Litevský příklad ukazuje, jak se bránit ruskému přepisování dějin

Zdroj: Pete Linforth, Pixabay

Dnes je Litva sebevědomým státem pevně ukotveným v NATO i v EU a řadí se mezi nejhlasitější kritiky ruské agresivní politiky v obou institucích. V rámci vypořádávání se s minulostí zahájila na jaře 2016, čtvrtstoletí od lednových událostí, soudní proces s jejich pachateli. Po tříletém projednávání bylo letos v březnu 67 občanů Ruska, Běloruska a Ukrajiny shledáno vinnými ze zločinů proti lidskosti a válečných zločinů. Mezi ně patří například i bývalý sovětský ministr obrany Dmitrij Jazov. Stejně jako naprostá většina dalších obviněných však byl odsouzen v nepřítomnosti. Prakticky si tak několikaleté tresty vězení (7 a 4 let) začali odpykávat pouze bývalý důstojník Gennadij Ivanov a velitel tanku Jurij Mel – kteří však jakoukoliv vinu popírají.

Stejně tak zodpovědnost za tyto krvavé události odmítá i Michail Gorbačov, který se rozpadu SSSR snažil zabránit nejprve politickým a ekonomickým nátlakem na Litvu, nakonec ale i vysláním vojáků do Vilniusu. Přestože jej litevští soudci žádali, aby se dostavil k podání svědectví, odmítl to a dál trvá na tom, že „nikdy nevydal příkaz nebo jiným způsobem neschválil použití vojenských jednotek ve Vilniusu“. [1]

Politicky motivované divadlo?

Litevský „soud století“ tedy nedostal většinu pachatelů tehdejších zločinů přímo za mříže, avšak kromě příspěvku k historické paměti země přinesl ještě jeden závažný výsledek. I když bylo Rusko požádáno o spolupráci během procesu, Moskva nereagovala a označila jej za “politicky motivované divadlo” a snahu o přepisování dějin. Vloni navíc zahájila vlastní soudní proces proti litevským vyšetřovatelům, státním zástupcům a soudcům, kteří se na procesu k událostem z roku 1991 podíleli.

Na toto porušení nezávislosti soudní moci zareagoval i Evropský parlament, který minulý týden ve čtvrtek přijal rezoluci, v níž Rusko vyzval k ukončení tohoto politicky motivovaného stíhání. Poslanci a poslankyně mimo jiné zdůraznili, “že trestní stíhání státních zástupců a soudců za jejich profesní činnost představuje způsob nepřijatelného vnějšího vlivu” a porušení základních právních principů [2].

Parlament také vyzval členské státy EU, aby ignorovaly veškeré mezinárodní zatykače proti obviněným litevským úředníkům, stejně jako všechny ruské žádosti o zatykače v souvislosti s případem událostí ze 13. ledna [3]. Právě toho se nyní litevští občané obávají. Moskva už bohužel několikrát ukázala, že mezi prostředky šikany svých oponentů neváhá zařazovat i žádosti o vydání mezinárodního zatykače (takzvaných „red notices“ Interpolu). Rusko (stejně jako Turecko, Čína či další autoritářské státy) používá mezinárodních zatýkacích rozkazů například proti svým oponentům, kteří dostali politický azyl v zahraničí. Ti jsou pak zadrženi například na letišti při svých běžných cestách, což jim minimálně zkomplikuje život [4].

Historii píší vítězové - nebo ti silnější?

Pro Litvu ovšem tento způsob hrozeb nepředstavuje nic nového. Prakticky od vyhlášení své nezávislosti musí čelit přívalu dezinformací a falešných narativů, kterými se Rusko snaží přepisovat místní historii a rozšiřovat svůj vliv. Ani tento případ není výjimkou. Události ze 13. ledna 1991 líčí ruské dezinformační weby často jako „konflikt mezi Litevci“, kdy „svoji stříleli do svých“ a k žádným zločinům spáchaným SSSR nedošlo [5]. Ostatně narativ, podle kterého litevští soudci nepředložili žádné důkazy o zabíjení sovětskými vojáky a „obvinili nevinné ruské občany“, přinesla i česká verze ruského dezinformačního serveru Sputnik [6].

Historický revizionismus patří mezi hlavní nástroje dezinformačních a propagandistických ruských kampaní. Možná bychom si proto měli vzít z Litvy příklad – i když viníky událostí z roku 1991 odsoudila převážně v nepřítomnosti, alespoň ke své historii zaujala jasný postoj. Po čtrnácti obětech sovětské agrese jsou dnes pojmenovány ulice v okolí vilniuského televizního vysílače a jsou vyzdvihovány jako hrdinové a oběti boje za samostatnost.

Také Evropský parlament ve zmiňované rezoluci, kterou podpořili téměř všichni přítomní čeští poslanci kromě Kateřiny Konečné (KSČM), Hynka Blaška a Ivana Davida (oba SPD), mimo jiné vyzval k soudržnějšímu a jednotnějšímu přístupu vůči Rusku.

[1] Konstantin Eggert, “Lithuania's 'trial of the century' implicates Soviet leader Gorbachev,” Deutsche Welle, 26. března 2019, https://p.dw.com/p/3Fg5s.

[2] Evropská unie: Evropský parlament, Usnesení Evropského parlamentu ze dne 28. listopadu 2019 o krocích, které podniká Ruská federace proti litevským soudcům, státním zástupcům a vyšetřovatelům zapojeným do vyšetřování tragických událostí, k nimž došlo dne 13. ledna 1991 ve Vilniusu, 28. listopadu 2019, 2019/2938(RSP), https://www.europarl.europa.eu/doceo/document/TA-9-2019-0081_CS.html.

[3] Ibid.

[4] Amy Mackinnon, “The Scourge of the Red Notice,” Foreign Policy, 3. prosince 2018, https://foreignpolicy.com/2018/12/03/the-scourge-of-the-red-notice-interpol-uae-russia-china.

[5] Tomáš Vlach, “Litva soudí sovětské důstojníky. Podíleli se na střelbě na demonstranty žádající nezávislost,” Lidové noviny, 27. března 2019, https://www.lidovky.cz/svet/litva-soudi-sovetske-dustojniky.A190326_225549_ln_zahranici_krku.

[6] "V Litvě nebyli ruští diplomaté puštěni k soudu o událostech z roku 1991, Rusové odsouzeni,” Sputnik Česká republika, 27. března 2019, https://cz.sputniknews.com/svet/201903279513659-v-litve-nebyli-rusti-diplomate-pusteni-k-soudu-o-udalostech-z-roku-1991-rusove-odsouzeni/.

O autorovi:

Vendula Karásková vystudovala obor Mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně a Dějiny umění na Filozofické fakultě stejné univerzity. Absolvovala studijní pobyty na Missouri State University ve Washingonu D.C. a na Vytautas Magnus University v litevském Kaunasu. Zkušenosti získala také na stáži v bruselském týdeníku New Europe, v Evropském parlamentu i na českém velvyslanectví v USA. V letech 2014-2019 pracovala v Evropském parlamentu v Bruselu.