Nové víno do starých lahví? Budoucnost diplomacie v době globalizace

Pohled na seznam současných výzev pro zahraniční služby evropských zemí neposkytuje mnoho důvodů k optimismu. Moderní diplomacie, jejíž dějiny jsou pevně spjaty se vznikem národních států, se zrodila ve středověku na Apeninském poloostrově, během renesance se rozšířila do zbytku Evropy a na konci 19. století se stala celosvětovým fenoménem. V současnosti se však národní státy nacházejí pod silným tlakem globalizace a jejich role slábne pod vlivem trhů a nadnárodních korporací, a to dokonce i v oblasti vojenství. Proces globalizace se navíc prostřednictvím technologického pokroku zrychluje tak, že s ním rigidní národní instituce nedokážou držet krok. To se týká i diplomacie s jejím archaickým protokolem a zbytky šlechtického životního stylu. V době, kdy se vedoucí politici mohou okamžitě spojit pomocí videokonference nebo do několika hodin osobně setkat na kterémkoli místě planety, panují obavy, zda instituce velvyslanectví není ve 21. století jen zastaralou kulisou. Rozmach tzv. summitové diplomacie tento trend potvrzuje.

Rostoucí komplexitu mezinárodní a globální politiky podtrhuje i nástup nových nebo staronových aktérů. Silný hospodářský růst na rozvíjejících se trzích posílil politický vliv zemí, jako je Čína nebo Indie, ale také Rusko, Brazílie nebo Jihoafrická republika. A jako by nestačilo, že moc Západu oslabuje oproti zbytku světa, objevují se zde další, nestátní aktéři. Velké a vlivné nevládní a transnacionální organizace _ od miliardářských charit po teroristické organizace _ ztrácejí svou vazbu na ohraničené teritorium a vymykají se mezinárodní koordinaci i státní kontrole. Velká část aktuální mezinárodní agendy zvládání hospodářské krize, klimatických změn i globální chudoby navíc spadá do gesce resortů financí, životního prostředí či v mnoha zemích i ministerstva mezinárodního rozvoje namísto ministerstev zahraničních věcí. Existuje proto riziko, že vliv diplomacie na utváření podoby světa bude i nadále klesat.

Na národní úrovni také pomalu mizí rozlišení mezi domácí a zahraniční politikou. To se však netýká pouze unijní agendy. Veřejnost vyžaduje demokratickou kontrolu vládních politik doma i v zahraničí. Nová média navíc zdánlivě mažou fyzické vzdálenosti a přes minimální náklady s rozsáhlými důsledky vstupují do veřejné sféry. Skandál WikiLeaks zpochybnil nejen demokratickou legitimitu, ale také samotnou technickou proveditelnost udržení diplomatického tajemství. Úniky kabelogramů WikiLeaks sice popřely konspirační teorie a ukázaly, že současná diplomacie dělá často dobrou práci, v některých případech se ovšem informace z ambasád nelišily od zpráv mediálních a jindy nebyla diplomacie schopna ani náznakem nastínit možnost současných dramatických události, jako například povstání v severní Africe. To vše se odehrává v situaci dlouhodobých rozpočtových škrtů, které omezují schopnost zahraniční služby odpovědět na tyto změny.

Staronová role diplomacie: práce se znalostmi a jejich interpretace

Role zdánlivě zastaralé diplomacie se nicméně zatím nevyčerpala. Prvním, nikoli však nejdůležitějším argumentem je odolnost institucí. I přesto, že Římská říše zanikla, její právní systém a instituce přežily dodnes. Stejně tak nejsou západní instituce odsouzeny k zániku ve světě, na jehož utváření nebude mít Západ hlavní vliv. Naopak, v Evropské unii můžeme mít pocit, že žijeme v postvestfálském světě, ale samotná Unie se přese všechny proměny stále nachází ve vestfálském systému. Hlavní argument pro zachování diplomacie je také konzervativní. Její základní funkce shromažďovat, třídit a vyhodnocovat informace pro politické rozhodování totiž není méně aktuální než v minulosti. Naopak, role diplomata jako manažera informací je mnohem důležitější ve světě, který charakterizuje zahlcení informacemi jak z nediplomatických, tak i z diplomatických zdrojů. Politici se dnes dostávají k moci často na základě svých komunikačních schopností a znalosti komplexních evropských a mezinárodních záležitostí jim chybějí.

Staronová role diplomacie tedy spočívá ve zprostředkování informací a jejich interpretace množství rozdílných aktérů za účelem vymezení národního a evropského zájmu. V domácím prostředí by diplomacie měla otevřeně vysvětlovat rozhodnutí vlády u veřejnosti a zároveň informovat politické vedení o možnostech politických řešení, aniž by ovšem vstupovala do jejich rozhodovací kompetence. V mezinárodním systému, který nespadá pod demokratický způsob vládnutí, je problém průhlednosti delikátnější a důvěra zde zůstává klíčovou hodnotu. A jelikož nejen vzájemná otevřenost, ale i důvěrnost vůči okolí je samotnou podmínkou důvěry, mezinárodní politika bude i nadále vyžadovat určitou úroveň utajení především proto, aby nebyla ohrožena anonymita diplomatického sboru a jeho zdrojů informací. WikiLeaks _ mimochodem typický příklad nového typu vlivných nestátních aktérů _ tento princip částečně porušil. Zároveň nikdy nebyla tak důležitá veřejná diplomacie a její schopnost aktivně využívat pro své cíle internet a nová média.

Zásadní výzvu růstu nových mocností lze jen obtížně překonat. Moc je relativní pojem, a Západ proto bude dále oslabovat. Sdílení vlastních hodnot je jeho jedinou možností pro to, aby nezůstal na okraji. Západní hodnoty liberální demokracie, lidských práv, genderové rovnosti, ochrany životního prostředí a (podle kontextu) státu blahobytu však příliš často stojí v protikladu jeho vlastním zájmům. Současná povstání v severní Africe a na Blízkém východě poukázaly na dvojznačné, ne-li rozporné postoje evropských zemích i samotné EU, závislé na fosilních palivech a strachu z imigrace. Nicméně fakt, že nové mocnosti, ale i Spojené státy americké se smiřují se skutečností multipolárního světa, neznamená, že mají zájem o multilateralismus, který razí Evropská unie, neboť konkurenční charakter světového řádu jim vyhovuje. V tomto kontextu musí navíc diplomacie vstupovat od skutečného dialogu s odlišnými kulturami a pomoci Západu čelit vnějšímu vnucení neliberálních hodnot, které s sebou přináší ekonomická liberalizace. Tomuto nemohou národní státy samy zabránit.

Národní rozepře, evropský zájem a univerzální povolání

Na fóru mladých diplomatů a diplomatek zazněly mnohé problémy, se kterými se potýká Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU a ustanovení Evropské služby vnější akce (ESVA) pod vedením Catherine Ashtonové: mocenské rozpory mezi velkými státy s globálními ambicemi a malými zeměmi často trpícími mnichovským syndromem, odlišné teritoriální priority na Jihu a Východě od Evropské unie, technické a pomalé rozhodování unijních institucí vzdálené evropským občanům, anebo odlišné názory „nových“ a „starých“ členských zemí na stát blahobytu, které se promítají i do směřování vnějších politik Unie a kýžené podoby globálního vládnutí. Na druhou stranu _ pomineme-li úzké zájmy hospodářských lobby _ nelze z vnějšího pohledu nalézt dostatečné důvody, proč by měly mít členské státy Evropské unie rozdílnou politiku například vůči Číně nebo Rusku, tím spíše, že pro tyto aktéry představuje roztříštěnost Unie velikou výhodu pro jejich vlastní zájmy.

Evropská unie své hodnoty jasně vymezila v Lisabonské smlouvě. V pokrizovém světě, který více než kdy jindy ovládá pragmatická rétorika, však není možné založit účinnou evropskou diplomacii bez jasného vymezení evropského zájmu. A to platí bez ohledu na to, zda je na vnější výzvy Unie odpovědí více koordinace nebo více integrace. Do sebe zahleděné „velké Švýcarsko“ není pro EU řešením. Kdo by měl tento zájem definovat, není zatím vůbec jasné, navíc každá z členských zemí i Evropská komise vnímají EU odlišně. Velký zájem juniorních diplomatů o působení v ESVA a _ alespoň u některých _ opuštění představy diplomatické kariéry jako služby vlastní zemi však svědčí o možnosti vyjasnění evropského zájmu skrze každodenní praktiky diplomacie ve společných evropských strukturách bez ohledu na dvojznačnou pozici národních zástupců jako možného nástroje pro dosahování úzkých národních zájmů.

Nikdo by však nechtěl působit pouze v centru unijní diplomacie bez zkušenosti s cílovými teritorii, což se někdy vyčítá Evropské komisi. Naopak se zdá, že ideál univerzálního diplomata byl zachován. Musí umět přemýšlet a analyzovat dlouhodobě i zvládat každodenní drobné úkoly a potýkat se s banálními technickými problémy a těžkopádnou ministerskou hierarchií, pohybovat se v odlišných světech bilaterální vztahů i mezinárodních organizací, vklouznout do výrazně rozdílných prácí na ministerstvu i zahraničním úřadu, do toho případně zvládat rodičovskou roli dohromady se zahraniční kariérou v této feminizující se profesi, spojovat současné požadavky na charisma a diskrétnost, ovládat skrytá vyjednávání i komunikaci s veřejností. Snad právě ve spojení těchto rozporuplných požadavků spočívá kouzlo letitého diplomatického povolání. Ve světle globálních výzev a hospodářské krize však bude muset diplomacie o své potřebnosti přesvědčit i veřejnost a do starých lahví nalít nového vína.

O autorovi:

Ondřej Horký je výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů.