Jak číst sedmý kongres Korejské strany práce?
Hlavní poznatek, který si nepoučený divák musel odnést ze 7. sjezdu severokorejské vládní strany je ten, že KLDR je opravdu iracionální, nepochopitelně se chovající aktér. Jak jinak si vysvětlit její chování, kdy na jedné straně testuje jaderná zařízení a rakety dlouhého doletu, aby na druhé straně ústy svého vůdce Kim Čong-una na kongresu volala po celosvětové denuklearizaci a prohlašovala se za odpovědnou jadernou velmoc?
Cílem tohoto článku není obhajovat tezi uvedenou v první větě, ale naopak ji vyvrátit, ukázat, že režim v Pchjongjangu je z hlediska vlastního pojetí racionality vysoce rozumový aktér, a zároveň rozebrat mezinárodní i vnitrostátní význam stranického kongresu uskutečněného po dlouhých šestatřiceti letech.
Moje racionalita není tvoje racionalita
Chyba, které se někteří pozorovatelé i mnozí diplomaté a novináři dopouštějí, je ta, že na hodnocení severokorejského chování uplatňují měřítka vlastního pojetí racionality. Co je však rozumné a zcela pochopitelné pro jednoho, může se druhému kvůli jeho odlišnému vnímání zdát jako úplný opak. Přelomovou prací, která odmítá aplikaci jedné univerzální racionality na vysvětlení chování států, je zpráva RAND Corporation z roku 1977, v níž Jack L. Snyder vysvětluje zahraničně-politické jednání Sovětského svazu jedinečnou strategickou kulturou vycházející z unikátní kombinace sovětské historie, politických institucí a strategické situace, v níž se Moskva v průběhu studené války ocitla.
Podobně můžeme postupovat také v případě KLDR. I u ní se v průběhu více než šedesáti let existence vyvinulo svébytné chápání racionality, jejíž kořeny lze hledat v severokorejské národní identitě formované historickými zkušenostmi, vnímáním vnějších hrozeb, kulturními vlivy i mezinárodně-politickým kontextem současné východní Asie. Tyto zdroje společně utvářejí jedinečný severokorejský pohled na mezinárodní vztahy projevující se posléze v konkrétních zahraničně-politických akcích Pchjongjangu.
Jako nejvýznamnější formativní vlivy lze zmínit japonskou okupaci poloostrova, zkušenost z korejské války, jihokorejskou vojenskou i ekonomickou převahu, několikráte zvažované použití amerických jaderných zbraní proti KLDR, ztrátu sovětského i čínského jaderného deštníku či důraz na nadřazenost korejské rasy a význam dynastie Kimů pro vznik a uchování suverenity severokorejského státu.
Kombinací výše zmíněných vlivů došel severokorejský režim k přesvědčení, že vlastnictví jaderných zbraní je jedinou spolehlivou možností, jak si zajistit vlastní přežití. Pchjongjang totiž nemá ani ekonomické prostředky na budování konvenční armády, která by se vyrovnala té jihokorejské, ani diplomatické prostředky na sjednávání aliancí, jež by mu zajistily ochranu proti napadení silnějším státem. V této situaci byl rozvoj jaderného programu nejracionálnější a nejekonomičtější volbou.
Určitým pohledem lze na vývoj jaderných zbraní pohlížet jako na investici, která se režimu mnohonásobně vyplatila. Za náklady nižší než by bylo budování konvenčních sil srovnatelných s jihokorejskou armádou (armádní rozpočet Jižní Koreji dosáhl v roce 2015 výše 33,5 miliardy dolarů, což je více než celkový hrubý domácí produkt Severní Koreji za rok 2014) získal Pchjongjang nejen prostředek zajištění bezpečnosti, přežití a odstrašování, ale také prostředek mezinárodní prestiže a uznání i prostředek legitimizace režimu v očích vlastní populace. Díky jaderným zbraním se z málo významného regionálního aktér s rozpadající se ekonomikou stává globální hráč, který se může srovnávat s takovými velmocemi, jako jsou Spojené státy, Rusko a Čína, což samozřejmě neopomíná režim vehementně prezentovat nejen domácímu publiku, ale také mezinárodnímu společenství.
Jaderných zbraní se nevzdáme
Sedmý kongres Korejské strany práce se uskutečnil se vší pompou na konci prvního květnového týdne v Pchjongjangu. Již měsíce před vlastním zasedáním tohoto nejvyššího orgánu severokorejské vládnoucí strany, jimž kongres oficiálně je, probíhaly mezi experty a akademiky diskuse o možném obsahu této události, o posunu ve vládních politikách, změnách na klíčových postech či o rozsahu reforem, jež budou oznámeny.
Právě změnám v ekonomice bylo věnováno asi nejvíce pozornosti, spekulovalo se totiž, že by Kim Čong-un mohl ohlásit reformy směrem k větší liberalizaci ekonomiky podobající se těm, jimiž Čína prošla v 80. letech za vlády Teng Siao-pchinga. Tuto možnost zmiňoval mimo jiné Ruediger Frank, uvádějíc, že protržními změnami by Kim Čong-un nastartoval hospodářský potenciál své země, která by se tak mohla zařadit po bok ostatním asijským tygrům. Prosperita a následně také mír na poloostrově by na sebe jistě nenechaly dlouho čekat.
Podobného oznámení se však účastníci ani pozorovatelé stranického kongresu nedočkali. Kim Čong-un byl ve svém tříhodinovém proslovu na podobná velkolepá oznámení skoupý. Sjezd naopak potvrdil směr, který země sleduje od nástupu současného vůdce k moci v roce 2011. Tím je především monolitické vůdcovství třetího z rodu Kimů a jím prosazovaná politika byongjin, tedy simultánní rozvoj hospodářství a jaderného programu.
Jedním z hlavních poselství směrem k mezinárodnímu publiku bylo ujištění, že jaderné zbraně jsou a i nadále zůstanou pevnou součástí severokorejské obranné i zahraničních politiky, jíž se režim nehodlá ani přes pokračující sankce OSN vzdát. Severní Korea je však podle prohlášení Kim Čong-una zodpovědnou jadernou velmocí, a proto nepoužije těchto prostředků, pokud nebude sama obětí atomového útoku. Navíc je připravena podílet se na celosvětové denuklearizace. Vlastních jaderných zbraní vzdá až po té, co tak učiní také ostatní státy z jaderného klubu. Ve světle těchto prohlášení a především čtvrtého testu nukleární nálože z ledna letošního roku by nám tedy mělo být jasné, že tlak mezinárodního společenství na denuklearizaci KLDR nebudou mít zamýšleného výsledku.
Kim ve svém projevu také potvrdil tradiční strategické cíle Pchjongjangu, jimiž je sjednání mírové smlouvy se Spojenými státy, stažení amerických vojsk z poloostrova a žádost na zastavení společných vojenských cvičení americké a jihokorejské armády. Jejich dosažení však brání krom jiného požadavek na unilaterální denuklearizaci, kterou podmiňuje Washington jakékoli jednání se svými severokorejskými protějšky. Potud "business as usual". Otázkou však je, zda KLDR stále reálně počítá s prosazováním dalšího strategického cíle, kterým dlouhodobě bylo sjednocení poloostrova dle vlastních podmínek – tedy pohlcení jižní části. Z projevu Kim Čong-una je totiž možné usuzovat, že tento cíl mohl být upuštěn ve prospěch normalizace vztahů se všemi, i dříve znepřáteleními, zeměmi, které tak uznají současný režim jako legitimní a upustí od snah na jeho svržení.
Pozor na ekonomické reformy
Partajní kongres byl také nástrojem ještě pevnějšího ukotvení moci Kim Čong-una ve stranické i vládnoucí struktuře, a to mimo jiné prostřednictvím udělení titulu předseda Korejské strany práce a zvolení loajálních spolupracovníků do vrcholných stranických funkcí. Vlastně celý sjezd sloužil k tomu, aby účastníkům, domácímu publiku i mezinárodnímu společenství ukázal, že třiatřicetiletý vůdce třímá otěže moci pevně ve svých rukou a že za ním stojí strana i veřejnost. V tom je nutno spatřovat jeden z hlavních propagandistických smyslů této nákladné a pompézní události.
Přestože Kim Čong-un neoznámil ekonomické reformy, představil stručně delegátům kongresu nový pětiletý plán rozvoje severokorejského hospodářství. Tím na sebe vzal pomyslnou zodpovědnost za vývoj ekonomiky a zlepšení životní úrovně, k němuž se Kim zavázal již v několika svých předchozích projevech. Nutno podotknout, že ke zvedání výkonnosti severokorejského hospodářství již dochází, a to v důsledku dílčích změn směrem k privátní tržní ekonomice. Odhaduje se, že až padesát procent současného HDP Severní Koreji pochází z aktivit soukromého sektoru.
Avšak tržní ekonomika představuje pro režim, jeho legitimitu a kontrolu nad populací vážné ohrožení. Eroduje totiž monopol na pravdu a podrývá loajalitu, kterou lidé režimu i straně projevují. Do země se ve stále větší míře dostávají informace zvenčí a obyvatelé jsou konfrontováni s odlišnou verzí událostí, než je ta, jakou jim předkládá oficiální propaganda. Tomu se Kim Čong-un snaží zabránit tvrdou politikou i přísnějším střežením hranic s Čínou.
Avšak jak uvádí zpráva Daily NK, v Severní Koreji sílí počet těch, kteří ovlivněni vlastní zkušeností s tržní ekonomikou a nárůstem informací o Jižní Koreji projevují vládnoucí straně čím dal menší loajalitu, což se projevilo i v jejich hodnocení stranického kongresu, na nějž se dívají jako na zbytečnou událost. Zatímco dříve byla strana a členství v ní viděna jako jediná možnost zajištění vlastní prosperity, lidé v posledních letech poznávají, že existují i jiné cesty k dosažení osobního prospěchu. Podobné tendence budou pravděpodobně s rozšiřováním tržně-obchodních vztahů sílit, a tak je opatrnost režimu při zavádění hospodářských reforem na místě. V zájmu vlastního přežití režimu je tedy udržet si kromě faktické moci také legitimitu v očích vlastní populace, k čemuž slouží mimo jiné i události podobné nedávno skončenému stranickému kongresu.
O autorovi:
Jan Blinka je PhD. student mezinárodních vztahů na Masarykově univerzitě v Brně. Dlouhodobě se zaměřuje na studium Severní Koreji a bezpečnostních vztahů na Korejském poloostrově. Je spolupracovníkem Výzkumného centra AMO.