Myanmar – podoby etnického konfliktu

Opět se prokázalo, že konečné řešení etnického konfliktu v Myanmaru, je ještě hodně vzdálené. Přitom bez nastolení míru v zemi a vyřešení etnické otázky lze jen obtížně pokračovat v demokratizačních procesech, jež byly v Myanmaru v minulých letech zahájeny. Konflikt dnes charakterizují zejména násilné střety a ozbrojené boje v Rakhinském/Arakanském státě, v Kačjinském státě a v Koukanu. Tyto střety mají různý původ a charakter. Zejména zahraniční pozorovatelé, pracovníci nevládních organizací a diplomati se v nich často obtížně orientují.

Povstání Kačjinů – špatně nastavené příměří

V Kačjinském státě na severu země obnovila Organizace/Armáda kačjinské nezávislosti (KIO/KIA) boj proti vládě v roce 2011. Tato povstalecká organizace (založená v roce 1961) v 60. a 70. letech ovládala většinu území Kačjinského státu. V roce 1994 hlavní část KIO/KIA uzavřela příměří s vládou, ovšem její vztahy s vládními orgány na územích, jež kontrolovala, se od té doby postupně vyostřovaly. Stoupenci KIO očekávali, že po dohodách o příměří, které zastavily válečný konflikt, bude následovat politické řešení kačjinského problému a vláda poskytne Kačjinům určitou politickou autonomii v rámci Myanmaru. To se však nestalo. Myanmarská armáda, tatmato rozmístila své jednotky po celém státě, pronikaly sem společnosti z vnitřních oblastí Myanmaru a ze zahraničí (zejména z Číny), které bezostyšně drancovaly místní přírodní zdroje. Byly zničeny místní lesy, v mnoha oblastech byly vytěženy zlato, nefrit a drahé kameny, které daly státu Kačjinů přídomek „Země nefritu“.

KIO nedokázala prosadit žádný ze svých 19 federalistických návrhů upravujících ústavu z roku 2008. Tato bezmocnost vedla v minulých letech k nespokojenosti zejména v řadách jejich představitelů, z nichž mnozí se chtěli vrátit ke statusu před rokem 1994, tedy před uzavřením příměří. Rozpory vedly v letech 1994 – 2004 ke třem převratům v řadách KIO. Napětí ještě vzrostlo v letech 2007 a 2008, v souvislosti s vládními represemi v době Šafránové revoluce. Tatmato, v té době zorganizovala přepady několika center KIO a rovněž zvýšila počet svých vojáků v okolí centra KIO, Laza. V roce 2010 se KIO nakonec odmítla zúčastnit všeobecných voleb a rovněž odmítla začlenění svých ozbrojených oddílů do jednotek Pohraničních strážních sil (BGF), kontrolovaných vládou. V Kačjinském státě, po 16 letech příměří, opět propukly boje a nadále pokračují. Jednání o příměří zatím nepřinesla žádoucí výsledky. Jistý posun je však možné pozorovat. Zlé jazyky tvrdí, že při těchto jednáních jde dnes spíše o moc a přístup ke zdrojům zisku, nežli o uchování národní svébytnosti Kačjinů.

Nepokoje mezi skupinami buddhistických Rakhinů a mulimských Rouhindžů vypukly v roce 2012. (foto: Wikimedia Commons/Soewinhan)

Konflikt v Rakhinu/Arakanu – náboženská a etnická nesnášenlivost

V první polovině roku 2012 se zdálo, že pacifikace Myanmaru úspěšně pokračuje. V červnu však propukly srážky a nepokoje mezi buddhistickými a muslimskými obyvateli Rakhinu. Jejich roznětkou bylo znásilnění a zabití buddhistické ženy, z něhož byli obviněni muslimové. Skupiny buddhistických Rakhinů a mulimských Rouhindžů, ozbrojené noži, mačetami a bambusovými kopími, se napadaly navzájem a ničily si majetek a vypalovaly domy. Během nepokojů byl zabito zatím neurčené množství lidí a vypáleno na 1600 domů. Prezident Thein Sein byl nucen vyhlásit v zasažených oblastech výjimečný stav. Dva muslimští muži, obvinění ze znásilnění, byli odsouzeni k trestu smrti.

Tyto události byly vyústěním dlouholetého napětí mezi místními Rakhiny a Rouhindži i tvrdé okupační strategie vlády vůči obyvatelům Rakhinu, zejména Rouhindžům. Na ty vláda pohlíží jako na ilegální přistěhovalce ze sousedního Bangladéše, odkud do Rakhinu v minulosti přišli. Místní úřady a rovněž buddhistické obyvatelstvo proto označují Rouhindžy jako „Bengálce“. Podobně se k nim bohužel chovají i četní představitelé myanmarské demokratické opozice.

Tyto postoje odstartování procesu reforem příliš nezměnilo. Thein Seinova vláda v roce 2012 poněkud uvolnila omezení pohybu pro Rouhindžy a v červenci 2013 rozpustila všemocnou Imigrační centrálu pohraničních oblastí (známou pod akronymem Na Sa Ka). Tato operační skupina měla na 1200 členů působících v muslimských oblastech Rakhinu a tvrdě kontrolovala všechny aspekty života místních obyvatel, včetně např. povolení k sňatku. Rouhindžové v Rakhinu jsou nadále obyvateli nižší kategorie.Většinou nevlastní půdu a jsou odsouzení ke špatně placeným, příležitostným námezdním pracím, mají omezený přístup ke vzdělání a zdravotnímu zabezpečení. Náboženské napětí v Rakhinu přetrvává a dochází k dalším incidentům. Ovšem centrální vláda zatím neprojevuje přílišnou ochotu své postoje vůči Rouhindžům radikálně měnit.

Boj o Koukan – návrat starých elit

V únoru 2015 propukly boje mezi tatmato a povstaleckou Armádou myanmarské národně demokratické aliance (MNDAA) v Samosprávné oblasti Koukanu na severu dnešního Šanského státu, při hranici s Čínou. Cílem povstalců bylo opětovné obsazení nejvýznamnějšího města Koukanu, Laukkaje.

Koukan byl původně stát, který vznikl v 18. století a jeho vládci spolupracovali s Brity proti Barmáncům. Ti jim za pomoc v době 2. světové války roku 1947 udělili nezávislý statut a titul saopha („Vládce nebes“). Roku 1959 tradiční vládce v Koukanu nahradili barmští úředníci. Od 60. let oblast Koukanu ovládaly povstalecké oddíly maoistické Komunistické strany Barmy. Po rozpadu komunistického hnutí v roce 1989 a následném uzavření dohod povstalců s vládou, Strana /Armáda myanmarské národně demokratické aliance (MNDAP/ MNDAA) získala území v Koukanu s 100 000 – 200 000 obyvatel. Toto číslo zahrnuje Čínany, kteří v minulosti imigrovali do Koukanu z čínské provincie Jün-nanu a tvoří dnes 80 % populace Koukanu, dále řadu menších etnik Šanů, Palaunů, Lahuů, Lisuů, Waů a Hmongů. Správu zvláštní oblasti řídil Úřad Koukanu vedený Pcheun Ťa-šinem.

Politické a ekonomické elity napojené na Úřad Koukanu a MNDAA významně profitovaly z formálního a neformálního obchodu s Čínou. Nejvýznamnější město v Koukanu, Laukkai, se značně rozrostlo díky přílivu podnikatelů a pracovníků z Číny. Vybudovalo si nový a relativně spolehlivý systém dodávek vody a elektřiny a rovněž dobré komunikace, několik nových škol a novou nemocnici. Úřad Koukanu poskytl čínským společnostem licence na vybudování a provoz velkých kasin a zábavních podniků, do nichž přijíždějí Číňané z druhé strany hranice. Herny, karaoke bary, noční kluby a prostituce se staly v Laukkaji prosperujícím průmyslem. Klíčovým ve vztahu k mezinárodnímu společenství se stal problém nelegální produkce a obchodu s drogami, který je přes Koukan po léta organizován. V roce 2009 se MNDAA odmítla podrobit rozhodnutí o začlenění do BGF. Následovalo tažení tatmato do Koukanu, Pcheun Ťa-šin byl odstraněn a na jeho místo byl vojenskou juntou dosazen jeho bývalý zástupce a rival Bai Suo-čeng. Část oddílů MNDAA vstoupila do BGF, zbytek pokračoval v boji. Na základě ústavy z roku 2008 byl Koukan ustaven jako samosprávná oblast, Bai a jeho kolega Liu Kuo-si se stali poslanci parlamentu. Jsou označováni za dva ze sedmi známých obchodníků s drogami, kteří v tomto ústavním orgánu zasedli.

Pcheun Ťa-šin odešel do exilu v Číně. V únoru 2015, po šesti letech relativního klidu, zahájil v čele obnovených oddílů MNDAA pokus o opětovné ovládnutí Koukanu. Údajně disponuje 1000 až 3000 bojovníky. Podle znepokojujících zpráv agentury Reuters z března 2015 využívá i dětské vojáky, to je ovšem v etnickém konfliktu v Myanmaru častý jev.

Soupeření o moc a zdroje

Hlavními aktéry etnického konfliktu v Myanmaru jsou dnes na jedné straně představitelé centrální vlády a armády, jejichž ochota postoupit část moci do rukou etnických předáků má očividně své limity. Na druhé straně stojí nejrůznější etničtí předáci a politici, vojenští velitelé, příslušníci místních ekonomických elit, náboženští vůdcové, a další. Nalezneme mezi nimi skutečné národní vůdce, stejně jako tvrdé oportunisty. Tito lidé nezřídka stojí v čele organizací, uskupení či malých armád, které sice mají vznešená jména, deklarující boj za národní identitu a suverenitu etnických menšin, ovšem ve skutečnosti prosazují své parciální etnonacionální, ekonomické, politické, vojenské či kriminální zájmy.

Je zřejmé, že etnický konflikt v Barmě je dnes v mnoha ohledech konfliktem o zdroje. Menšinové oblasti dnes nabývají na ekonomickém a strategickém významu. Jsou bohaté na přírodní plyn, ropu, minerály, vzácná dřeva, drahokamy a polodrahokamy. Jsou zde proto zřizovány doly, ropovody a plynovody a probíhá zde rozsáhlá dřevařská těžba. V horách jsou budovány komunikace a infrastruktura. To se děje s účastí zahraničních firem. Významnou položku místních ekonomik nadále tvoří produkce a obchod s drogami. Kdo kontroluje etnická území, má zajištěn i přístup k místním zdrojům zisků. To vyvolává soupeření mocenských elit.

Etnicko-náboženské nepokoje v Rakhinu navíc obnažily další dimenzi etnických problémů v Barmě. Konflikt nejen že probudil na nových územích doposud dřímající náboženskou a kulturní nesnášenlivost, ale mohl by získat mezinárodní dimenzi. Problém Rouhindžů totiž vyvolává solidární reakce představitelů islámských zemí a organizací. Není ani vyloučeno, že by mohl přerůst i v teroristickou “islámskou válku”, kdy by obranu muslimů přiváděla do Rakhinu muslimské bojovníky, mudžáhidy, z Malajsie, Bangladéše či odjinud.

O autorovi:

Miroslav Nožina, vědecký pracovník Ústavu mezinárodních vztahů (ÚMV)

Literatura:

Nožina, M: Barma. Etnický problém, válka a boj za demokracii. Ústav mezinárodních vztahů, Praha 2013