Sociálním rozměrem zahraniční politiky k sociální diplomacii?

Chtějí-li chudé země v mezinárodním systému prosazovat své zájmy, musejí hrát hru podle pravidel kdysi vytvořených šlechtou bývalých kolonizátorů a platit přemrštěné ceny ve světových metropolích na úkor zajišťování základních potřeb svých obyvatel. Na celém světě navíc nepotismus a politické nominace v diplomacii často způsobují, že vysoké náklady životního stylu ke skutečnému prosazování zájmů chudých obyvatel, které zahraniční mise zastupují, ani nevedou.

Na druhou stranu, stále rostoucí přeshraniční toky peněz, zboží, služeb, lidí a informací se staly novou normou do té míry, že slovo globalizace už prakticky vypadlo z našeho slovníku. A přesto, že na regulaci, deregulaci či jednoduše žádnou regulaci těchto toků si kladou nárok noví státní i nestátní aktéři, diplomacie stále zůstává klíčovým, přinejmenším formálním kanálem, který určuje jejich výslednou podobu.

Ne, že by diplomacie včetně té naší na tyto výzvy nereagovala. Začala na sebe nabalovat nové a nové přívlastky, od veřejné a rozvojové přes vědeckou až po sportovní a zemědělskou. Dnes považujeme za samozřejmé, že se ekonomická diplomacie stala pro mnoho politiků vůbec hlavním úkolem zahraniční politiky. Termín „sociální diplomacie“ však alespoň v našem jazykovém prostředí neexistuje. To však neznamená, že zahraniční politika sociální rozměr postrádá, i když není zřetelně vyjádřený.

Návrat k normalitě

Ministerstvo zahraničních věcí začalo „sociální dimenzi“ české zahraniční politiky formulovat teprve pod vedením sociálního demokrata Lubomíra Zaorálka. To není překvapivé stejně jako, že sociální politika byla vedle témat jako genderová rovnost za konzervativního ministra Karla Schwarzenberga potlačována, konkrétně například v návrzích českých pozic k rozvojové politice EU.

Současný akcent vlády však nelze chápat jako jednu z krajních poloh kyvadla domácí politiky ale jako návrat k normalitě. Pokud chce Česko v prosazování svých zájmů a hodnot držet krok se současnými globálními trendy, sociální rozměr se musí stát trvalou součástí české zahraniční politiky, její kontinuity.

Určitě nelze přeceňovat deklaratorní stránku klíčových dokumentů OSN, ale 15 let, které dělí Rozvojové cíle tisíciletí od Cílů udržitelného rozvoje, ukazují zásadní posun především v pojetí receptů na sociální rozvoj. Zjednodušeně řečeno, rozvojové cíle z přelomu tisíciletí ještě viděly všelék v kombinaci samočinného prokapávaní bohatství, které vytváří globalizace, směrem k chudým, s radikálním navyšováním objemu rozvojové pomoci. Globální hospodářská recese z konce minulého desetiletí jen podtrhla zásadně přehnaný optimismus obou představ. Oproti tomu loňské globální cíle chápou sociální otázku jako jeden z nedělitelných a vzájemně provázaných pilířů globálního udržitelného rozvoje vedle ekonomického a environmentálního pilíře.

Rozvojová pomoc ustupuje a jako klíčové zdroje pro financování sociálního rozvoje v Agendě 2030 se jeví spíše mobilizace domácích daní, respektive omezení jejich úniků do zahraničí, spravedlivější rozdělení přidané hodnoty mezi mzdy a repatriovaný zisk nebo celkové nastavení rámce pro zahraniční investice a pracovní migraci. Globální cíle si také všímají příslibů a rizik nových technologií či dopadů špatného životního prostředí a změny klimatu na zemědělství a na zdraví.

Česko v roli chudých

Tady už ale nemluvíme o sociálním rozvoji Čadu nebo Číny jako představitelů globálního Jihu, ale i sociálním rozvoji Česka s tím rozdílem, že roli rozvojové pomoci u nás hrály evropské fondy. Nakonec i současná koaliční vláda si všímá, že v sociální oblasti trpíme podobnými problémy, jaké jsme doposavad připisovali chudým zemím.

Jinak řečeno, sociální rozměr zahraniční politiky není pouze otázkou hodnot a idealistických představ, aby lidé na celém světě prožili dobrý život. Jeho prosazování je zároveň bezprostředním zájmem našeho státu i jeho občanek a občanů.

Platí to tím spíše, že světu otevřené Česko se v indexu globalizace sestaveném švýcarským institutem ETH drží v první dvacítce. Omezit daňové ráje a optimalizace nebo čelit tlaku nadnárodních firem na nezvyšování sociálních a environmentálních standardů není věc, kterou může Česko či jakákoli jiná země prosadit sama. Podobně jako u klimatické nebo migrační politiky nejde vždy o hru s nulovým součtem, ale často jen realistickou snahu zabránit koordinačnímu selhání.

Je proto zřejmé, že vedle Evropské unie bude hlavním kolbištěm prosazování sociálního rozměru mnohostranná politika a naše vystupování v OSN. Zejména úspěch české kandidatury do její Hospodářské a sociální rady (ECOSOC) na období 2016 až 2018, obsazení jejího místopředsednictví a připravovaná kandidatura na její předsednictví jsou k tomu skvělé příležitosti.

Škoda jen, že naše diplomacie tyto úspěchy nedokáže úspěšně prodávat i doma. Zároveň by ale bylo chybné se domnívat, že sociální rozměr se vyčerpá prosazováním sociálních standardů v Mezinárodní organizaci práce. Pokud vláda myslí vážně svůj závazek prosazovat globální cíle navenek průřezově místo tvorby nových organizací, jak to zakotvila do projednávaného strategického dokumentu Česká republika 2030, potom bude nutné, aby například v Radě pro lidská práva aktivně podporovala ochranu sociálních práv vládami i soukromým sektorem.

A v neposlední řadě aby sociální rozměr prosazovala v mezinárodních organizacích, které je po desetiletí plánovaně přehlížely: ve Světové obchodní organizaci a brettonwoodských institucích. Zde však již narážíme na nové výzvy koordinace a slaďování postojů, neboť kromě MZV jsou za tvorbu příslušných pozic odpovědné kromě ministerstva práce a sociálních věcí i resorty financí a průmyslu a obchodu s různými světonázory.

Rozvojová spolupráce směrem k sociálním právům

Poměrně jednodušší situace nastává v dvoustranné politice. Pokud existovala oprávněná kritika předchozího vedení MZV za tlumení sociálního akcentu v Unii a na mezinárodních fórech, na bilaterální úrovni se paradoxně zasadila o rozvoj toho nejlépe financovaného zahraničněpolitického nástroje: zahraniční rozvojové spolupráce. A jak bylo také zdůrazněno, sociální rozměr Česko ve slušné části své rozvojové pomoci prosazovalo, aniž by jej jako takový chápalo.

Například v Moldavsku se Česká rozvojová agentura se svým půlmiliardovým rozpočtem posunula od podpory nevládní organizace v modernizaci dětského domova k podpoře celostátní reformy sociální politiky ochrany dětí. To je příkladný typ projektu společenské proměny, který je hodno následovat. Tam, kde nejsou kroky vlády efektivní, musí nastoupit Program transformační spolupráce a kromě tradiční podpory občanských a politických práv pomáhat té části občanské společnosti včetně odborů, které bojují za sociální práva.

Práva žen a starších lidí, kteří na pracovním trhu i v oblasti péče čelí výrazně horším podmínkám, by zde měly získávat zvláštní pozornost. Úplně nově bude třeba promyslet recepty na snižování nerovností, které se celosvětově projevují politickou radikalizací a ohrožením liberální demokracie.

Klíč hledejme doma

Je proto sociální diplomacie se sociálními diplomaty a diplomatkami podobně jako těmi ekonomickými dalším krokem, kam by se měla česká zahraniční politika ubírat? Určitě ne, nové finanční nástroje a lidi nepotřebujeme. Formulace sociálního rozměru české zahraniční politiky je ale užitečnou především proto, aby sociální aspekty rozpoznala jak v existujících dvoustranných nástrojích, včetně třeba zmíněné ekonomické diplomacie nebo činnosti České exportní banky, tak na mnohostranné úrovni v postojích, kde ministerstvo zahraničních věcí koordinuje další resorty s odlišným způsobem vidění světa, jako třeba ministerstvo financí vůči Světové bance.

Díky své minimálně několikasetleté tradici dokáže diplomacie navenek mluvit společným jazykem a snažit se hledat to, co státy spojuje. Ve světě, kde domácí sociální, hospodářské a environmentální aspekty rozvoje neustále v dobrém i zlém ovlivňují udržitelný rozvoj v zahraničí a naopak, se však diplomacie musí naučit najít společný jazyk také s domácími aktéry. A naše skutečné potřeby a zájmy, tak i vlastní expertizu a hodnoty v sociální oblasti aktivně vyhledávat, slaďovat a vysílat ven.

O autorovi:

Ing. Ondřej Horký-Hlucháň, Ph.D., je zástupcem ředitele Ústavu mezinárodních vztahů pro výzkum. Mezi jeho oblasti zájmu patří například rozvoj Afriky, Asie, Latinské Ameriky a východní Evropy či vztahy České republiky a EU se subsaharskou Afrikou.