Přichází na Kubu lepší časy?

Reforma s kubánskými prvky

Kuba se nehodlá vydat cestou Číny či Vietnamu; tamější rostoucí nerovnost a korupce je dostatečně odstrašují. Proto se zde vbrzku nedá očekávat plná tržní liberalizace. Kuba nejspíš bude pokračovat pomalu a postupně směrem k otevřenější a pluralitní společnosti, přičemž si bude chtít zachovat nezávislou zahraniční politiku. Do budoucna nejspíš dojde k decentralizaci státní moci a rozšiřování soukromého sektoru. Zdá se, že definitivně skončil model paternalistického státu stojícího na principu rovnosti.

Ostatně některé kroky tomu naprosto nasvědčují. Byť na Kubě bude i nadále vládnout jen jedna strana a země zůstane komunistická, ledy povolují: veřejnost se čím dál častěji nebojácně zapojuje do debat o socialistické budoucnosti své země, dokonce i kubánský vůdce Raúl Castro vybízí státní úředníky, aby byli přístupnější státnímu tisku; ten je zase žádán, aby nepsal v tradičním triumfalistickém duchu, oslavující úspěchy komunismu; studenti mají diskutovat „beze strachu“, členové strany se „dívat z očí do očí, diskutovat, souhlasit či nesouhlasit dokonce i se samotnými vůdci revoluce, jsou – li pro to důvody“. V souladu s touto strategií čím dál více lidí má volnější přístup k internetu, třebaže náklady na jeho pořízení jsou stále relativně vysoké a zůstává vysoce regulovanou komoditou.

Migrační zákon, zemědělská reforma, povolení drobného podnikání

Migrační zákon vstoupil v platnost tento rok. Stát sice stále reguluje přeshraniční pohyb některých skupin osob (jako např. profesionálních sportovců), navíc komukoliv může být odepřeno vydání pasu z důvodů národní bezpečnosti a poplatky za cestovní dokumenty zůstávají relativně vysoké, přesto se cestování do zahraničí stalo mnohem snadnější než dříve. Nový zákon umožňuje návrat těch, co ilegálně opustili zemi (jako např. přeběhlíci, kteří prchali na chatrných vorech ze země a chtěli dosáhnout břehy Floridy). Kromě toho došlo k prodloužení doby pobytu v zahraničí z jedenácti měsíců na dva roky, aniž by hrozila ztráta majetku či jiné sankce.

V 90. letech minulého století panovala značná neochota připustit soukromé podnikání; dnes by Kuba ráda, kdyby do pěti let 50% jejího HDP produkoval soukromý sektor. Za tímto účelem dochází k redukci pracovních míst ve státní sféře, rozvíjí se drobné podnikání (převážně v sektoru služeb).

Kuba se rovněž snaží získat potravinovou nezávislost, jelikož až 50% potravin bylo dováženo ze zahraničí (hlavně z USA). Z tohoto důvodu v rámci zemědělské reformy bylo 3,7 mil. akrů převedeno do soukromých rukou (před nástupem Raúla Castra k moci leželo 20% půdy ladem). Dnes domácí zemědělci dokážou uspokojit více než polovinu domácí poptávky, třebaže hospodaří pouze na čtvrtině orné půdy.

Vládní pobídky zahraničním investorům

Pokud ještě žil, Kuba udržovala nadstandardní vztahy s venezuelským prezidentem Hugo Chávezem. Ten sem posílal velké dodávky silně dotované ropy výměnou za vzdělané kubánské lékaře, kteří ve Venezuele pracovali v rámci jeho sociálního programu. Dnes však Kuba hledá více zahraničních partnerů. Např. s pomocí brazilského kapitálu vkládá velké naděje do obnovy Marielského přístavu, kde se snaží vybudovat největší centrum lodní dopravy v Karibiku; hluboké vody a ideální poloha mezi Panamským kanálem, USA a Evropou dělají z tohoto přístavu dobré místo pro rozvíjení kubánského obchodu. Lákadlem pro zahraniční investory by mohla být na Kubě dobře vzdělaná a přitom levná pracovní síla. Bohužel rozhodování investorů komplikuje systém duálních měn. Ten se utvořil v 90. letech minulého století jako vedlejší produkt černého trhu, kde se do oběhu vpouštěly americké dolary.

Dnes se v turistickém ruchu a pro nákup mnoha položek spotřebního zboží používá tzv. kubánské konvertibilní peso (CUC), zatímco ale většina státních zaměstnanců je placena tzv. kubánskými pesy (CUP). Jelikož se CUC a CUP směňuje v poměru jedna ku dvaceti pěti, ale přitom CUC a CUP jsou brány jako rovnocenné v obchodování mezi státními podniky, vyplývá z toho jasné pokřivení cenových vztahů: větší příjem mají ti, co pobírají platby v zahraniční měně (např. ve formě spropitného od amerických turistů platících dolary).

Po rozpadu SSSR v dobách hluboké ekonomické krize měl tento systém chránit CUP před inflací, dnes však dochází k podlamování kubánského exportu, poněvadž je CUP uměle nadhodnocován, čímž se snižuje konkurenceschopnost kubánského zboží v zahraničí. Do budoucna není jiného východiska než postupné splynutí hodnot CUC a CUP při současném stabilním růstu HDP a nominálních mezd.

Americko – kubánské vztahy

Americké dlouhodobé embargo představuje velkou překážku k ekonomické prosperitě Kuby. Proto pochopitelně existuje velká snaha docílit odstranění této bariéry, což si však vyžaduje změnu kubánské politiky. K nápravě kubánsko – amerických vztahů už byly podniknuty některé kroky: Raúl Castro dokázal, že není jako jeho bratr a mnoha způsoby se pokusil navázat rozhovory s Washingtonem. Jako některé ze vstřícných gest vůči USA v letech 2010 a 2011 nechal propustit 120 politických vězňů, také umožnil mnoha disidentům a politickým aktivistům vycestovat ze země.

Ale i Američané se budou muset snažit. Země Latinské Ameriky jednoznačně stojí za Kubou: nesouhlasí s americkým embargem a odmítají se zúčastnit panamerického summitu bez Kuby. Obama nemůže tuto skutečnost přehlížet. Nejenom díky iniciativě a krokům R. Castra bude muset být opuštěn předpoklad, že Kuba chová vůči USA zjevné nepřátelství. Ostatně vyjednávací pozice USA v rámci jiných amerických států může být poněkud oslabena a otřesena poté, co díky Snowdenovým dokumentům vyšlo najevo, že Američané špehovali prezidenty Mexika a Brazílie. Nelze přehlédnout ani fakt, že vzhledem k vnitropolitické situaci by Obama mohl být v lepším postavení než kterýkoliv z jeho předchůdců, aby ukončil padesát let trvající americké embargo.

Kubu čeká ještě daleká cesta

Díky zemědělské reformě, povolení drobného podnikání, počátkům soukromého úvěrování, realitního trhu a dalším reformám dochází na Kubě k postupné proměně vztahů mezi státem, jednotlivci a společností. Byl vytvořen veřejno – soukromý hybrid, kdy vedle sebe existuje mnoho forem vlastnictví majetku, výroby a investování.

Jedenáctimiliónová Kuba musí čelit řadě problémů rázu demografického (stárnutí populace, kdy je 18% obyvatel starších 18 let), geografického (blízkost USA) a ekonomického (kombinace rozvinutého lidského kapitálu a zchátralé infrastruktury). Navíc během uplynulých dvaceti let průmyslová výroba zaznamenala značný pokles (např. dřívější chlouba kubánského průmyslu cukrovarnictví značně živoří a to i navzdory mohutným brazilským investicím do odvětví a příznivým cenám cukru na světovém trhu); bohužel příklon k sektoru služeb (podílí se na tvorbě kubánského HDP z 75%) nedokáže generovat dostatek úspor a potažmo investičních prostředků.

Do budoucna se dá tedy očekávat, že komunistická strana si bude chtít díky vojenské moci, kterou disponuje, udržet rozhodující vliv ve strategických odvětvích ekonomiky, zároveň za účelem snižování deficitu státních financí bude přiškrcovat vládní výdaje do státu blahobytu, za což poskytne běžným Kubáncům více osobní svobody. Tento kurz si Kuba určitě bude držet za vlády současného prezidenta Raúla Castra, výrazný obrat tohoto směřování nelze předpokládat ani s nástupem Miguela Díaze – Canela, současného víceprezidenta a nově jmenovaného následovníka Castra.

O autorovi:

Miroslav Jurásek, vyučuje na VŠFS v Praze a zároveň působí jako externí doktorand na Fakultě mezinárodních vztahů (Středisko mezinárodních studií Jana Masaryka) VŠE.

Použité zdroje:

Sweig, Julia E. - Bustamante, Michael J. (2013): Cuba after communism: The economic reforms that are transforming the island. Foreign Affairs, 92(4), s. 101-114.

Ihned.cz (2009): Spojené státy a Kuba obnoví jednání o migraci. Ihned.cz, 31.5.2009.

Lidovky.cz (2013): Američané špehovali úřady EU, vyplývá z dokumentů Snowdena. Lidovky.cz, 29.6.2013.

Novinky.cz (2013): Američané špehovali prezidenty Mexika a Brazílie. Novinky.cz, 2.9.2013.