Přehrada Belo Monte: katastrofa v přímém přenosu

Projekt v kostce

Konstrukční plány přehrady Belo Monte sahají do roku 1975, kdy v zemi vládla tvrdá ruka vojenské diktatury. Mnoho let před summitem OSN v Riu de Janeiru v roce 1992, na kterém se schválila tzv. Agenda 21, jejíž velmi důležitou součástí je i ochrana a správa přírodních zdrojů. Svolání tehdejšího summitu OSN právě do Brazílie mělo mít i symbolický efekt – poukázání na devastaci křehké Amazonie. Avšak ani po 21 letech se toho v tomto směru příliš nezměnilo.

Projekt přehrady je od svého počátku velmi kontroverzní stavbou a trvalo celá desetiletí, než došlo k jeho definitivnímu schválení. Odpor odborné i občanské společnosti prohrál v souboji s ekonomickým boomem vykoupeným před ničím se nezastavujícím neudržitelným rozvojem v současnosti 6. největší ekonomiky světa.
Mnozí odborníci dokonce hovoří o neústavnosti celého projektu. Brazilská ústava totiž deklaruje, že zásahy do teritorií domorodých oblastí jsou vždy předem s jejich zástupci konzultovány. Projekt je v rozporu i s konvencí 169 Mezinárodní organizace práce, kterou Brazílie ratifikovala. Ta mimo jiné domorodým obyvatelům garantuje právo ovlivňovat rozvoj a kontrolu vlastních institucí, způsob života, ekonomický rozvoj a udržovat a rozvíjet jejich jedinečnou identitu, jazyk a víru a to vše v rámci stávajícího systému toho státu, ve kterém žijí.

Přehrada s instalovanou kapacitou přes 11 MW se řadí vedle přehrad čínských Tří soutěsek a brazilsko-paraguayské Itaipú mezi vůbec největší na světě. Oněch 11 MW nicméně nejspíš nikdy nedosáhne. Musela by se totiž jinak vybudovat další série vodních elektráren, se kterými původní konstrukční plán počítal. Sama Belo Monte se tak průměrně dostane jen k 39 % výkonnosti, k 4,428 MW. Katastrofální důsledky stavby se ale projevují už nyní.
Stavba Belo Monte si vyžádala už stamiliardové investice. Jde o klasickou betonářskou pohádku, kdy oficiální první odhady hovoří vždy o extrémně nereálných číslech. Původní odhad byl překročen už téměř 4 krát. Aktuální investiční odhad společností, které se na projektu podílí, hovoří o 32 miliardách USD. Oproti původně plánovaným devíti. Navíc 20 % vyprodukované energie musí dle brazilských zákonů vykoupit veřejné společnosti, a to na základě předem stanovené fixní ceny.

Zničení rybolovu a obživy obyvatel

Spuštěním přehrady bude zaplaveno 333 km² (odpovídá přibližně katastrální rozloze Bratislavy) v samém srdci Amazonie. Dojde ke zcela dramatickému narušení tamější biodiverzity, kdy bude navždy zlikvidováno několik specifických druhů rostlin a živočichů. Přehrada zničujícím způsobem omezí migraci říčních ryb (pouze přibližně 2 % rybí populace se dokáže dostat skrz speciálně upravené toky) a nenávratně zdevastuje oblasti, ve kterých se vyskytují vzácné druhy sladkovodních želv. Rybolov, na kterém závisí v regionu obživa desetitisíců lidí, klesne v zasažené oblasti až o 70 %. Dojde k nárůstu emisí skleníkových plynů kvůli tlení organického materiálu zaplaveného vodou přehrady. Vodní nádrž bude mít navíc vliv i na tamější mikroklima a složení půdy.

Díky energii z přehrady budou nadto moci velké důlní společnosti dál rozvíjet svoje intervence v Amazonii. V tomto konkrétním případě jde zejména o těžbu zlata. Že je jakákoli těžba v takto citlivé přírodní oblasti vždy spojena s ekologickými pohromami, není třeba dál rozvádět.

Veřejně nejznámějším dopadem tohoto megalomanského projektu je již zmíněné ohrožení původních obyvatel, kteří v plánované oblasti zaplavením žijí od nepaměti. V ohrožení je 13 jedinečných domorodých oblastí, zahrnující 11 kmenů. Půda má pro všechny domorodé kultury Ameriky zcela zásadní postavení. Bez ní si jednoduše nedokáží představit další život. Občanský odpor, a to i za pomoci nadnárodních neziskových organizací typu Avaaz nebo Amazon Watch, je obrovský. I tak jde ale spíše o boj Davida s Goliášem.

Vystěhování lidí do betonových sídlišť

V záplavové oblasti v současnosti žije přibližně 30 – 40 000 obyvatel. Ti budou muset své dosavadní bydliště opustit, a odejít do nově vybudovaných betonových městských čtvrtí. Developery moc nezajímá, že se uprostřed Amazonie žije zpravidla v dřevěných nebo jinak lehčích obytných konstrukcích, které jsou vhodnější pro extrémně vlhké a teplé prostředí. Důležitější je zisk. Tisíce lidí se tak nastěhuje doslova do plesnivé betonové sauny.

Jsou tu i další sociálně destruktivní dopady. Plánovaná nová obydlí s velkou pravděpodobností absolutně nepokryjí skutečný počet ohrožených obyvatel, čímž se nejen zhorší jejich životní úroveň, ale především budou vznikat nové předměstské favely; tedy ghettoizace chudoby v brazilském stylu nebo dennodenní proud tisíců nových pracovníků, z naprosté většiny mužů, kteří po práci vyhledávají sexuální služby, drogy a alkohol, aby si odlehčili od fyzicky náročné celodenní práci.

Není tedy žádným překvapením, že dle tamějších pozorovatelů v průběhu stavby prudce stoupla kriminalita a to zejména kriminalita spojená s drogami a sexbyznysem. Údajně došlo i k výraznému nárůstu znásilnění žen, což je jeden z mnoha velmi alarmujících indikátorů. Lze očekávat i nárůst nebezpečných epidemií a nemocí, včetně AIDS a dalších pohlavních a jiných chorob zapříčiněných prostitucí a konzumací alkoholu a drog. Zvýšená strojní mašinérie pak aktivně přispívá ke zhoršení ovzduší a zdrojů pitné vody.

Chamtivost a zisk: iracionalita projektu

Ukazuje se, že u konstrukce takové přehrady naprosto evidentně převyšují záporné dopady na životní prostředí a bezprostřední život v oblasti nad jejími přínosy, kvůli kterým se formálně tento projekt v 70. letech začal připravovat. Proč se tedy vůbec něco takového staví? Odpověď je daleko jednoduší než se může zdát. Přehrada Belo Monte je monstrózním investičním projektem, je jednou obrovskou spekulací v zájmu několika vyvolených developerských, stavebních a energetických společností na jedné straně a důlních společností, které jsou lačné po další energii, na straně druhé.

Přehrada Belo Monte ani sama o sobě není schopna využít své kapacity a být natolik efektivní, aby pokryla své náklady. Proto jsou s ní spojeny další podobné menší přehradní projekty. Přehrada je tak důmyslným investičním projektem, který nezná konce a nezná žádné limity. Projektem, který absolutně ignoruje aktuální trendy v oblasti energetiky a udržitelného života. Není ani žádným tajemstvím, že společnosti, které se podílejí na stavbě přehrady, jsou často velmi štědrými donátory volebních kampaní vládních politických stran.

Kruh se tak uzavírá. Přehrada Belo Monte je jednoduše zrcadlem toho nejhoršího spojení byznysu a politiky, který v současnosti vyprodukoval jednu z největších ekologických a sociálních katastrof na světě.

Je tu světlo na konci tunelu. „Brazílské jaro“, jak se souhrnně nazývaly nedávné brazilské sociální nepokoje, dokázalo, že brazilské mladé generaci už došla trpělivost s prostupování mafie do vysokých úrovní politiky a státní správy, netransparentním vedením velkých rozvojových projektů a ignorací veřejného zájmu. Zda se ale podaří zlomit stavbu přehrady Belo Monte, která je už v pokročilém stádiu, není vůbec jasné. Mnoho lidí proto zůstává skeptiky. Přesto se mohou (nejen) Brazilky a Brazilci poučit alespoň do budoucna a další podobné projekty se vší rázností odmítat. Je přeci zřejmé, že rozvoj své společnosti může Brazílie dosáhnout i udržitelným způsobem.

O autorovi:

Josef Šmída, autor studuje program politologie-latinskoamerická studia na Filosofické fakultě University Hradec Králové