Role Brazílie v projektech regionální integrace

Obr, který se probudil

Dlouhá léta se o Brazílii mluvilo jako o „spícím obrovi“, tedy o zemi kontinentálních rozměrů s velkým potenciálem, který ovšem zůstával díky různým vnitřním či vnějším okolnostem do velké míry nevyužit. Fiskální stabilizace koncem devadesátých let zbavila Brazílii hyperinflace a je asi zbytečné připomínat analýzu Jima O´Neilla, která dala vzniknout akronymu BRIC. Brazílie je surovinově dobře vybavená, energeticky prakticky soběstačná, inovace v zemědělství jí zajistily první místo v exportu řady zemědělských komodit, roste význam brazilských nadnárodních firem (např. Embraer, Petrobras, těžařská fima Vale nebo silné stavební firmy). Počátek tohoto tisíciletí přinesl významné snížení sociální nerovnosti, a to vše v kontextu demokratického režimu.

Existuje určitě řada otazníků, kam „brazilský obr“ kráčí a jak rychle: prognózy odhadují, že letošní růst HDP se bude pohybovat okolo dvou procent (7,5 procenta v roce 2010), poukazuje se na nezdravou míru závislosti Brazílie na dodávkách komodit Číně, na nutnost posílit konkurenceschopnost průmyslu nebo na četné strukturální problémy (infrastruktura, korupce, byrokracie, problémy s vnitřní bezpečnostní). Diskutuje se o efektivitě modelu brazilského rozvoje se silnou rolí státu. Je ale jasné, že Brazílie je nastupující zemí v globálním měřítku a už netěží pouze ze své podstaty obra, který se dříve jen čas od času líně převalil.

Brazílie sousedy potřebuje, sousedi potřebují Brazílii

Závazek integrovat region je zakotven v brazilské ústavě, a to ve velkorysém latinskoamerickém pojetí. Pro Brazílii jsou hlavními prioritami budování infrastruktury (zejména napojení na Pacifik, dodávky zemního plynu), zajištění odbytu pro brazilský průmysl a stabilní prostředí pro investice (pro zahraniční expanzi svých podniků využívá Brazílie svou rozvojovou banku BNDES), z bezpečnostního hlediska pak zajištění amazonské hranice (možné přeshraniční lokální konflikty, otázka drog) a prostor jižního Atlantiku (obchod a ropa).

S nástupem prezidenta Luize Inácia Luly da Silva nastalo v regionální politice několik změn: Lula svou osobní vazbou na některé latinskoamerické politiky (Kirchnerovi, prezidenti Lugo, Chávez, Morales nebo bratři Castrovi) propojil domácí (stranickou) politiku s diplomacií a snažil se podporovat politicky spřízněné země v regionu, a to někdy také z čistě sobeckých příčin, aby vyhověl levému křídlu své Strany práce.

Proto se Lula na rozdíl od svého předchůdce Cardosa, jenž se v integračních snahách věnoval zejména obchodu a infrastruktuře, zaměřil i na politický rozměr integrace. Brazílii už nestačil Mercosur (Společný trh jihu), který oslavil 21 let, ale v roce 2008 iniciovala vznik Unasuru sdružujícího 12 jihoamerických států. Společenství zemí Latinské Ameriky a Karibiku (Celac) pak vzniklo v roce 2010 po několika letech příprav. Tato organizace sdružuje všechny suverénní země v Severní i Jižní Americe kromě Spojených států a Kanady.

Sousedství Mercosur

Mercosur je považován za nejúspěšnější integrační projekt na kontinentu, ale do v názvu deklarovaného vytvoření jednotného trhu má velmi daleko, stejně tak jako do ideálu celní unie. Jádrem Mersosuru je vztah s Argentinou, který se určitě kvalitativně i kvantitavtivně zlepšil, například nárůstem vzájemného obchodu o 1 838 procent mezi lety 1990-2011. Nevznikl ale rozhodně brazilsko-argentinský tandem, který by projekt výrazně posunul. Ten je poznamenán zejména obchodními spory Argentiny a Brazílie a asymetrií vztahů těchto dvou regionálních mocností vůči Paraguayi a Uruguayi.

V Brazílii se v řadách opozice i vlivných průmyslových kruhů objevuje velká kritika brazilské „diplomacie štědrosti či trpělivosti“ vůči partnerům v Mercosuru, hlavně ohledně tolerance argentinského protekcionismu. Blok od roku 1999 (s dlouhou přestávkou 2004-2010) vyjednává dohodu o volném obchodu s Evropskou unií a Brazílie se přitom bude muset ještě potýkat s čínskými námluvami. Čína letos v červnu v Argentině oznámila svůj zájem vyjednávat dohodu o volném obchodu s Mercosurem (výhodné pro Argentinu, velmi problematické pro brazilský průmysl).

Venezuela v Mercosuru bude pro Brazílii, jež byla silným advokátem jejího vstupu, velkou zkouškou. Proces ratifikace vstupu Venezuely trval v Brazílii několik let a proti se stavěli i členové vládní koalice (například předseda Senátu, bývalý prezident Sarney). Brazílie se snažila na venezuelském trhu zaplnit uvolněné místo po Spojených státech a Kolumbii objem vzájemného obchodu v roce 2011 dosáhl hodnoty 5,8 miliardy USD. V současném rychlém přijetí Venezuely spatřují někteří analytici obchodní zájmy Brazílie, která si tak chce zavázat souseda společnými pravidly trhu a získat výhodu oproti čínské konkurenci.

Region UNASUR

Mercosur se velmi často zabývá sám sebou, a nedával tak Brazílii prostor k dalšímu „rozletu“. Proto investovala své síly do sdružení všech jihoamerických zemí, od něhož si kromě koordinace zahraničněpolitických pozic zúčastněných zemí slibuje také spolupráci v sektorových politikách. Unasur má celkem devět Rad (například pro sociální oblast, infrastrukturu, drogy, zdraví, obranu). Nejkontroverznější byl vznik Rady obrany (Kolumbie váhala s přistoupením). Podle některých si Brazílie od Rady obrany rovněž slibuje větší odbyt pro svůj obranný průmysl.

Kauza vojenské přítomnosti Spojených států na kolumbijských základnách v roce 2009 ukázala, že platforma Unasuru, respektive jeho Rady obrany, není příliš účinná. Brazílie dokáže dostat všechny k jednacímu stolu, ale možnost ovlivnit běh věcí je omezená. Angažmá Brazílie ve vnitřním kolumbijském konfliktu zcela jasně ilustruje věta prezidenta Santose při jeho první návštěvě Brazílie po zvolení: „Budu-li chtít od Brazílie pomoc, řeknu si o ni.” Ta se zatím omezila na zapůjčení helikoptér při propouštění rukojmích letos a v roce 2008, což rozhodně není role zprostředkovatele, kterou by si Brazílie přála.

Unasur však byl úspěšný při řešení bolivijské krize v roce 2008, kdy se postavil za prezidenta Moralese. Brazilsko-bolivijské vztahy ale poznamenal spor o ceny plynu a nacionalizace některých provozů Petrobrasu v Bolívii (znárodnění projektů brazilských firem v zemích Bolívarské alternativy pro Ameriky, tzv. Alba, není výjimkou, v roce 2008 byl vyvlastněn i projekt Oderbrechtu v Ekvádoru).

Latinská Amerika CELAC

Motivací pro vznik CELACu byla zcela jistě snaha vymezit se proti Organizaci amerických států (OAS), respektive USA. Z politického hlediska je klíčová snaha Brazílie zapojit Kubu do regionálních integračních procesů. Skutečnost nekomentovat otázku nedodržování lidských práv na Kubě mohou vysvětlit i slova mluvčího brazilského ministerstva zahraničí při příležitosti poslední návštěvy prezidentky Rouseffové na Kubě: "Jedná se o další trh, který se nám otevírá" (Brazílie například financuje rekonstrukci přístavu Mariel částkou 400 milionů USD.)

Jeden z brazilských diplomatů při vzniku CELAC naznačil, že by bylo možné zabývat se i tématy, která OAS neřeší, například biopalivy, což je další z brazilských eminentních zájmů. Brazílie od roku 2004 velí jednotkám OSN na Haiti (MINSUTAH), angažovala se i v procesu rekonstrukce po zemětřesení. Ve Střední Americe je ale nováčkem (jak ukázalo její angažmá v honduraské krizi) a nemá se příliš o co opřít kromě osobních vazeb salvadorského prezidenta Funese na brazilskou Stranu práce.

Chronická summitida nebo funkční platformy?

Někteří kritici uvádějí, že regionální integrační snahy v Latinské Americe jsou klasickým příkladem chronické summitidy, tedy choroby, jejíž hlavním symptomem je záliba organizovat summity bez valných výsledků. Vzhledem k regionální aktivitě Alby vedené prezidentem Chávezem si ale Brazílie může těžko dovolit zůstat mimo. V oblasti obchodu má Mercosur, navzdory své „permanentní krizi“ určitý potenciál posloužit jako vhodná platforma pro ochranu brazilských zájmů před třetími zeměmi.

V tuto chvíli Brazílie sama nedokáže překonat ideologické rozdíly mezi jednotlivými státy. Také nelze vyhovět všem. Zjednodušeně řečeno: Kolumbie bude skeptická k brazilským mediačním snahám, bude-li Brazílie přátelská k Chávezovi. Momentálně je úspěchem, že všichni na dané, zvláště krizové, summity přijedou. Je předčasné hodnotit, k jaké změně došlo za nové administrativy, v mnoha otázkách se poukazuje na pragmatičtější přístup prezidentky Rouseffové, i když zahraničněpolitickým poradcem prezidentky zůstal prof. Marco Aurélio Garcia (zastánce ideologičtějšího pojetí zahraniční politiky).

A co na to Evropa?

Evropská unie má horké želízko v ohni v podobě jednání o asociační dohodě s Mercosurem, jehož druhé kolo vyjednávání bylo zahájeno před dvěma roky a mělo by přinést dohodu o volném obchodu (FTA). Sázky jsou vysoké na obou stranách: velká výzva pro Brazílii, zda bude schopna nalézt konsensus v rámci Mercosuru, na druhé straně jsou léta snahy překonat obraz Evropy jako nedobytné zemědělské pevnosti.

Evropská unie jako celek je stále největším obchodním partnerem Brazílie a nejvýznamnějším investorem. Ztráta některých pozic ve prospěch Číny je ale evidentní. Brazílie potřebuje vystupovat v integračních organizacích a Evropa potřebuje Brazílii, která je pro ni stabilním a předvídatelným hráčem. Evropská unie bude pro Brazílii silnějším partnerem, dokáže-li ve svém strategickém partnerství s Brazílii posílit obchodní spolupráci (aktuální je zmiňovaná FTA s Mercosurem) a dodat mu také kýžený politický rozměr (tedy výzva pro evropskou zahraniční politiku být čitelnější a umět nabídnout Brazílii podporu nebo přijatelné varianty podpory i v některých otázkách jejího globálního zájmu, jako jsou reformy mezinárodních finančních institucí nebo Rady bezpečnosti OSN).

O autorovi:

Matyáš Pelant