Jidáš Zaorálek prodává Tibet?

Politické vztahy ČR s ČLR byly do minulého roku nejhorší v Evropě, nikdo v Pekingu nikoho neodprošoval. Reakce českých médií je zcela nevěcná, emotivní a ve velké míře naprosto nekvalifikovaná. Sám jsem absolvoval 29. dubna dva rozhovory, napřed s MfD a pak s ČRo. V obou případech jsem byl udiven nelogickou tematizací Tibetu a zájmem o vágní obsah dokumentu společného prohlášení. Nezažil jsem, že by česká média jevila o takové formality ve vztahu s ČLR zájem. Snad jen v případě textu nové Dohody o podpoře a ochraně investic (2005) s ČLR, kterou tehdy opoziční ODS napřed v médiích rozcupovala a posléze ji v parlamentu bez diskuse podpořila.

Interview s MfD se asi nelíbilo, snažil jsem se redaktorku informovat o možné tematické šíři bilaterálních jednání, ale zřejmě jsem nebyl shledán jako dobře vytěžitelný zdroj, MfD se už neozvala a našla si jiného respondenta. V ČRo se dělo v podstatě totéž, redaktorka se mě v živém vstupu obsedantně stále dotazovala na písemné prohlášení. Nabyl jsem dojem, že cílem je diskreditace zaminira a ČSSD s ohledem na probíhající volební kampaň do Europarlamentu: „Zrada Tibetu“ a „zbabělost“ jsou hesla, která zaberou.

Palác Potala ve Lhase (ilustrační foto)

Celkové vyznění mediálního diskursu ohledně návštěvy min. Zaorálka v Pekingu momentálně nese stopy zavedených stereotypů a banalit (konstrukce principiálního rozporu mezi ekonomickými činnostmi a morálními hodnotami v ČLR, nepřijatelnost ČLR jako takové s ohledem na nedemokratický režim, trpící Tibet). Výsledný dojem ale přináší i nová zjištění: nebývalé tematické unisono a sílící negativní posedlost, bez dostatečné věcné příčiny. Stává se normální, že oficiální kontakty s ČLR jsou pro média už naprosto nepřijatelné. Neměli bychom tedy asi do Číny vůbec jezdit už nadobro. Sklízíme plody soustavné a dlouholeté mediální banalizace, stereotypizace a ideologizace.

ČLR je obtížný partner, nemůžeme ho ale vypudit. Vztah ČR a ČLR je asymetrický, nemáme v ČLR žádný vliv; přesto o něco takového musíme usilovat, jako v kterékoliv jiné relevantní zemi. Agendu s ČLR postupně přebírají lobbistická sdružení, která nahrazují funkce státních institucí. Chybí nám v Číně komunikační kanály, kontakty. Jak chceme realizovat politiku lidských práv, když v takto obtížném terénu nemáme žádnou základnu.

Budeme lidská práva v ČLR stále jen prosazovat vyvěšováním tibetských vlajek pro vlastní české publikum a předváděním se v českých médiích, nebo uděláme něco konkrétního v Číně? Kde je diskuse o strategii naší politiky lidských práv v Číně, její efektivitě, cílových skupinách, tematizaci, revizi…? V Číně obchodují a investují také i ti, co nepatří do oligarchických skupin s vazbou na politické strany. Nevyužíváme v ČLR dostatečně možností veřejné diplomacie, přestože s ní sbíráme úspěchy v Jižní Koreji, v Japonsku, na Tchaj-wanu. K tomu musíme mít od Číňanů svolení. Kdo nám ho vyjedná, Poláci, Němci?

Jednání s nesnadným partnerem nemůžeme odmítnout, či si dát šlofíka jako jedna jistá ikona české politiky. Nic z toho nám nepomůže. Na samý začátek bych doporučil osvěžující zamyšlení Ondřeje Slačálka ”Narcismus jako jazyk české zahraniční politiky“. In: Kořan, Michal a kol.: Česká zahraniční politika v zrcadle sociálně-vědního výzkumu, Praha: Ústav mezinárodních vztahů 2010, s. 240-260. Narcismus pojímá jako obsedantní fixaci na sebe a selhání schopnosti komunikovat s okolím a reagovat na spletité situace. Číňanů se nezbavíme, proudí do Evropy ze všech stran. Co můžeme udělat, je nezblbnout, nehysterčit a jednat, i přes lavinu urážek a pomluv od stále hloupějších médií. A neměl bych obavy, dalajlama zase přijede, na to vemte jed !

O autorovi:

Rudolf Fürst, sino-optimista, vědecký pracovník ÚMV