Somaliland - paradox Afrického rohu

Samotný vznik Somalilandu má své hluboko do minulosti sahající příčiny spočívající v britské koloniální minulosti i v éře diktatury Siada Barrého. Britské Somálsko se nacházelo na severu somálských teritorií, zatímco Italské Somálsko sousedilo s etiopským Ogadenem. Vzhledem k tomu, že somálské politice dominovali politikové pocházející z jihosomálských klanů, které nesdílely s klany ze severu žádnou společnou historii. Již během 70. let na sebe narážely dvě protichůdné koncepce uvnitř somálské společnosti. První z nich byla oficiální rétorika pansomalismu, založená na myšlence sjednocení všech somálsky hovořících obyvatel Afrického rohu do jednoho takzvaného Velkého Somálska, druhou byla praktická politika zvýhodňování některých klanů na jihu země (odkud pocházel Siad Barré), a naopak marginalizace klanů ze severního Somálska.

V tomto směru se zejména mezi klany Ísa a Hawiye začaly formovat první centra odporu vůči režimu v Mogadišu již po skončení války o Ogaden (1977_1978) v níž utrpěla vize pansomalismu zdrcující porážku. Na konci 80. let vypukla na severu Somálska občanská válka, která byla vyvrcholením dlouhotrvajícího napětí mezi především klanem Ísa a některými klany, podporovanými vládou (např. klan Darood), jejichž členové byli vyzbrojováni armádou v boji proti společnému nepříteli. Válka v Somálsku tak měla od počátku klanově-mocenský charakter, a to i přes mnohokrát deklarovanou politiku pansomalismu, jež byla založena mimo jiné na likvidaci klanových struktur. K té však nikdy nemohlo v tak konzervativní společnosti dojít.

Pád diktatury, která mimo jiné zakázala zahraniční tisk, přinesl možnost rozšířit vliv a působnost zahraničních institucí včetně kdysi marginalizovaných a zakazovaných islámských organizací. Až do roku 1991 byl vývoj v Somálsku charakterizován silnou sekularizační tendencí, k čemuž napomáhala i klanová podstata somálského národa, jež znemožňovala islámským institucím jakkoli se rozvíjet, a jejich činnost tak neměla žádný celospolečenský dopad. Na druhé straně se ale ukázalo, že dlouhodobá vláda Siada Barrého a destrukce státu přinesla rozkvět rozsáhlé opozice, založené nikoli na náboženských myšlenkách, ale na pragmatismu. Ke konci své vlády dokonce Barré nabídl předání vlády do rukou opozice výměnou za ukončení násilí. To se ale nesetkalo s pochopením, neboť v té době již byla společnost i armáda ve stavu chaosu a oficiální struktury státu de facto zkolabovaly. Vzhledem k charakteru Barrého vlády a meziklanové řevnivosti, kterou režim podporoval, se stala válka nevyhnutelnou skutečností.

Nezávislost Somalilandu

Somálské národní hnutí (Somali National Movement _ SNM) bylo založeno v Londýně v dubnu 1981 skupinou emigrantů z klanu Ísa, kteří nesouhlasili s politikou Siada Barrého. SNM bylo od počátku prodemokratickým hnutím preferujícím zapojení USA do postbarréovského Somálska. V roce 1982 se SNM přesunulo do Addis Abeby, odkud vedlo a plánovalo vojenské operace proti Siadu Barrému, které se až do roku 1988 omezovaly spíše na politické vraždy a sabotáže. Přes počáteční komunikaci se nepodařilo SNM navázat těsnější spolupráci se Somálskou demokratickou frontou spásy (SSDF), vzhledem k autoritářským sklonům tehdejšího vůdce plukovníka Abdulláhi Yusufa, pozdějšího somálského prezidenta (2004_2007). Aktivity SNM se omezovaly na města Hargeysa, Burco a Berbera. Od roku 1988 se SNM podařilo navázat spojenectví s některými stranami na jihu Somálska, jako byly Sjednocený somálský kongres (USC) a Somálské vlastenecké hnutí (SPM) se základnou v Ogadenu. V prosinci 1990 se tato tři hnutí dohodla na společném postupu proti Siadu Barréovi. Po jeho odchodu sestavil vládu USC, což Somálské národní hnutí neuznalo a vyhlásilo samostatnou Republiku Somaliland.

Nově vytvořený Somaliland, území někdejšího Britského Somálska, byl sice stižen negativními dopady občanské války, ale na rozdíl od jižního Somálska zde nepokoje netrvaly dlouho. Siad Barré opustil Mogadišo a vlády nad jižním Somálskem se ujal Sjednocený somálský kongres (USC), nicméně to se již somálský jih nacházel ve stavu občanské války. Během následujících let se Somaliland posunul od konflikty zmítaného a nestabilního státu, ovládaného guerillovými uskupeními k fungujícímu státnímu celku, toužícímu po mezinárodním uznání. Vlády nad Somalilandem se ujalo Somálské národní hnutí, zatímco severovýchodní Somálsko, pozdější Puntland, ovládla Somálská demokratická fronta spásy (SSDF). Puntland byl oficiálně ustaven roku 1998 jako další z politických útvarů na území někdejšího Somálska.

Cesta ke stabilitě nebyla vůbec jednoduchá, již jen z toho důvodu, že Somaliland nebyl uznán jako nezávislý stát žádnou z mocností, a proto nemohl spoléhat na jakoukoliv podporu ze zahraničí. Během vlády Mohammeda Igála (1993_1997) došlo k obnovení činnosti vládních úřadů, tentokrát však již bez účasti jihu, zavedly se úřední hodiny na všech úřadech státní správy, došlo k rozšíření počtu státních úředníků, policistů a zavedení minimální mzdy. Somaliland nemá příliš diverzifikovanou ekonomiku, a proto od počátku spoléhal především na export zvěře, především do Saúdské Arábie, poté co se znovu otevřel tamní trh pro somálské komodity. Neméně důležitým impulsem bylo i otevření hranice s Etiopií, kde se nadále nacházely tisíce somálských uprchlíků. Etiopie potřebovala po rozpadu Somálska a osamostatnění Eritreje spolehlivého obchodního partnera, a především bezpečné přístavy, odkud by mohlo proudit etiopské zboží do světa. Dodnes tak trvají nadstandardně přátelské a vzájemně výhodné vztahy mezi Etiopií a Somalilandem, ačkoliv Etiopie nemůže jako první uznat nezávislost Somalilandu z důvodu zasahování do vnitřních záležitostí sousedního státu.

Stabilita světu navzdory

Přinejmenším od poloviny 90. let došlo v Somalilandu k obrovskému rozvoji infrastruktury, obchodu, výstavby hotelů, restaurací a dalších budov, sloužících mimo jiné i zahraničním obchodníkům a cestovatelům, přijíždějícím do Hargeysi, Boosasa a jiných měst. Vzhledem k tomu, že somalilandští politici chtějí ukázat vlídnou tvář, patří tamějšíí úřady k těm nejotevřenějším, pokud jde o přístup k informacím a možnost návštěvy cizinců. Získat tak rozhovor s některým z ministrů tamní vlády v Hargeyse není zdaleka takový problém jako v sousední Etiopii, o Eritreji nemluvě.

Od roku 1993, kdy vešla v platnost národní ústava, kombinoval Somaliland moderní západní systém vlády s tradičním systémem, zvaným beel, tedy klanovým systémem moci. V roce 2001 byla přijata nová ústava Somalilandu, která odstartovala proces směřování od „klanové demokracie“ ke skutečné pluralitní demokracii. Mezi lety 2002 a 2005 došlo k vzniku a rozvoji řady politických stran a konaly se troje volby včetně prezidentských.

Stále nedořešená zůstává otázka postavení Puntlandu. Ten sice zůstal uzavřen v tradici klanové politiky, nicméně i zde dosáhl politický proces určitého rozvoje. Puntland oficiálně usiluje o sjednocení Somálska, na rozdíl od Somalilandu, avšak místní politiku ovládají klany Majarteyn, Dulbahante a Warsangeli. Mezi lety 1998 a 2004 byl prezidentem Puntlandu Abdulláhi Yusuf, někdejší vůdce SSDF, jemuž se podařilo vytlačit al-Ittihád al-Islamí ze severovýchodního Somálska již na počátku 90. let. Abdulláhi Yusuf spoléhal na podporu armády a svého klanu Majarteyn. Ačkoli má Puntland parlament a vládu, vše podstatné se vždy dělo na základě klanových rozhodnutí, která porušil až Abdulláhi Yusuf, když zůstal u moci i po roce 2001, ačkoliv klanové autority nominovaly na prezidentský úřad jiného politika. O Puntlandu se tak hovořilo jako o „klanové diktatuře“. Roku 2004 se stal Abdulláhi Yusuf prezidentem Somálska pod dohledem mezinárodní Konference míru a usmíření konané v Keni. Jeho nástupcem v Puntlandu se stal generál Mahamuud Muuse Hirsi Adde, jenž byl vnímán jako smířlivý a integrační prvek.

Podíváme-li se na mapu Afrického rohu, uvidíme velmi křehké socio-politické uspořádání v mnoha tamních státech. V nedávné době se oddělil Jižní Súdán od Chartúmu, nicméně vzájemná hranice mezi oběma státy zůstává nebezpečnou konfliktní zónou. Eritrea je mezinárodně izolovaným státem, podporujícím milice al-šabáb v Somálsku a vedoucí latentní konflikt s Etiopií v oblasti podél hranic. Džibutsko je klanově znesvářeným územím, kde o moc bojují Afarové a somálský klan Ísa. Samotné Somálsko je i nadále značně nefunkčním státem, jakkoli některé nové empirické výzkumy začínají přehodnocovat dosavadní klišé o „rozpadlých státech“. V tomto kontextu se Somaliland jeví jako nebývale klidný, stabilní a relativně bezpečný stát v rámci nepříliš stabilního regionu. Má však jednu smůlu, dosud nebyl mezinárodně uznán jako nezávislý stát.

O autorovi:

Jan Záhořík je afrikanista a na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni vede Centrum afrických studií