Havel jako dramatik politiky

Přes jazykové bariéry, jichž si byl Havel sám palčivě vědom, mu tyto hry zajistily téměř okamžitou slávu v zahraničí. Ikonický status Havla jako politika, proměňující jej v cosi zdánlivě důvěrně známého a zvěcnitelného bez ohledu na vnitřní obsah jeho jednání, nachází svůj předobraz v ikoně Havla jako dramatika. A například jeho první návštěva Spojených států amerických jako prezidenta v únoru 1990 politický triumf svého druhu je odrazem jeho první návštěvy USA na jaře 1968, kdy zde slavil triumf literární.

Podle zažité představy o Havlově životě Havel dramatik během normalizace ustupuje Havlovi disidentovi a nakonec oba zcela nahrazuje Havel politik. Dramatik se hlásí o slovo znovu až na sklonku života jako autor Odcházení (2007), stylizovaného groteskního portrétu svého politického Já (v postavě kancléře Riegera) a jeho okolí. Podle mínění řady svých bývalých spolupracovníků Havel ale během své politické dráhy dramatikem nikdy být nepřestal. Smysl pro drama a podřízení jednání předem důkladně připravenému scénáři se stal jedním z úhelných kamenů jeho politické „laické tvořivosti“, jejímž prostřednictvím mohl proměňovat svou symbolickou moc v reálný vliv na scéně mezinárodní politiky.

Při přípravě tohoto politického divadla, v němž sám účinkoval, Havel často porušoval pravidla hry diktovaná diplomatickým protokolem a obecně zaběhnutými konvencemi. Po prvním, raušovém období v zahraniční politice vymezeném lety 1990-1992, kdy měl pro své inscenace nejvíce svobody, se domácí politické a diplomatické struktury snažily Havla jako aktéra zahraniční politiky (ve výsledku neúspěšně) marginalizovat: politicky a institucionálně jej izolovaly, odřízly jej od informací a kontaktů ministerstva zahraničních věcí, pokoušely se cenzurovat jeho projevy. Změnil se zjevně i Havlův pohled na realitu: Rozpad Československa vnímal jako velkou osobní prohru; konec masarykovského státu spolu s návratem války na evropskou půdu (krvavý rozpad Jugoslávie) uzavřely období v Havlově politice, jež bylo často poněkud chaotické, ale zároveň velmi kreativní a efektivní. Další fáze jeho politického působení vyjadřovala vystřízlivění, oslabení univerzálního přístupu ve prospěch diferenciace, větší profesionalismus. Jako prezident České republiky si ale zachoval schopnost inscenovat politiku jako působivé apely a symbolické akty, které se nevyčerpávají krátkodobým aktivismem a snaží se formovat politiku vedenou představou o obecné historické odpovědnosti.

Nejen kulisou, ale také aktivním dějotvorným faktorem byla pro Václava Havla Praha a sám Pražský hrad: obojí zakomponoval do své aktivní politické strategie. Mělo to význam například při utváření specifického vztahu ČSFR/ČR s Velkou Británií, který díky tomu alespoň krátkodobě zjevně přesáhl očekávanou úroveň. Pavel Seifter, dlouholetý Havlův spolupracovník, potvrzuje, že měl zvláštní smysl pro divadelní aspekt, vlastní britské monarchii. „Monarchie je obrovské divadlo a on do něj uměl zcela přirozeně vstoupit, aniž by tajtrlíkoval.“ A dodává, že přitom Havel „vnímal a použil Prahu, bezprecedentní královské město, jako něco, co se britské monarchii vyrovnává“ (Petr Třešňák: Proč má královna ráda Brno. Respekt, 10. 6. 2012).

Charakteristické pro něj byly silné karnevalové prvky, což po letech Havel zdůvodnil jako vědomé úsilí s odkazem na Bachtinovu studii o Rabelaisovi o depatetizaci tohoto symbolického středobodu české státnosti. Pražský hrad se však mohl stát i jevištěm pro dramata vážnější. Příkladem je Havlem připravená návštěva Richarda von Weizsäckera, západoněmeckého prezidenta a Havlova politického mentora, 15. března 1990.

Havlův smysl pro politické drama se samozřejmě projevoval i mimo hradní zdi. Dramatičnost (včetně práce s publikem) byla charakteristickým rysem Havlových projevů. Klasickým příkladem je jeho řeč před oběma komorami Kongresu, přednesená během první prezidentské návštěvy v USA v únoru 1990. Tento projev, dramaticky pečlivě připravený a rétoricky mistrně zvládnutý, významně přispěl ke zrodu Havlova politického mýtu, zdroji jeho symbolické moci. Z monodramatu muže ve světle reflektorů, který oznamuje svým divákům (a zároveň svou prostou přítomností demonstruje), že sovětské impérium se zhroutilo, a svou výpověď podtrhává životním příběhem spisovatele vysmívajícího se totalitnímu jazyku a disidenta „žijícího v pravdě“, se stává příběh zodpovědného státníka, jenž je revolučními událostmi vynesen do úřadu prezidenta své země. Tento dramatický příběh obdařený strhujícím finále i hodnotovým ponaučením si zcela získal americké obecenstvo. Havel si byl samozřejmě vědom toho, že si světové, a zejména americké publikum jeho životní dráhu zjednodušilo do jakési novodobé pohádky, a někdy proto sám tuto heroickou zkratku ironizoval. Jako divadelník a literát si byl ale zároveň vědom toho, že coby hrdina tohoto silného příběhu, který jako by rámoval celou jednu epochu, má možnost (ne-li pozvání) vstoupit téměř na jakoukoli politickou scénu v zahraničí (méně už doma) a ovlivnit mezinárodní agendu. V pozdějších letech používali Havlovu symbolickou sílu nejbližší spojenci: bral na sebe ochotně například roli vnějšího legitimizátora takových málo populárních kroků americké politiky, jako byla válka v Iráku či plány na výstavbu třetí etapy protiraketové obrany.

Dramatický talent Havel využil i při přípravě visegrádských schůzek na začátku devadesátých let, během nichž neváhal zametat s pravidly diplomatického protokolu. Činil tak podle výpovědi svých spolupracovníků zcela promyšleně. V jeho chápání byly tyto summity nových středoevropských politických elit (a velmi často bývalých disidentů), vystavěné po způsobu přátelských a neformálních disidentských setkání v osmdesátých letech, dokonalou antitezí politického ritualismu vlastního době minulé. Symbolicky tak novou střední Evropu vzdalovaly od její komunistické minulosti.

Podobně pečlivě se Havel snažil inscenovat začátek nové éry česko(slovensko)-německých vztahů. Vědom si negativní reakce, kterou ve většině české společnosti vyvolalo jeho odsouzení odsunu německého obyvatelstva po druhé světové válce jako hluboce nemorálního činu, pokusil se Václav Havel několika symbolickými akty osvobodit vztahy se západoněmeckým sousedem od zátěže minulosti. Tyto akty záměrně postavily bolestivá témata na první scénu a do světel reflektorů. Vyzařovaly (do jistém míry laický) optimismus, že bariéry mezi demokratickými státy lze odstranit prostřednictvím aktivní a vstřícné komunikace. Úvodním aktem Havlova scénáře osvobození česko-německého vztahu od zátěže minulosti byla jeho překvapivá první zahraniční cesta (2. 1. 1990), jež vedla nikoli do Moskvy, jak by vybízela reálpolitická kalkulace (Moskva do jisté míry stále ještě držela klíč k transformaci evropského středu, včetně sjednocení Německa), ale symbolicky do Berlína a Mnichova. Druhý akt pak představovala již zmíněná návštěva prezidenta Richarda von Weizsäckera. Havel se rozhodl využít symboliky času (15. března) a místa (Pražský hrad): výročí nejtemnějšího dne československých moderních dějin se mělo stát východiskem pro cestu k česko-německému partnerství. Havel se nebál ani srovnání s nacismem: jestliže v roce 1939 na Pražský hrad vtrhl Hitler jako posel války, vítal Havel v roce 1990 von Weizsäckera jako posla míru, slušnosti a humanity. Scénu návštěvy navíc rozšířil do Prahy jako takové a zakomponoval do ní procházku po Karlově mostě. Prologem k poslednímu aktu sbližování s Německem (jednání o deklaraci z roku 1997) pak byla Havlova brilantní řeč (17. 2. 1995 v pražském Karolinu), vyjadřující zklamání nad reálpolitickými manévry německé politiky a chybějící historickou sebereflexí Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Projev zároveň sjednotil českou pozici a nastínil agendu jednání o deklaraci.
Příkladem „laické kreativity“ v diplomacii je rovněž Havlova první cesta do Moskvy (25._26. 2. 1990). Připomíná improvizaci na neznámém scéně, již rozehrál s nadějí, že najde u svého partnera, prezidenta SSSR Michaila Gorbačova, ochotu a schopnost odpovídajícím způsobem rozehraný kus dokončit: Havel při jednání s Gorbačovem vyňal z kapsy rukou psaný návrh politické deklarace, spontánně vytvořený až během letu do Moskvy, a navrhl, aby tato nahradila v podstatě vazalskou smlouvu z roku 1970. Gorbačov draft bez váhání přijal a dokument se stal základem vzájemných vztahů v turbulentních raných devadesátých letech.

I v dalších letech měly politické akce a kroky spojené s Václavem Havlem svou symbolickou a divadelní podobu. Díky postupné diferenciaci a polarizaci vnitropolitické a mezinárodní scény ovšem probíhaly často v jiném politickém kontextu _ viz například zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky (2000) a vrcholná schůzka NATO (2002) v Praze, jež vyvolaly rozsáhlé protesty domácí i zahraniční levice v pražských ulicích. Nastoupila normalita: Podobně jako Havlova divadelní tvorba, nacházely i jeho politické inscenace vášnivé stoupence i kritiky.

O autorech:

Ondřej Ditrych a Vladimír Handl jsou výzkumnými pracovníky Ústavu mezinárodních vztahů v Praze.