Kam bude směřovat energetická politika EU po roce 2020?
I přes stále naléhavější varování klimatologů z celého světa o nutnosti prudkého snižování emisí skleníkových plynů, stále v současné době hrají v evropské, ale i globální energetice nejdůležitější roli fosilní paliva, jež představují nejvýznamnější zdroj CO2. To by se však mělo do poloviny jednadvacátého století změnit. EU stejně jako řada dalších vyspělých států intenzivně pracuje na plánu dekarbonizace energetického sektoru. Do roku 2020 má EU jasný rámec pro směřování energetické politiky, po tomto roce se však již společná vize trochu ztrácí v mlze.
Na jaře tohoto roku proto Evropská komise představila zelenou knihu s názvem Rámec politiky pro klima a energetiku do roku 2030, jež by měla vytvoření takového plánu rozhýbat. Jednotlivé státy ale i různé vládní a nevládní instituce měly do začátku července příležitost se k tomuto dokumentu vyjádřit. Klíčovou otázkou zůstává, zda jednotlivé země jsou na zásadní přeměnu energetického sektoru připraveny.
Pro vysvětlení současné debaty je však potřeba vrátit se o pět let nazpět. Na začátku roku 2008 zveřejnila Evropská komise soubor legislativních návrhů a doprovodných dokumentů, pro který se vžil název klimaticko-energetický balíček. Pod vedením francouzského předsednictví EU se v prosinci téhož roku podařilo po dlouhých debatách dohodnout finální podobu a v dubnu 2009 pak Rada ministrů schválila konečnou verzi balíčku, jenž se stal hlavním politicko-legislativním rámcem pro směřování energetické a klimatické politiky členských států EU.
Tváří unijní strategie je dánská komisařka pro otázky klimatu Connie Hedegaardová (foto: Audiovisual Service EU)
Balíček, který se skládá ze čtyř směrnic a jednoho rozhodnutí EU, převádí do legislativní podoby závazné cíle pro rok 2020. Nejdůležitějším a mediálně nejznámějším závazkem je kolektivní snížení emisí skleníkových plynů v EU o 20 % do roku 2020 oproti úrovni z roku 1990. V případě, že by podobné závazky přijaly i další bohaté státy nabídla pak EU navýšení cíle na 30 %. To se však zatím nestalo. Druhým klíčovým právně závazným cílem je navýšení podílu obnovitelných zdrojů energie (OZE) v rámci společného energetického mixu na 20 %. Tyto cíle jsou pak rozděleny pro jednotlivé země podle přírodních a ekonomických podmínek dané země. Pro ČR tak například platí cíl pro podíl OZE do roku 2020 pouze 13 %, naproti tomu Švédsko by mělo dosáhnout podílu 49 % na konečné spotřebě energie.
Balíček také zavádí další opatření jako například podporu technologie na zachytávání a ukládání CO2 (CCS), nebo jednu z nejvíce diskutovaných směrnic o evropském systému obchodování s emisními povolenkami (Emission Trading System – ETS). Od roku 2013 mají podniky zařazené do ETS, kterých je asi 10 tisíc a představují asi polovinu celkových emisí CO2 v EU, povinnost nakupovat emisní povolenky v aukcích. Nicméně vzhledem k špatně nastavenému systému je cena povolenek na několikanásobně nižší hodnotě než se předpokládalo. To způsobuje jednak mnohem menší motivaci investovat do snižování emisí a také značně klesají výnosy z aukcí, které jdou jednotlivým státům. Některé členské země včetně ČR, které jsou silně závislé na výrobě elektřiny z uhlí, si navíc vymohly pro některé podniky výjimky a dostávají tak stále povolenky zdarma, což výnosy pro státní kasu dále snižuje.
Jaký bude vývoj po roce 2020?
Rokem 2020 však energetická transformace nekončí, naopak by měla nabrat na rychlosti. Ze zkušenosti z příprav klimaticko-energetického balíčku víme, že hledání společné vize budoucí podoby energetiky je velmi obtížné. O to náročnější bude najít shodu v době táhlé ekonomické krize. Důvodů proč bychom se však měly urgentně zabývat rámcem po roce 2020 je hned několik.
Za prvé v případě energetiky, mnohem více než u jiných sektorů, je potřeba plánovat v dlouhodobějším horizontu. Současné investice do zdrojů a infrastruktury sahají daleko za rok 2030, je proto potřeba již nyní vytvářet vhodné a stabilní investiční podmínky. Jasně stanovený rámec s ambiciózními cíli také podpoří pokrok v rozvoji nových nízkouhlíkových a energeticky účinných technologií, čímž by se mohl oživit také výzkum a poptávka po inovacích a obecně tvorba pracovních míst, kterou EU v dnešní době potřebuje jako sůl. V neposlední řadě je pak důležité, aby EU měla čitelnou pozici pro mezinárodní klimatická vyjednávání pod hlavičkou UNFCCC. Podle dohody z konference v Doha v prosinci 2012 by mělo mezinárodní společenství dojít k právně závazné dohodě, jež by nahradila Kjótský protokol, v roce 2015. Pokud EU stále chce hrát klíčovou roli při vyjednávání, musí sama světu ukázat, že myslí dekarbonizaci ekonomiky opravdu vážně.
Evropská komise tak zelenou knihou otevírá veřejnou diskuzi napříč EU o hlavních aspektech vývoje energetického sektoru po roce 2020 a o nastavení závazných cílů pro rok 2030. Podle Evropské komise by měly být pro rok 2030 přijaty dostatečně vysoké cíle, aby byla zajištěna realizovatelná trajektorie snižování emisí a bylo dosaženo dlouhodobého cíle pro rok 2050, kdy by mělo dojít k redukci emisí o 80 až 95 % v porovnání s rokem 1990. Komise však zdůrazňuje, že by měla být zohledněna řada důležitých aspektů, ke kterým došlo v posledních letech. V prvé řadě jde o důsledky současné krize a rozpočtové problémy členských zemí, které velmi obtížně mobilizují finanční prostředky na dlouhodobé investice. Důležitým faktorem by pak mělo být zajištění dostupných dodávek energií a to jak pro domácnosti tak soukromý sektor.
Jak by tedy mohly nové cíle pro rok 2030 vypadat?V oblasti snižování emisí skleníkových plynů navrhuje Evropská komise nastavení cíle na úrovni alespoň 40 % v porovnání s rokem 1990. Komise argumentuje tím, že pokud by byl cíl nižší, značně by to navýšilo náklady na dekarbonizaci v dlouhodobém horizontu.
Současné analýzy také ukazují, že dosažení 40 % cíle do roku 2030 by mělo být možné bez nadměrného navýšení nákladů na energetické systémy jednotlivých zemí. Tento fakt podporují i údaje z posledních let. V roce 2011 byly emise skleníkových plynů v EU o 16 % nižší než v roce 1990, přičemž ve stejném období došlo k nárůstu HDP o téměř 50 %. Pozice jednotlivých členských zemí budou samozřejmě odlišné. Některé státy jako například Velká Británie již avizovaly, že by se redukční cíl pro rok 2030 mohl dokonce zvýšit až na 50 %, v případě že by se přidaly i další velké státy. Na druhé straně státy jako Polsko budou tlačit na to, aby se cíle držely spíše na spodní hranici. V případě nastavení cíle pro podíl obnovitelných zdrojů to bude pravděpodobně ještě obtížnější. V současné době panuje mezi většinou států spíše názor, že by se pro rok 2030 neměl v této oblasti stanovovat závazný cíl.
Veřejná konzultace k zelené knize byla ukončena 2. července. V současné době Evropská komise vyhodnocuje jednotlivé připomínky a na přelomu září a října plánuje představit závěry a výstupy celého procesu. Rámec politiky EU v oblasti klimatu a energetiky do roku 2030, který bude vycházet ze stanovisek členských států, by pak měla Evropská komise předložit do konce tohoto roku. Zda půjde o soubor legislativních návrhů, jako tomu bylo v případě klimaticko-energetického balíčku, je v tuto chvíli těžké odhadnout. Nicméně Evropská komise dlouhodobě naznačuje, že udělá vše proto, aby byly stanoveny závazné cíle, stejně jako je tomu pro rok 2020.
O autorovi:
Petr Patočka, analytik think-tanku Glopolis, vede klimatický a energetický program
