Rusko a Východní partnerství: geopolitické soupeření prozatím nehrozí
Když Evropská unie na summitu v Praze v květnu 2009 představila projekt Východního partnerství, nenechaly na sebe negativní až podrážděné reakce Ruska dlouho čekat. Moskva se zalekla možné ztráty vlivu v bývalých postsovětských republikách, na které bylo Východní partnerství zacíleno. Je dokonce možné se setkat i s názorem, že větší angažovanost EU v zemích přímo sousedících s Ruskem vedla ke stagnaci, případně ochlazení ve vztazích mezi Unií a Ruskem. Pravdou ovšem zůstává, že Východní partnerství v dnešní podobě je ruskými představiteli spíše přehlíženo jako víceméně irelevantní projekt, který může jen těžko ohrozit zájmy Moskvy v regionu.
Pohled očima minulosti
Nicméně nelze zcela vyloučit, že se Východní partnerství může do budoucna opět stát pomyslným jablkem sváru mezi Moskvou a Bruselem. Projekt partnerství, respektive snaha Unie ovlivňovat dění v postsovětském prostoru, je totiž z pohledu Moskvy vnímán značně negativně, a nárůst aktivit v tomto směru bude Rusko hodnotit jako ohrožení svého postavení v těchto zemích. To může mít za následek mnohem aktivnější vymezování ruské zahraniční politiky vůči EU, nejenom v regionu společného sousedství.
Evoluce ruského přístupu k Východnímu partnerství v zásadě nevybočuje z tradice ruské zahraniční politiky a jejích klíčových determinant, odvislých především od stále neukončeného procesu vyrovnávání se ztrátou vnějšího impéria. Pro ruskou zahraniční politiku je v tomto ohledu klíčový důraz na geopolitické uvažování založené na premise hry s nulovým součtem, kdy zisk jedné strany nutně znamená oslabení protistrany a naopak. Přidejme k tomu ještě zažitý koncept sfér vlivu, v jehož rámci Moskva definuje postsovětský prostor jako oblast svých výsostných zájmů.
Naše blízké zahraničí
Z tohoto hlediska je značně vypovídající aktuální koncepce ruské zahraniční politiky, která dává značný prostor právě postsovětským republikám. Dokument se v tomto ohledu příliš neliší od předchozích koncepcí. Na první místo mezi regionálními prioritami řadí potřebu rozvíjet vztahy s postsovětskými republikami a obsáhle hovoří o podpoře různých Moskvou iniciovaných regionálních uskupení, což je bezpochyby možné interpretovat jako snahu uchovat si vliv prostřednictvím integračních projektů. Takto pojímaná sféra vlivu předpokládá značnou míru exkluzivity, proto se Moskva staví proti posilování přítomnosti vnějších aktérů v regionu a snaží odradit postsovětské republiky od aktivního budování vazeb se třetími stranami. Dokument v této souvislosti zdůrazňuje, že by státy postsovětského prostoru měly spíše dbát na své závazky v rámci Společenství nezávislých států, organizace volně sdružující většinu nástupnických států Sovětského svazu, než rozvíjet vazby na vnější aktéry.
Východní partnerství na druhou stranu klade velký důraz na multilaterální přístup a rozličné aspekty soft power. V mnoha ohledech je proto ve své snaze podpořit reformu státní správy a utváření občanské společnosti v kontrastu s ruským chápáním mezinárodní politiky a národních zájmů. Není proto překvapující, že tento projekt, prosazovaný Evropskou komisí, není pro tvůrce ruské zahraniční politiky vždy snadno srozumitelný a může vést ke značnému nepochopení na obou stranách.
Ve stínu barevných revolucí
Ve snaze porozumět ruskému přístupu k Východnímu partnerství je navíc třeba zohlednit i historický kontext, zejména dobu, v níž projekt vznikal. Konec druhého funkčního období prezidenta Vladimira Putina a zvolení jeho nástupce Dmitrije Medveděva byl poznamenán zhoršením vztahů mezi Ruskem a jeho západními partnery v NATO a EU. To se pochopitelně projevilo i v oblasti postsovětského prostoru. Rusko se těžce vyrovnávalo s vlnou barevných revolucí v blízkosti svých hranic a podezíralo Západ z jejich skryté podpory. Revoluce růží v Gruzii a Oranžová revoluce na Ukrajině navíc vedly k instalaci otevřeně prozápadních vlád, které nejenom zpochybňovaly vazbu těchto zemí na Moskvu, ale dokonce otevřeně prosazovaly vstup do NATO a EU. Do tohoto výbušného mixu je třeba ještě přidat domácí rozměr ruské zahraniční politiky; vládnoucí garnitura se totiž pokoušela využít zvýšeného napětí na mezinárodní scéně k posílení vlastní pozice jako obránce ruských zájmů.
Ruská intervence v Gruzii a série plynových sporů s Ukrajinou a Běloruskem oproti tomu přiměly některé členské státy Unie k tomu prosazovat zvýšené angažmá v zemích na východ od EU. Ruští představitelé na tato prohlášení s oblibou poukazovali jako na důkaz, že se Unie vměšuje do vnitřních záležitostí postsovětských republik. Když například ministr zahraničí Karel Schwarzenberg během českého předsednictví prohlásil, že pokud by Bělorusko uznalo nezávislost Abcházie a Jižní Osetie, mohlo by to značně zkomplikovat v té době poměrně slibně se rozvíjející vztahy, ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov to označil za příklad zasahování Unie do suverenity Běloruska. Moskva také neskrývala svou nespokojenost nad podpisem deklarace o spolupráci EU a Ukrajiny na modernizaci sítě ukrajinských tranzitních plynovodů.
Nic není tak horké
Moskva však rychle pochopila, že politika Partnerství vzhledem ke své vágní formulaci a nedostatečným zdrojům nepředstavuje pro ruské zájmy výraznou hrozbu. Krach oranžové koalice na Ukrajině navíc rozptýlil, přinejmenším dočasně, obavy z eroze vlivu Moskvy v prostoru Východního partnerství. Už 13. května 2010 neopomněl ministr zahraničí Lavrov ve svém projevu v horní komoře ruského parlamentu poznamenat, že projekt Východního partnerství zatím prakticky nepřinesl žádné reálné výsledky.
Východní partnerství je pro ruskou zahraniční politiku v současné době jen okrajovou záležitostí. Nicméně do budoucna, v případě, že by se do něho EU rozhodla mnohem více investovat, by mohly vzniknout nové spory a třecí plochy. Moskvě se nelíbí případné zavádění evropské legislativy, například v oblasti energetiky, a posilování obchodních vazeb, které by mohly oslabit ruský vliv v zemích Východního partnerství. Dobrým příkladem jsou vleklá jednání mezi EU a Ukrajinou o podpisu nové Asociační dohody, jejíž součástí by mělo být i zřízení zóny volného obchodu. Rusko by si přálo, aby Ukrajina přistoupila k jeho iniciativě volného obchodu v rámci Celní unie, zahrnující kromě Ruska i Kazachstán a Bělorusko, avšak případný podpis dohody s Bruselem by plány Moskvy téměř jistě zhatil.
Otázkou je, co a jak může z dlouhodobého hlediska Rusko kromě subvencovaných cen energie těmto státům nabídnout. Je pravda, že Rusko na rozdíl od Unie klade menší důraz na otázku lidských práv, svobody tisku a demokracie, což může konvenovat některým méně demokratickým režimům, nicméně země Východního partnerství i přes to zůstávají značně citlivé k přílišnému vtahování do orbitu Moskvy. To má za následek, že se tyto státy snaží diverzifikovat svou zahraniční politiku směrem k alternativním centrům moci, včetně účasti ve Východním partnerství. Do budoucna proto může relativně laxní přístup Moskvy k Východnímu partnerství vystřídat mnohem nekompromisnější geopolitické soupeření s Evropskou unií.
