimo středoafrický region (na žádost o pomoc, kterou adresoval Nigérii, JAR, Ugandě a Angole, reagovala pozitivně pouze JAR). Neschopnost státu kontrolovat vlastní území (způsobená také rozlehlostí SAR a špatnou infrastrukturou – pouze 458 km silnic z 24 000 km je asfaltovaných a v období dešťů je sever a východ země de facto odříznut od hlavního města Bangui) měla za následek, že se severní a východní provincie za dobu Bozizého vlády staly bezpečným útočištěm pro množství ozbrojených a kriminálních skupin, převážně muslimského vyznání.

Vládnutí jako rodinný podnik

Nahlíženo z mocensko-personálního hlediska, v posledních letech své vlády prosadil Bozizé do důležitých pozic ve státním aparátu své příbuzné a členy svého mateřského etnika. V roce 2012 pak začal kontrolovat i financování státních podniků. Prezidentův syn Francis se stal ministrem obrany, dva synové obsadili důležité pozice v policii, další syn měl na starosti kontrolu letiště v Bangui, jeden ze synovců ovládal centrální banku a druhý (Sylvain Ndoutingai) vedl dva klíčové resorty – ministerstvo těžby a poté finance). V roce 2012 došlo posléze k rozkolu se S. Ndoutingaiem, který se postupně stal příliš mocným a Bozizé ho donutil k emigraci.

Prezident si však za deset let své vlády neznepřátelil pouze zhrzené členy své rodiny, ale postavil proti sobě i místní komunitu obchodníků s diamanty, kterým v roce 2008 bez náhrady zkonfiskoval veškeré jejich zboží i finanční hotovost jako odvetu za to, že údajně finančně přispěli na vznik rebelie Séléka. K té se ostatně posléze přidalo i cca 60 bývalých členů prezidentské gardy, kteří v roce 2003 pomohli Bozizému svrhnout předchozí režim prezidenta A.-F. Patassého, ale necítili se za své služby dostatečně odměněni a v roce 2012 z prezidentské gardy dezertovali. Séléka se tak v prvních týdnech stala platformou sdružující rebely i bývalé politiky odstavené od moci a toužící po odstranění Bozizého. Rozdílné náboženství přitom, zdá se, nehrálo velkou roli.

Podstatou Bozizého politického stylu po celé období jeho vlády bylo, že partnerům slíbil určitou věc vykonat (vést politický dialog, uspořádat transparentní volby, provést reformu armády) a často svůj slib stvrdil i vlastnoručním podpisem (např. mírová dohoda s rebely v Libreville v roce 2008), ale nikdy nepřistoupil k realizaci. V důsledku této „vychytralosti“ zažívaly domácí opozice, mezinárodní společenství a zejména státy regionu střední Afriky dlouhodobou frustraci, která se prohloubila, když se začaly šířit zprávy o záměru prezidenta zůstat u moci i po roce 2016. Bozizého provokace (vyjednávání o nákupu zbraní ze zahraničí, odmítnutí propustit rodiny rebelů z vězení, deklarovaná ochota zůstat u moci i po roce 2016, dosazení vlastních náměstků na ministerstva, která měli podle dohody kontrolovat ministři ze Séléka, atd.) v prvních měsících roku 2013 vedly k tomu, že se vojenské vedení Séléka rozhodlo puč dovést do konce, převzít moc do svých rukou a dobýt hlavní město, k čemuž pak dne 24. 3. 2013 skutečně došlo. Prezident Bozizé byl nucen uprchnout do Kamerunu a poté do Francie. Ze strany Francie byl přitom důrazně upozorněn, aby zachovával diskrétní odstup vůči médiím a nevyvolával zdání, že je snad francouzskými úřady jakkoli chráněn.

Převzetí moci

Pokud jde vývoj vnitřní a zahraničněpolitické situace, vůdce rebelů Séléka, Michel Djotodia, se v srpnu 2013 prohlásil prezidentem a zrušil parlament. Na místo něho ustavil „Conseil National de Transition“, sestávající ze 105 členů pověřených přípravou voleb. Ty byly plánovány na začátek roku 2015 a jak se Djotodia nechal slyšet, sám v nich nechtěl kandidovat. Ať by svůj slib dodržel nebo ne, tím, kdo měl relativní důvěru mezinárodního společenství a byl de facto jediným z představitelů SAR, který svou funkci vykonával v souladu s ústavou, byl premiér Nicolas Tiangaye, právník a bývalý prezident Středoafrické ligy pro lidská práva (Central African Human Rights League/ LCDH), jenž byl před odjezdem na zasedání Valného shromáždění OSN přijat v Elysejském paláci.

A tak zatímco chronické problémy SAR zůstávaly neřešeny, převzetí moci rebely ze severu prozatím zemi přineslo jen bídu, krveprolití a náboženské napětí. Ve vládě, sestavené 13.6.2013 (již třetí vláda premiéra Tiangaye během posledních osmi měsíců), obsadili pět resortů bývalí rebelové Séléka, přičemž další zástupci „občanské společnosti“ byli rovněž blízcí prozatímní hlavě státu Djotodiovi. Rebelové přicházející ze severovýchodních provincií byli muslimského vyznání; vnitřní geopolitická osa v SAR tak byla poprvé v historii významně vychýlena ve prospěch severu.

Někteří vojenští velitelé Séléka měli vazby na země Zálivu (studia v Medině, policejní akademie v Káhiře, praxe v ochrance VIP v Saúdské Arábii a v Kataru). Nová vláda se těšila podpoře i některých dalších muslimských států (zranění rebelové Séléka byli k léčbě přijati v Maroku a v Súdánu). Séléka byla obviňována, že krádeže a plenění jsou selektivně zaměřeny na křesťany, zatímco muslimy rebelové nechávají na pokoji; opakovaně byly napadeny křesťanské misie. Muslimové v Bangui nadšeně uvítali Djotodiu při návštěvě hlavní mešity skandováním „Allahu Akbar“. Rozšiřování muslimského vlivu mohlo také souviset s nedostatkem srážek v Sahelu, který nutil pastevce hledat pastviny více na jih, kde jsou ovšem tradičně usídlení křesťanští farmáři. Podle zprávy Human Right Watch se na násilnostech vůči civilistům v jednotlivých regionech země podíleli ve spolupráci se Séléka i příslušníci etnika Mbarrara, nomádi původem z Čadu.

Výše uvedené indicie nemusí ovšem nutně znamenat plánovanou islamizaci země, která by nebyla udržitelná už i vzhledem ke složení obyvatelstva (80 % křesťanů, 15 % muslimů, 5 % animistů). Je to spíše důsledek toho, že za celou dobu nezávislosti SAR byli muslimové v důsledku jejich nižšího počtu politicky marginalizováni a nyní se z převzetí vlády snaží vytěžit maximum osobních a materiálních výhod. Násilí na civilistech a krádeže majetku budou však jen těžko zapomenuty a nová vláda může jen velmi obtížně získat důvěru většiny obyvatel.

Samotní rebelové byli přitom názorově heterogenní. Počet příslušníků hnutí z počátečních zhruba 4 800 postupem času narůstal na cca 25 000 osob na začátku roku 2014 (tvořeno z větší části obyvateli Bangui, kteří se k rebelii přidali až po dobytí města). Jádro tvořily dvě skupiny zastupující dvě různá etnika, Gula a Runga, která spolu v minulosti v severních provinciích sváděla boje o přístup k diamantovým dolům. Jednota však nepanovala ani uvnitř těchto dvou odnoží; první z výše jmenovaných se minulosti rozštěpila na další dvě frakce, které v roce 2012 odmítly přistoupit k mírové dohodě s vládou.

Prezident Djotodia si přitom ve své funkci počínal velmi autokraticky a z vlády již odvolal tři ministry z řad Séléka. Ovšem reálnou moc měla v rukou zhruba desítka vojenských velitelů hnutí, kteří měli své soukromé armády žoldnéřů a sám Djotodia, „intelektuální lídr“ Séléka, byl nakonec nucen objednat si dvacítku speciálních ochránců z francouzské soukromé bezpečnostní agentury se sídlem v USA, kterou platí z neznámých zdrojů.

Krvavé rabování

Podle Mezinárodní federace lidských práv zavraždila Séléka beztrestně za první čtyři měsíce své vlády na 400 osob, což Djotodia (poněkud nepřesvědčivě) odmítl jako přehnané číslo. Situace v zemi se zcela vymkla kontrole, v důsledku čehož většina obyvatelstva, zcela vydaného rebelům napospas, uprchla do buše a do svých obydlí a vesnic se vrací pouze přes den. Počet vnitřně přesídlených osob se na začátku roku 2014 pohyboval mezi 150 000 až 180 000, další tisíce obyvatel uprchly do sousední Konžské demokratické republiky.

Velitelé jednotlivých uskupení Séléka podléhajících některému z desítky generálů Séléka si na dobytých územích počínali jako na svém lénu – kradli majetek a úrodu, unášeli obyvatelstvo pro výkupné, vybírali nelegální mýto, v odvetě po vyprovokovaných roztržkách vypalovali vesnice a vraždili. Byly hlášeny případy hromadných znásilňování, rekrutování sirotků, mučení zadržených, 60 % škol byla od března 2013 zavřených, učitelům mimo hlavní město nebyly vypláceny mzdy (mimo Bangui nefungovaly pobočky bank) a výskyt malárie a dalších onemocnění se zvýšil o třetinu. Výzvy humanitárních organizací nebývají tradičně finančně plně vyslyšeny, v zemi ale působí zejména katolická misie Caritas, která dětem uprchlíků poskytuje základní zdravotní a nutriční péči a přístup ke vzdělání.

Vraždy civilistů ze strany Séléka ale nezůstávaly vždy bez odpovědi. Zhruba od srpna 2013 se zejména na západě, severozápadě, ale i na jihu země tvořily jednotky místní křesťanské domobrany – Anti-Balaka. Tyto jednotky civilistů čas od času napadly pozice rebelů, kteří pocházejí většinou ze severu SAR, súdánského Dárfúru a Čadu, jsou muslimského vyznání a nemluví středoafrickým jazykem sango. Cílem ozbrojených útoků ze strany příslušníků domobrany se však nezřídka stávalo i původní středoafrické muslimské obyvatelstvo náležející k etniku Mbarrara, které se tradičně živí pastevectvím a s nímž většinová křesťanská populace vždy bez větších problémů koexistovala. Zde je jádrem konfliktu fakt, že mezi částí etnika Mbarrara a místními zemědělci panuje napětí kvůli přístupu k vodním zdrojům a pastvinám. Byly tak dokonce zaznamenány i případy, kdy příslušníci etnika Mbarrara útočili na vesnice spolu s některou z odnoží hnutí Séléka.

Poté, co se bojovníci Séléka v červenci 2014 stáhli z Bangui, bezpečnostní situace v hlavním městě se stabilizovala, došlo i k poklesu kriminality. Obnovena byla ekonomická a sociální činnost. Na západě země se bezpečnostní situace rovněž zlepšila, strategicky významná silnice mezi Bangui a Kamerunem byla plně zabezpečena. Přesto čas od času vypukne prudká krize (například v říjnu 2014 v Bangui, listopadu v Ngaragba, prosinci v Mbrés, v únoru 2015 v Bria atd.). Tyto krize ale mezinárodní síly prozatím úspěšně pacifikují. Rozšířil se ale nový prvek kriminální činnosti – únosy cizinců (katolických misionářů, pracovníků OSN), unesen byl i ministr mládeže a sportu. V současnosti zůstává nejkomplikovanější situace v centru a na východě země (v okolí Kaga Bandoro, Bambari, Bria), kde jsou ložiska diamantů. O vliv a kontrolu zde bojují různé ozbrojené bandy vzniklé ze Séléka nebo křesťanských milicí a mezinárodní síly je nemají pod kontrolou. Země se díky genocidě a nucené migraci obyvatel de facto rozdělila na severovýchodní muslimskou část (pod kontrolou Séléka) a křesťanský jih. Objevily se výzvy k rozdělení země, ty ale prozatím nezískaly žádnou podporu.

Na vnitropolitické scéně rostě napětí mezi prezidentkou Samba-Panza a předsedou Národní prozatímní rady Alexandrem-Ferdinandem Nguendetem, který nechtěl přistoupit na prodloužení mandátu přechodné vlády. Nakonec ale NPR schválila prodloužení přechodného období do srpna 2015, kdy by měly proběhnout volby. Současný harmonogram přípravy voleb ale není dostačující, přípravy se stále zpožďují a není vyloučeno, že bude nutné přechodné období dále prodloužit až do roku 2016.

Obří humanitární krize

V lednu 2015 proběhla v Nairobi (bez vědomí přechodné vlády SAR, nicméně za přítomnosti bývalého prezidenta F. Bozizého a bývalého vůdce Séléka a přechodné hlavy státu M. Djotodia) jednání, která vyústila v podpis nové separátní dohody o příměří. Konžský prezident byl obviněn ze snahy oslabit pozici přechodné vlády a podkopat mírový proces v SAR, hnutí Séléka (které Djotodiu nepovažuje za svého představitele!) dokonce vyzvalo ke jmenování nového nestranného mediátora. Čad si po stažení svých vojáků z mise MISCA udržuje odstup. Prezident Déby si nicméně přeje zůstat zapojen do řešení krize, mj. proto, aby si zachoval kontrolu nad rebely pronikajícími ze Súdánu do Čadu přes SAR. Déby požaduje tvrdší postup proti anti-Balaka, na druhé straně ale brzdí ty vůdce Séléka, kteří usilují o odtržení od SAR.

Krize ve Středoafrické republice představuje jednu z největších humanitárních krizí na světě. V důsledku probíhajícího konfliktu v roce 2013 měla země 1 milión vnitřně vysídlených osob a kolem půl miliónu lidí odešlo do okolních států. Po zahájení operace Sangaris a MISCA se situace zlepšila, v současnosti je počet vnitřních uprchlíků odhadován na 182 tisíc, ze zahraničí se ale vrátila pouze nepatrná část občanů SAR.

Celková zahraniční pomoc SAR v roce 2014 přesáhla částku 120 milionů eur. Přes obnovenou podporu mezinárodních donorů bude návrat alespoň do situace před krizí v roce 2012 velmi obtížný a dlouhodobý. Příjmy vlády zůstanou do vyřešení politicko-bezpečnostní krize limitované, zahraniční investoři se zemi budou vyhýbat. Středoafrická republika proto zůstane ještě dlouhou dobu zcela závislá na zahraniční pomoci.

O autorovi:

Jan Boháč, externí spolupracovník Mezinárodní politiky