Hybridní válka, dezinformace a evropská bezpečnost: hledání alternativních chápání v prostředí České republiky

Série diskuzních setkání pořádaných Ústavem mezinárodních vztahů ve spolupráci s Heinrich Böll Stiftung si dala za cíl kriticky zhodnotit dosavadní chápání těchto témat a případně přinést do české debaty nové podněty. Snaze dát prostor co možná nejrůznorodějším hlasům odpovídalo i spektrum pozvaných hostů. O otázkách hybridní války, dezinformací a propagandy tak spolu diskutovali nejen experti a expertky na bezpečnostní otázky, ale i zástupci a zástupkyně akademického prostředí, neziskových organizací a studentských spolků. Jak sami organizátoři deklarovali, smyslem nebyla jen rozprava nad obecnými koncepty a fenomény a jejich negativními dopady, ale především hledání vhodných opatření a postupů do budoucna – takových, které budou rozumným kompromisem mezi bezpečností, svobodou a demokracií.

Válčí se mnou, neválčí se mnou?

Hned v několika diskuzích nejvýrazněji zazněla neshoda ohledně první a základní otázky, kterou organizátoři vystupujícím pokládali: „co se děje a jak to máme nazývat?“ Mezi vystupujícími panovala shoda, že přinejmenším s veřejnou debatou se v minulých letech v kontextu migrační krize a událostí na Krymu a Ukrajině „něco“ stalo. Například Adriana Černá z Člověka v tísni tento vývoj ilustrovala na příkladu nárůstu nenávistných komentářů směřovaných na činnost její organizace a hodnoty, které zastává. Veronika Víchová, vedoucí programu Kremlin Watch think-tanku Evropské hodnoty, v tomto směru poukázala na prokázané ruské či Ruskem sponzorované aktivity v Čechách i Evropě a rovněž na bojovně laděné výroky z nejvyšších pater ruského establishmentu. Ty jsou dle ní výmluvným důkazem, že se v určitém druhu války nacházíme – byť zatím stále jen v „informační“ či „hybridní“.

Jiní vystupující byli k užitečnosti tohoto pojmu spíše kritičtí. Jonáš Syrovátka, programový manažer Prague Security Studies Institute, před rámováním současného dění jako války varoval. Dle něj není sporu o probíhajících aktivitách Ruska, je však třeba nezaměňovat ruskou rétoriku a snahy s jejich reálnými dopady. Samotný termín „hybridní válka“ přitom „zvládne zahrnout úplně všechno“: od pouličních výtržníků přes dezinformační servery až po tanky. Pojem tak nejen ztrácí na jakékoliv výpovědní hodnotě, ale může se též stát efektivním nástrojem pro rozličné politické cíle.

Na čem se naopak takřka všichni diskutující shodli, je nesmírná komplexnost celé problematiky dezinformací. Tu zvyšuje už jen samotný fakt, že Rusko rozhodně není jediným zdrojem dezinformací či snad jediným prvkem destabilizujícím českou či jinou společnost. Anna Durnová z vídeňského Institutu vyšších studií například upozornila na to, že dezinformace často pracují se stereotypy a rozpory již ve společnosti existujících, namísto toho, aby je samy vytvářely. Pokud se tedy podle ní chceme bavit o válce, jedná se spíše o zintenzivnění domácí „kulturní války“. Téma dezinformací a jejich fungování ve společnosti tak nelze redukovat jen na informační kampaně Kremlu a jeho přisluhovačů, stejně jako nelze účinná řešení hledat pouze v boji proti nim.

Komplikovanější než by se mohlo zdát je podle některých z vystupujících také situace na dezinformační scéně. Jonáš Syrovátka kupříkladu upozornil, že z řady sledovaných serverů, které jsou jako dezinformační obvykle označovány, má relativně málo skutečně dezinformační charakter. Ještě méně z nich je pak ve vlastním vytyčeném cíli opravdu úspěšných. Na základě jeho pozorování lze jen v případě česky publikujících internetových serverů obyčejně označovaných za dezinformační identifikovat přinejmenším čtyři typy, které se od sebe odlišují motivacemi a cíli. Zatímco některé servery naplňují obyčejnou lidskou touhu po konspiračních teoriích a jiné se snaží propagovat ideologicky vyhraněné názory a pozice, část si na publikování manipulativního obsahu jednoduše postavila obchodní model. Jen o malé části pak lze uvažovat jako o skutečném nástroji propagandy. Dlužno podotknout, že naprostá většina všech těchto médií je ryze domácího původu, byť se může inspirovat obsahem produkovaným v zahraničí.

Fragmentovaná společnost, důvěra a nová média

Důvody, proč falešné a manipulující zprávy ve společnosti rezonují, hledali pozvaní hosté zejména v socioekonomických faktorech a vzdělání. Jak podotkla Lucie Tungul z Univerzity Palackého, o dezinformacích bychom se měli bavit též v kontextu atomizace společnosti v periferních regionech ČR nebo proměny majetkové struktury českých médií, kdy oba trendy zvyšují nedůvěru v tradiční média. Za stavu, kdy veliká část české populace ekonomicky strádá a sociálně je hnána do čím dál větší izolace, jsou jednoduché odpovědi a jednoduchá řešení vítanou změnou ve stále složitějším světě.

To je umocněno tristní úrovní informační gramotnosti a kritického myšlení napříč českou populací, která k takovým dovednostem nikdy nebyla a dosud není nijak zvlášť vedena. Dezinformace proto není možné jednoznačně připsat jen jedné straně současné debaty. Lucie Tungul také zdůraznila, že obyčejné odhalování lží a manipulací mnozí lidé neváhají přejít se slovy „pravda by to být mohla“, aby následně informaci na určité úrovni stejně přijali. Stačí, aby zapadala do jejich výkladu světa a poskytovala uspokojivé odpovědi na složité otázky, které by mohly tento výklad světa nabourávat. To vše se podílí na kultivaci prostředí, které nejrůznějším manipulacím nejen špatně odolává, ale dokonce je aktivně vytváří, podporuje a šíří.

V neposlední řadě je rovněž třeba zmínit extrémně rychlou proměnu mediálního prostředí, která nespočívá pouze v masovém rozšíření internetu a vzniku nových zdrojů potenciálních (dez)informací. Jak v diskuzi zdůraznila Julie Vinklová ze studentské iniciativy Fakescape, jednotlivé generace nyní konzumují informace odlišným způsobem, vzhlíží k jiným autoritám a jen obtížně si dokáží navzájem porozumět. Taková fragmentace následně znesnadňuje pochopení současné situace a hledání jednoduchých receptů, jež by bylo možné na problém domácích i zahraničních dezinformací aplikovat.

Co s tím?

Má-li tak být naším dlouhodobým záměrem posílení české i evropské odolnosti vůči dezinformacím a jiným informačním manipulacím – a tedy i zlepšení naší celkové bezpečnosti – je třeba na celý problém nahlížet mnohem šířeji než pouhou válečnou optikou. Obranně-bezpečnostní nástroje mají své místo v rychlé reakci a v situaci kdy dopad dezinformace ohrožuje lidské životy a bezpečnost státu, avšak zdaleka nepostačují a někdy mohou napáchat více škody než užitku. Především selektování „agentů“, „kolaborantů“ a „užitečných idiotů“ napříč spletitou strukturou populace bez ohledu na pozadí, motivy a cíle oněch vybraných jednotlivců i skupin může být kontraproduktivní. Spíše než aby pomohly společnost vnitřně posílit a semknout, tak mohou již existující úzkosti a rozpory zhoršit, což povede jen k další společenské paralýze či dokonce otevřeným konfliktům.

Jako velmi efektivní střednědobé opatření se naopak jeví zlepšení výuky na základních a středních školách, kde by měli být žáci a studenti od útlého věku vedeni ke kritickému myšlení a pečlivé a rozvážné práci s informacemi. Z dlouhodobějšího hlediska se pak zdá, že klíč k manipulacím odolné a tedy i bezpečnější společnosti leží hlavně v budování sociálního smíru a posilování společenské jednoty. Z debat vcelku jasně vyplynulo, že jen svobodná, sebevědomá a prosperující společnost může efektivně čelit moderním bezpečnostním rizikům v informačním prostoru. Zodpovědnost za vytváření takové společnosti nicméně podle diskutujících neleží jen na státu a jeho orgánech, ale též na aktivních občanech. I zde však platí, že diskuze je lepším dlouhodobým řešením než vzájemné poučování či dokonce agrese.