V EU se integrovaly pouze elity. S reformami ale pomalu

Politologové, kteří zkoumají evropskou integraci, používají pojem postfunkcionalismus, který docela přesně popisuje tento vývoj k rostoucímu skepticismu vůči projektu evropské integrace. Pojem popisuje situaci, kdy má evropská integrace takové dopady na suverenitu členských států, že již nelze uplatnit tradičně elitářský funkcionalistický model integrace.

V postfunktionalismu by bylo možně spatřovat nutnost reformovat EU, aby se stala více otevřenou vlivu občanů. Lze ovšem pochybovat o tom, že výsledek britského referenda skutečně povede k větším změnám EU. Integrační proces se vyvíjí podle logiky, kterou nelze snadno změnit, a podle které radikální reformy jsou víceméně nemožné. Je také otázka, jestli je větší vliv občanů EU nad politikami EU vůbec žádoucí, jelikož demokratizace EU také vede k větší politizaci, což také znamená riziko, že některé skupiny nebo země budou v neustálé menšině, a v důsledku toho by mohly o EU ztratit zájem.

Tichý souhlas výměnou za ekonomický růst

Od svého počátku v padesátých letech Evropská spolupráce vznikla jako projekt ekonomických a politických elit. Projekt se vyvíjel podle funkcionalistické logiky pomocí mnoho malých kroků, které generovaly ekonomický růst a jiné výhody obyvatelům, kteří proto byli ochotni dát projektu svůj tichý souhlas. Motorem integrace byly zejména ekonomické zájmové skupiny v členských státech, které viděly výhody společného trhu. Sílu ekonomické přitažlivosti jednotného trhu lze ilustrovat tím, že není ani jedná země západní Evropy, která ji dokázala ignorovat. Norsko a Island jsou sice mimo EU, ale prostřednictvím evropského hospodářského prostoru členy jednotného trhu, a Švýcarsko je členem trhu prostřednictvím bilaterálních dohod.

Americký profesor politologie a odborník na evropskou integraci, Andrew Moravcsik, odkazoval na ekonomickou přitažlivost Unie, když v dubnu tvrdil, že diskuze o brexitu je pouze politické divadlo. Jeho tvrzení vycházelo z přesvědčení, že nelze obejit rostoucí vzájemně ekonomické závislosti, která spustila integrační proces, a proto nelze brát hrozbu brexitu vážně.

Krize se daří řešit bez otřesů systému

Málokdo pochybuje o ekonomických motivech integračního procesu. Postfunkcionalistická myšlenka spočívá ovšem v tom, že pro-integrační elity mají postupně menší prostor pro jednání a realizaci ekonomických výhod trhu v důsledku rostoucího euroskepticismu ve společnosti. Neznamená to ovšem automaticky, že se EU v důsledku tohoto vývoje změní. Institucionální struktura EU se dosud ukázala v čase velice stabilní. Dojde-li ke krizi, přijdou požadavky radikálních změn, které se ovšem málokdy realizují nebo se uskuteční způsobem, který znamená pouze menší změny a neohrožuje tak základní institucionální rovnováhu EU.

Jako příklad může posloužit krize eurozóny. Na začátku krize se často hovořilo o nutnosti reformovat EU, aby se vybudovala skutečná hospodářská a měnová unie včetně politické unie. Navzdory bouřlivé nespokojenosti v mnoho členských států dokázaly politické elity zvládat situaci bez toho, že by bylo schváleno řešení, které by nebylo v souladu s tradičním modelem evropské integrace. Řešením krize eurozóny byl další funkcionalistický krok směrem k větší integraci v Evropě.

Jiným a možná jasnějším příkladem je neúspěšný proces institucionální reformy na začátku tohoto století, když byla projednána Ústavní smlouva novým otevřenějším způsobem, který měl za cíl přizvat do diskuse o budoucnosti Evropy širší skupiny lidí. Nový způsob přípravy smluv ovšem selhal po referendech v Nizozemsku a Francii a v důsledku toho se EU rychle vrátila do starého elitářského modelu integrace. Hlavní body Ústavní smlouvy se objevily v tzv. Lisabonské smlouvě, kterou se již přijala tradičním způsobem.

Demokratizace paradoxně ohrozí důvěru v celek

I když přijmeme, že se Evropská unie nachází v postfunkcionalistickém období, neexistuje žádné snadné řešení, jak ji reformovat. Naopak je to tak, že reformy by mohly představovat spíše rizika než zisky. Znamená-li demokratizace EU častější rozhodování většiny, může takový proces vést k situaci, kdy jsou skupiny nebo členské státy během delšího období trvale v pozici menšiny, což by mohlo znamenat, že ztratí důvěru v celý systém.

Větší vliv občanů v EU může proto vést k rostoucí polarizaci v EU a nikoliv naopak. Stejně tak mohou mít pokusy o zvýšení relevance EU pomocí nových politik evropského integračního projektu (například nové sociální dimenze) opačný efekt, jelikož tradice a preference v EU jsou ve většině otázek velice odlišné. Navíc je to právě tato akumulace funkcí EU, která způsobila současnou postfunkcionalistickou situaci. Proto neexistují k elitářskému modelu integrace žádné jasné alternativy. Tento model se totiž ukázal během uplynulých téměř 60 let jako úspěšný. Reformy samozřejmě mohou být potřeba, ale pro EU není žádný důvod, aby se teď pustila do nějakého urychleného procesu reforem. Místo toho by se EU měla spolehnout na svoji nejvyšší přidanou hodnotu – jednotný trh. Lze právem pochybovat o tom, jestli se Britové skutečně dokážou od tohoto trhu odpojit.

Komentář vyšel zároveň se švédském listu Svenska Dagbladet.

O autorovi:

Mats Braun je politolog, působí na Metropolitní univerzitě v Praze a na Dalarna University ve Švédsku. Je také externím výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů v Praze.