Pevný bod v nepřehledných vodách energetické politiky EU

Až 53% veškeré spotřeby EU pochází ze zdrojů mimo unii a import energetických surovin do EU tvoří cca 20% hodnoty veškerých dovozů. Diskuse, která byla ještě donedávna dominována environmentálními cíli, má dnes vyváženější podobu složenou z bezpečnostního, ekonomického a environmentálního rozměru. Přesto však má budoucí evropská energetická politika více neznámých než bychom si mohli přát. Ve všech třech dimenzích jsou důležitou proměnnou pro správné řešení rovnice o budoucnosti evropské, ale i české energetiky technologický pokrok a investice do vědy a výzkumu. Právě tato oblast by měla zajímat Českou republiku, která má na jedné straně omezený manévrovací prostor co se týče energetického mixu, ale zároveň energeticky náročnou ekonomiku se záviděníhodným vysokým podílem průmyslu a energetiku, kterou čeká do 20 let výraznější transformace.

Klimatická politika musí být ekonomicky udržitelná

EU se blíží rozhodnutí o další etapě své klimatické politiky, která zásadním způsobem ovlivní podobu energetické politiky do r. 2030. Ještě před několika lety budila evropská diskuse u vnějších pozorovatelů dojem, že environmentální parametry jsou hlavním a pro mnohé aktéry i jediným tématem energetické politiky postavené na plnění evropských klimatických cílů schválených v energeticko-klimatickém balíčku v r. 2007.

Diskuse o konkurenceschopnosti a bezpečnosti se vedla jen omezeně a jen v některých členských zemích. Hlavním nástrojem klimatické politiky, který měl vytvářet tlak na omezování emisí skleníkových plynů bylo vytvoření trhu s emisními povolenkami. Ten však s pádem cen povolenek postupně degradoval a ani snaha o jeho obnovení prostřednictvím stažení části povolenek nepřinese rychlý efekt. Evropská klimatická politika naráží i na další překážky. Tou hlavní je neochota ostatních globálních znečišťovatelů k nákladným závazkům redukce emisí skleníkových plynů. Dochází ke znevýhodnění energeticky intenzívních sektorů ekonomiky vůči ostatním hráčům.

Říjnová Evropská rada nepochybně vezme v potaz současnou realitu a bude-li chtít směřovat k rozhodnutí, měla by stanovit realistický rámec. Evropský leadership v klimatické politice je dnes zřetelný: podíl EU na celkovém globálním objemu emisí skleníkových plynů je na úrovni cca 10% a jako jediný světový hráč vyrábí EU přes 50% elektřiny bez emisí CO2. Z globálního pohledu se proto musí nyní pohnout ostatní velcí producenti CO2. Debata na Evropské radě v říjnu by se měla soustředit především na podstatu klimatické politiky – tedy na redukci emisí skleníkových plynů. Zároveň by měla poskytnout členským státům dostatek vlastního manévrovacího prostoru při naplňování dohodnuté politiky. Samotné zaměření na udržitelný a environmentálně citlivý rozvoj energetiky je samozřejmě příležitostí pro vědu, výzkum a nové technologie ať už jde o obnovitelné zdroje nebo například energetickou efektivitu.

Energetika a konkurenceschopnost - spojené nádoby

Klimatická politika EU je kritiky často označovaná za sebepoškozující a sebeomezující zejména s ohledem na globální ekonomickou soutěž. Problém je samozřejmě složitější a jeho součástí je i tradiční dilema mezi krátkodobými a dlouhodobými cíli. Platí však, že soutěž může být férová jen tehdy, pokud soutěžící vybíhají ze stejné startovní čáry. Koncové ceny energií v řadě zemí EU jsou zatíženy chybně nastavenými dotacemi do obnovitelných zdrojů a jejich výše oslabuje konkurenceschopnost především energeticky intenzívních částí průmyslu. Dvě strany téže energeticko-klimatické politiky se tak dostávají do střetu.

Pozoruhodně se liší i jazyk těch politiků a úředníků, kteří jsou vedeni primárně klimatickými motivy a těch, kdo zodpovídají za konkurenceschopnost a to i na úrovni evropské exekutivy. Jako EU musíme nalézt realistickou polohu naší politiky opřenou o pečlivé analýzy a mluvit jedním hlasem. V loňském roce začala diskuse získávat komplexnější charakter. Především dramatický pokles cen plynu a energií obecně v USA spolu s dalšími faktory vytvořil tlak na to, aby EU kladla větší důraz na konkurenceschopnost.

Téma cen energií a konkurenceschopnosti průmyslu se dostalo na agendu jednání Evropské rady v květnu 2013 i v březnu 2014. Je však zřejmé, že mnoho účastníků diskuse bylo a stále je vedeno spíše ideologickými než racionálními cíli. V situaci, kdy se ekonomika EU vzpamatovává z hluboké krize, ostatní globální hráči získávají relativně větší vliv i podíl na světové ekonomice (a také na emisích skleníkových plynů) a kdy v USA proběhla „revoluce břidlicového plynu“ bychom měli dbát na udržitelnost a konkurenceschopnost ekonomik. Přestože se diskuse v posledním roce dostala do vyváženější polohy, většina problémů zůstala neřešena. Jednotný liberalizovaný energetický trh nebyl vytvořen, ba objevují se koncepty, které mají potenciál jej ještě více deformovat. Přitom je to právě vytvoření jednotného trhu, omezení dotací a státních podpor, které by mohlo přinést posílení evropské energetiky.

Ruská „pomoc“ při znovuobjevení energetické bezpečnosti

Energetická bezpečnost je disciplínou, kterou musí ovládat stratégové každé dobře spravované země. EU v této oblasti již mnohé udělala a své úspěchy zde má i Česko. Přesto, co se týče míry závislosti na Rusku, je zřejmé, že v minulosti došlo k podcenění problému ze strany mnoha členských zemí, které chybně hodnotily podstatu, cíle i metody ruské zahraniční politiky. Šest zemí EU je stále závislých na ruském plynu ze 100%. Zajištění dodávek zemního plynu proto vystupuje do popředí této debaty.

Ruská agrese proti sousednímu státu a anexe části jeho území, byla pro Evropu studenou sprchou. EU si znovu uvědomila závislost na tomto dodavateli, který odmítá hrát podle tržních pravidel. EU zaznamenala nespolehlivost Ruska jako dodavatele už během plynových krizí v r. 2006 a především v r. 2009, kdy byly uprostřed zimy přerušeny dodávky plynu proudícího do Evropy přes Ukrajinu. Mnohá opatření byla od r. 2009 učiněna. Vznikla řada nových propojek a nové investice umožnily reverzní provoz části infrastruktury. Stále však zbývá mnoho udělat.

Hrozba přerušení dodávek plynu do Evropy přes Ukrajinu je stále aktuální i přes křehké a doslova ostřelované příměří na východní Ukrajině. Rusko je samozřejmě logickým dodavatelem energetických surovin a obchod s nimi je vzájemně výhodný. Jde však o jeho podmínky a snížení závislosti a zranitelnosti exponovaných členských států. Unie by vedle diversifikace a „zodolnění“ vlastní energetiky měla usilovat o to, aby se v obchodování s Ruskem prosadila pravidla co nejbližší tržním podmínkám. Především jde o dodržování litery třetího energetického balíčku, který je základem liberalizace energetického trhu. Stejně tak unii posílí vytvoření jednotného evropského trhu s čímž souvisí i integrace regionálních trhů a další budování propojek. Tyto a řada dalších politik a návrhů byly zapracovány do Evropské strategie energetické bezpečnosti, kterou na základě polského návrhu „energetické unie“, prodiskutovala a přivítala Evropská rada v červnu t. r. Pověření slovinské místopředsedkyně budoucí Evropské komise tématem „energetické unie“ je krokem dobrým směrem. Na tomto místě stojí za to podotknout, že i oblast zvýšení bezpečnosti dodávek je velkým polem působnosti pro výzkumná pracoviště.

Spolupráce s Německem jako příležitost pro budoucnost české energetiky

Německo je pro Českou republiku přirozeně největším ekonomickým partnerem, dobrým sousedem a zemí s níž bychom měli intenzívně hledat společné příležitosti. Rozhodnutí Německa o ústupu od jaderné energetiky spolu s masivní podporou obnovitelných zdrojů a bez zajištění dostatečných kapacit přenosové soustavy a stabilních zdrojů elektřiny mělo a bude mít na naši ekonomiku citelné dopady. V uplynulých měsících se podařilo dohodnout řešení problému přetoků elektřiny z Německa přes českou přenosovou soustavu, která byla nebezpečně přetěžována.

Některé další problémy zůstávají. Především jde o selektivní dotační opatření deformující trh, která úplně neodstranil ani tlak Evropské komise. Německo objevuje nákladnost konverze své energetiky a logicky hledá, jak vyrovnat nestabilitu systému založeného na obnovitelných zdrojích. Přichází s konceptem záložních zdrojů pro situace, kdy obnovitelné zdroje nejsou schopny síť zásobit. Tyto kapacitní mechanismy mají potenciál dále deformovat trh s elektřinou. Německo však myslí konverzi své energetiky vážně a považuje ji za dlouhodobý cíl. Zároveň je partnerem otevřeným k dialogu, který problémy svých sousedů bere v potaz, a když se dohodne na řešení, drží slovo. Německý „Energiewende“ proto může přinést vedle nastíněných komplikací i příležitosti.

Německo si je vědomo, že energetika je motorem ekonomiky a proto investuje do její budoucnosti, tedy do oblasti vědy, výzkumu a inovací více než kterákoli jiná evropská země. Právě energetika je jedním z klíčových bodů nové HighTech Strategie 2020, kterou spolková vláda schválila počátkem září. Německý tah na bránu v této oblasti by měl být pro českou vědu inspirací i impulsem ke vzájemné spolupráci.

Česká věda a budoucnost energetiky

Česká energetika zatím hledá odpověď na otázku o své budoucnosti a výše nastíněná (zatím značně zamlžená) dynamika v evropské energetické politice je pro naši další strategii určující. Jakákoli koncepce však bude nepochybně vycházet ze snahy o soběstačnost ve výrobě elektrické energie. Specifický důraz na energetickou dostatečnost je logicky dán tradičním charakterem české ekonomiky, v níž podíl průmyslu na tvorbě HDP přesahuje 30% a dosahuje dokonce nejvyššího poměru v EU.

Vysoká energetická náročnost české ekonomiky ukazuje na existenční význam energetiky. Je zřejmé, že toto odvětví čeká v nadcházejících 20 letech konverze jehož vhodným těžištěm je větší podíl jaderných zdrojů. Dobře umístěnou investicí do budoucnosti je však také výrazné posílení existujících vědeckých a výzkumných programů v oblasti energetiky. Česká věda by měla téma energetiky uchopit jako strategickou oblast, které se chce v evropském i světovém měřítku naplno věnovat. Jsme-li výrazným hráčem v generaci silové elektřiny, měli bychom mít ambici být na špici i v oblasti vysokých technologií. Energetiku by měly považovat za jednu ze strategických priorit elitní české technické i ekonomické vzdělávací instituce a školy. V Evropské energetické Roadmap 2050 se počítá s investicemi do výzkumu a vývoje v této oblasti ve výši až 50 mld. euro. Ve střednědobé perspektivě je zde program Horizont 2020 jako hlavní unijní nástroj a na mezinárodní i národní úrovni existují další grantové možnosti.

Perspektivní je bilaterální spolupráce se zeměmi, které mají příslušné výzkumné kapacity a tématu se dlouhodobě věnují. Mezi nimi sice dominuje již zmíněný potenciál spolupráce s Německem a specificky s Bavorskem, je zde však řada dalších zajímavých partnerů. V případě Německa jsou naše ekonomiky nejvíce propojeny a obě mají industriální charakter. Bavorsko a řada dalších vnitrozemských spolkových zemí má i podobné geografické podmínky pro rozvoj energetiky.

Česká věda má v technických oborech silnou tradici a zdá se, že pro Německo, které oblast energetiky nyní řeší prioritně, je perspektiva spolupráce také zajímavá. Z českého pohledu bychom měli revoluční snažení o konverzi německé energetiky nejen analyzovat. Měli bychom využít geografické blízkosti a ekonomické propojenosti, hledat s Německem win-win řešení a snažit se „být u toho“. Přes obtíže, se kterými se německá „Energiewende“ potýká, vnáší do energetiky dynamiku, která ovlivní i českou ekonomiku. Základní kámen byl položen podpisem společného memoranda o spolupráci v oblasti vědy, výzkumu a inovací s Bavorskem z r. 2013, v němž je energetika zmíněna jako priorita. V polovině března t. r. během návštěvy premiéra Sobotky u kancléřky Merkelové si obě země navzájem potvrdily, že příležitost v oblasti vědy a výzkumu v oblasti energetiky vidí. Nyní je potřeba z této příležitosti učinit přínosnou spolupráci. Oblast vědy a výzkumu se totiž jeví jako pevný bod strategie v jinak málo přehledných vodách evropské energetické politiky.

O autorovi:

Jaroslav Kurfürst, pracovník Ministerstva zahraničních věcí.