Garážová věda v éře boje proti terorismu

V reakci na možnou ambici teroristů získat netradiční zbraně k neočekávanému typu útoku se bezpečnostní experti začali mimo jiné stále více zabývat otázkou, jak zabránit, aby se do nežádoucích rukou dostaly nové technologie a potenciálně citlivé vědecké poznatky, které by bylo možné zneužít pro výrobu nekonvenčních zbraní. Tato ambice se však neprojevila pouze v rámci přísnějšího zabezpečení existujících zbraňových arzenálů a vojenského výzkumu. Bezpečnostním expertům se totiž na mušku dostal i výzkum obecně – a to jak ten, který je prováděn na univerzitách či v komerčních firmách, tak i výzkum amatérský. Tuto dynamiku dobře ilustruje například hnutí amatérských biologů, tzv. „biohackerů.“

Vznik a vývoj garážové vědy

DIY biologie, z anglického Do-it-yourself biology, je hnutí amatérských biologů, jejichž snahou je rozšířit povědomí o vědě, hlavně o biologii, a technologiích celkově- jejich vzniku, funkcích i struktuře, a to vše i bez zázemí formálních vědeckých institucí. Neoficiálně se také hovoří o „garážové vědě.“ Hlavním cílem tohoto hnutí je otevřené, svobodné bádání pro všechny, a proto vznikají po celém světě tzv. open space laboratoře (také zvané hackerspace), což jsou laboratoře otevřené široké laické veřejnosti. Na rozdíl od biotechnologických firem se DIY biologové snaží zjednodušit a zefektivnit výrobu, snížit její náklady a to vše veřejně, sdílením nabytého know-how. Mezi největší úspěchy biohackerů patří například objevení efektivnějšího a finančně úspornějšího zařízení na detekování malárie či inovace přístroje pro polymerázovou řetězovou reakci.

Současnou podobu hnutí formovalo několik vývojových vln. Historické kořeny se nacházejí v padesátých a šedesátých letech dvacátého století ve Spojených státech amerických, kdy se začaly objevovat různé tipy a triky amatérských vynálezců – „kutilů“. Druhá vlna tohoto trendu „udělat si sám“ se objevuje v devadesátých letech, kdy se rozšiřují možnosti a hlavně otevírají vědecké hranice po celém světě. Nutno dodat, že zhruba ve stejné době dochází ke spojení amatérských biologů s počítačovými hackery. DIY biologové nabízejí technologické know-how a hackeři prostory pro bádání, odtud pojmenování „biohackeři“.

K vlastnímu založení DIYbio hnutí došlo až v roce 2008 v Bostonu v USA. První laboratoře vznikly v roce 2010 v New Yorku (GenSpace) a v Kodani (Bioloqi Garagen). Dále v roce 2011 následují laboratoře v Sunnyvale (BioCurious, Kalifornie) a La Paillasse blízko Paříže. Evropské sdružení DIY biologů se připojilo v roce 2012 a v současné době existuje na světě kolem padesáti laboratoří. V Česku, konkrétně v pražských Holešovicích, existuje také open space laboratoř BRMLAB, kterou založila studentka molekulární biologie. Myšlenka amatérského biologického výzkumu inspirovala i samotnou akademii a od roku 2003 tak vniká studentská soutěž iGEM, ve které středoškolští i univerzitní studenti z celého světa soutěží každý rok proti sobě v syntetické biologii.

Garážová věda jako možný zdroj rizik?

Mnozí novináři, vědci, bezpečnostní experti či aktivisté garážovou vědu kritizují. S otázkou možných bezpečnostních rizik jsou spojovány zejména dva termíny – bioterorismus a bioerorismus. O bioerorismu mluvíme tehdy, pokud vědec vytvoří potenciální hrozbu neúmyslně, jedná se tedy o nechtěný produkt jeho snažení. Na druhé straně bioterorismus představuje jasný záměr vyrobit nebezpečnou látku a použít ji k infikaci obyvatelstva.

Největším a nejdiskutovanějším rizikem je možnost vytvoření biologických zbraní. Tyto obavy panují nejvíce ve Spojených státech amerických, kde je síť těchto open space laboratoří nejrozšířenější (viz mapa níže). Jelikož se o DIYbio mluví jako o amatérské organizaci, která spolupracuje s hackerskými sítěmi, vzniká dojem, že se jedná o nekontrolovanou skupinu lidí. Nutno ale dodat, že dosud žádná hackerspace laboratoř není na takové technologické úrovni, aby dokázala vytvořit vhodné podmínky pro úmyslné nebezpečné zacházení se syntetickou biologií.

Dostupnost kritických technologií a materiálů je dnes trnem v oku těch, kteří varují před riziky garážového bádání. V současnosti lze koupit prostřednictvím internetu sety, díky kterým si může kupující sestavit si vlastní malou laboratoř. Tyto sety neobsahují žádné nebezpečné látky, nicméně podle některých odborníků se i toto neškodné experimentování může vymknout kontrole. Biohackeři se nicméně brání, že pracují pouze s bezpečnými látkami, ne s patogeny, a proto je riziko nehody minimální.

Mapa laboratoří. Zdroj: Mapu podle dat zaslaných p. Hopem Kroogem z www.diybio.org vytvořily autorky.

Snahy o regulaci garážové vědy

O potenciální bezpečnostní rizika spojená s amatérskou biologií se zajímá jak mezinárodní společenství v rámci OSN či mezinárodního režimu biologického odzbrojování, tak například americká FBI. Ta dokonce k tématu amatérské vědy uspořádala několik setkání, kde s biohackery diskutovala, jak zabránit zneužití výzkumných poznatků zejména skrze důraz na odpovědnost mezi výzkumníky. Podobně OSN usoudila, že pozitivní přínosy hackerspace laboratoří převažují nad možnými riziky.

Garážové laboratoře jsou nicméně financovány ze sbírek a soukromých darů, což značně omezuje vládní dohled nad děním. Neexistuje žádná komise, která by rozhodla, co už je nad rámec bezpečného či užitečného bádání. Na druhou stranu tato komise možná není zapotřebí, jelikož všichni biologové konzultují své postupy a výsledky na fóru DIYbio (www.diybio.org), kde se kontrolují navzájem.

Pokud by se některý z biologů odchyloval od etických tradic či dokonce zákonů, sama komunita by neváhala zakročit a omezit aktivity člena, který by mohl poškodit jméno tohoto hnutí. Biohackeři poukazují na to, že veřejnost má tendence přeceňovat jejich schopnosti a podceňovat jejich morálku. Snaha o samoregulaci a kontrolu je v této komunitě velmi silná. Kromě etických pravidel vytvářených jednotlivými laboratořemi například sdružení DIY Bio Europe vytvořilo vlastní etický kodex nazvaný Community Biolab Guidelines. Stejně tak se ukazuje, že DIY hnutí není vlastně až tak amatérskou záležitostí a že tito lidé jsou často kvalifikovanými pracovníky, pracujícími v akademických, korporátních či vládních laboratořích.

Každá technologie může mít dvojí využití, jak v pozitivním slova smyslu, tak i v negativním. Tím spíše jsou obavy vyšší, pokud se jedná o manipulaci s genetickými informacemi. Hypotetická možnost vytvoření nebezpečné biologické zbraně či neúmyslného vypuštění nebezpečného viru zde sice vždy je, ale je třeba si uvědomit, že k sestrojení něčeho takového je zapotřebí především nákladného laboratorního vybavení, důkladné znalosti laboratorních postupů a mnoho času k experimentování. A to v laických či neprofesionálních podmínkách je jednoduše značně nerealistické.

O autorkách:

Adriana Benová studuje politologii a mezinárodní vztahy na FSV UK a indologii na FF UK.
Dagmar Rychnovská je doktorandkou v oboru Mezinárodní vztahy na FSV UK a působí jako vyučující na Institutu politologických studií UK a na Metropolitní univerzitě Praha.

Použité zdroje:

Jorgensen, Ellen (2012). Biohacking- you can do it, too. [videozáznam online] TEDGlobal. https://www.ted.com/talks/ellen_jorgensen_biohacking_you_can_do_it_too [cit. 28.1.2016]

Nature (2013). The DIY Dilemma.[online] Nature, 2013, vol. 503. ISSN: 0028-0836. http://www.nature.com/news/the-diy-dilemma-1.14240 [cit. 14.12.2015]

Vácha, Marek (2014). Synt-etika: Smíme vše, co umíme? Vesmír:, May 3, 2014 ISSN: 0042-4544 http://vesmir.cz/2014/05/03/synt-etika-smime-vse-umime/ [cit. 8.1.2016]

Meyer, Morgan (2014). Hacking Life? The Politics nad Poetics of DIY Biology. Published in: Meta-Life. Biotechnologies, Synthetic Biology, A Life and the Arts. MIT Press, pp. 3. ASIN: B00LI69BQO [cit. 3.1.2016] https://cns.asu.edu/sites/default/files/meyerm_synbiopaper2edit_2014.pdf

Ledford, H. (2010). „Life hackers.“ Nature 467, 2010, pp. 650-652 [cit. 16.12.2015]