Izrael a události v arabském světě

Snaha delegitimizovat Izrael spojená s jeho démonizací byla pro autoritativní vládce často jednou z mála příležitostí, jak posílit svou pozici v očích vlastních občanů. Jinak totiž tyto režimy neměly příliš co vlastním občanům nabídnout. Ekonomická situace byla ve většině zemích, které zasáhla revoluční vlna, dlouhodobě velmi špatná, korupce bránila jakékoli zdravé ekonomické aktivitě, úřady a přebujelá byrokracie občany ponižovaly a bezpečnostní složky dlouhodobě lidi držely ve strachu. A tak Izrael sloužil jako dobrá záminka pro autoritativní režimy, které svou neochotu k reformám a demokratizaci obhajovali potřebou čelit izraelské hrozbě.

S Egyptem a Jordánskem, jedinými dvěma sousedy, se kterými má Izrael mírovou smlouvu, byly tyto vztahy přeci jen o něco lepší. Především na diplomatické úrovni dokázaly spolupracovat, a jak Egypt, tak Jordánsko aktivně podporovaly mírová jednání mezi Izraelci a Palestinci. Ani to ale nepřispělo k tomu, aby oficiální úřady v těchto dvou arabských zemích začaly aktivně vystupovat proti antiizraelským projevům, jež často přecházely v čistý antisemitismus. Zcela běžně tak v knihkupectvích v Káhiře či Amánu jsou k sehnání Protokoly siónských mudrců, či knihy, které na přední obálce mají Davidovu hvězdu, rovnítko a svastiku. Oficiální státní noviny zase opakovaně přirovnávaly izraelskou armádu k wehrmachtu a izraelskou okupaci palestinských území k vyvražďování Židů nacisty. Snad i proto by nová situace vyvolaná revoluční vlnou, která po desetiletích politické letargie konečně dorazila i na Blízký východ, měla v Izraeli budit určité naděje. Jsou to ale spíše obavy, které převládly v Izraeli. Věta, že Blízký východ bude zcela jistě jiný, ale jen těžko lepší, je slyšet poměrně často.

Čitelní autokraté

Obavy vzbuzuje především nejistota z toho, co bude následovat po odchodu politických autokratů. Jejich jistou výhodou bylo, že navzdory často děsivým politickým praktikám doma byly pro mezinárodní společenství čitelní. Pro Izrael je nejdůležitější další vývoj především v Egyptě. Mubarak byl po dlouhé roky stabilním spojencem Spojených států a výměnou za finanční pomoc a mlčení ohledně stavu lidských práv byl egyptský umírněný postoj v regionu. Mubarak navíc sdílel izraelskou obavu z radikálního hnutí Hamás a i pomocí blokády Gazy se snažil posílit vliv konkurenčního Fatahu na palestinských územích. Po jeho odchodu sice zatím k žádnému radikálnímu přehodnocení egyptského postoje vůči Izraeli nedošlo, ale první náznaky, že situace se změnila, se již objevily.

Egypt chce přehodnotit podmínky, za jakých vyváží do Izraele plyn. Jeho cena totiž podle současného vedení byla velmi nízká. Můžeme si samozřejmě klást otázku, jestli Izrael opravdu platil pouze tuto oficiální nízkou cenu, nebo jestli ještě další částka nešla na účet někoho z Mubarakova okolí. Každopádně Egypt přestal být pro Izrael spolehlivým dodavatelem a Jeruzalém už intenzivně hledá další možné zdroje, které případně Egypt nahradí. Nahradit Egypt jako politického spojence bude ale komplikovanější. Jedním z prvních důležitých diplomatických kroků postmubarakovského Egypta bylo vyjednání dohody o smíření mezi Fatahem a Hamásem. Na jednu stranu je jistě dobré, že Palestinci tak mají po několika letech rozkolu šanci ne jednotné vedení. Na straně druhé ale Hamás zatím nedal najevo, že by hodlal zmírnit svá radikální stanoviska a například uznat existenci Státu Izrael. Za takových podmínek bude obtížné jakéhokoliv izraelského představitele přesvědčit o dobré vůli Palestinců dosáhnout mírového řešení konfliktu. Roli Egypta jako mostu mezi Palestinci a Izraelci nemusí prospět ani to, že Káhira uvažuje o obnovení diplomatických vztahů s Íránem.

Izraelsko-egyptská mírová smlouva zatím nebyla výrazně zpochybněna žádnou z výrazných postav současného Egypta. Přesto se Izrael obává o další osud své jižní hranice. Pokud se totiž Egypt přestane angažovat v potírání pašování zbraní do Gazy a pokud tato hranice začne být celkově více propustná, může být výsledkem lepší vyzbrojení radikálů, a tedy další konflikt v pásmu Gazy. Navíc už nyní Izrael věnuje ve své bezpečnostní koncepci více pozornosti až dosud klidné hranici s Egyptem. Asi největší nejistotu totiž v Izraeli vzbuzuje možnost, že by se v Egyptě k moci dostaly radikální skupiny, především Muslimské bratrstvo. Prozatím se revoluce v Egyptě nesla především v duchu domácí kritiky. Nestabilita, nelepšící se ekonomická situace a další jevy, které nevyhnutelně budou provázet postmubarakovský Egypt, ale mohou nahrát populističtějším a radikálnějším hlasům, pro něž se stane Izrael terčem tentokrát už ne pouze verbálně.

Obavy z Íránu

Arabské revoluce mohou také zamíchat existující rovnováhou sil v regionu. Především Írán, který dlouhodobě usiluje o posílení svého vlivu v regionu, sleduje, jak se situace vyvine. Revoluce totiž zasáhly hlavně země pod vládou sunnitských režimů, často spojenců Washingtonu. Kromě Egypta je to Bahrajn, kde je umístěna flotila amerického námořnictva. Současně je to ale země se šiítskou většinou a v myslích mnoha Iráčanů Bahrajn zůstává jeho provincií. I proto byl Írán velkým kritikem ostrého zásahu proti demonstrujícím šiítům, kteří se právem cítí být utlačováni sunnitskou menšinou. Podpořit vládní sunnity se ale vydala Saúdská Arábie, která žije v obavě, že arabské jaro dorazí i na její území. I tam žije početná menšina šíitů, která navíc obývá strategicky důležitá místa u Perského zálivu, kde se nalézají saúdské zásoby ropy. Případné nepokoje by tedy mohly ohrozit zcela zásadní zdroj příjmu tohoto pouštního království, které navíc s velkým znepokojením sleduje, jak prostřednictvím šiítských menšin v sunnitských zemích narůstá vliv Íránu.

Klíčovou zemí, která může hodně ovlivnit další vývoj na Blízkém východě, zůstává Sýrie. Režim Bašára Asada je mostem pro Teherán a jeho vliv v Libanonu a na palestinských územích. V Damašku sídlí část vedení palestinského hnutí Hamás a přes Sýrii se dostává vybavení libanonskému šíitskému hnutí Hizballáh. Pokud by nakonec krvavá politika Bašára Asada neslavila úspěch a v Sýrii došlo k zásadním politickým změnám, mohlo by být toto spojenectví ohroženo. Pro udržení své moci Asad neváhal použít také palestinskou kartu, když dovolil několika stovkám Palestinců žijícím v Sýrii proniknout až na hranice s Izraelem. Chtěl tím zřejmě vyslat zprávu, že bez něj se Sýrie ocitne v chaosu, který může ohrozit relativní klid na syrsko-izraelské hranici. Ačkoli jsou izraelsko-syrské vztahy již mnoho let na bodu mrazu, Jeruzalém se skutečně obává, co by nastalo po Asadově pádu. Takže opět platí smutné pravidlo, že lepší diktátor, kterého znám, než nejistota vyplývající z chaosu.

Izrael bude také pozorně sledovat, jako poslední změny ovlivní pozici Spojených států v regionu. Prezident Obama se intenzivně snaží napravit pošramocenou pověst USA v regionu. Ve svém posledním květnovém projevu jasně naznačil, že USA chtějí hrát aktivní roli při změnách v regionu, především v podobě ekonomické spolupráce. Jaký vliv si ale Spojené státy nakonec udrží v zemi, jako je Egypt a v dalších zemích ovlivněných arabským jarem, ukáže až čas.

Změny na Blízkém východě vyvolané arabskými revolucemi přijímají mnozí Izraelci velmi skepticky především proto, že nevěří v rozsáhlou demokratizaci celého regionu. Ekonomická stagnace, sektářské násilí, neexistující demokratická opozice a stále silný vliv těch, kteří politicky a ekonomicky vládnou už mnoho dekád, vyvolává pochybnosti, že arabský svět je připraven zahájit proces transformace, po němž na náměstích volaly tisíce odvážných nespokojených lidí. Bez zlepšení ekonomické situace se brzy dostaví velké zklamání, jež může být umocněno pocitem, že noví politici se chovají stejně nezodpovědně a sobecky jako ti předrevoluční. Pocit, že myšlenky revoluce byly zadupány, může posílit roli radikálních skupin, především těch, které se budou zaštiťovat sloganem "Islám je řešení".

V neposlední řadě Izrael s obavami sleduje, jak arabské jaro ovlivní otázku izraelsko-palestinského konfliktu. Palestinská území nezasáhly rozsáhlé demonstrace jako v případě jiných arabských zemí. Přesto smíření mezi Hamásem a Fatahem do značné míry vyplynulo právě z posledních událostí v regionu. Role Egypta již byla zmíněna. Dalším faktorem, který mohl přispět, jsou nepokoje v Sýrii. Ty vyvolávají nejistotu u představitelů Hamásu sídlících v Damašku, kterým režim Bašára Asada nabízí útočiště. Možná i proto souhlasili s tím, aby se Hamás zapojil do vlády společně s konkurenčním Fatahem. Izrael je ale postaven do pozice, že má jednat s partnerem, který se nevzdal svých radikálních stanovisek. To je nepřijatelné samozřejmě i pro levicověji smýšlející politiky, natož pro jestřába Benjamina Natanjahua.

Demokratický Blízký východ stále v nedohlednu

Izraelská skepse ohledně dopadů arabského jara tedy vyplývá z velké nejistoty. Přesto ale zaznívají hlasy, které vyjadřují naději, že poslední změny pomalu povedou k transformaci Blízkého východu. Mnozí Izraelci si totiž uvědomují, že pouze v demokratickém a svobodném prostředí se podaří navázat dobré vztahy mezi Izraelem a arabskými státy. K takovémuto stavu má Blízký východ ale bohužel ještě velmi dlouhou cestu.)

O autorce:

Irena Kalhousová je analytičkou Pražského institutu bezpečnostních studií