Erdoğanův stín nad tureckou zahraniční politikou

Zmařené spojenectví s Izraelem. K prvnímu veřejnému střetnutí došlo mezi Erdoğanem a izraelským prezidentem Peresem na zasedání Světového obchodního fóra v Davosu v roce 2009. Zdroj: World Economic Forum, swiss-image.ch/Photo by Andy Mettler [CC BY-SA 2.0], via Wikimedia Commons

EU si o Erdoğanově vládě zpočátku dělala iluze. Na AKP se nahlíželo jako na jakousi obdobu křesťanských demokratů v muslimské podobě. Sympatické bylo, že Erdoğan zlomil moc turecké armády. Zdálo se, že se Turecko stává standardní demokratickou zemí.

Nicméně způsob, jakým se Erdoğan armádního poručnictví zbavil, nijak standardní nebyl. S pomocí příslušníků mocného hnutí Hizmet duchovního Fethullaha Gülena zinscenoval Erdoğan soudní procesy proti armádním špičkám, jimiž prakticky zdecimoval stávající armádní velení. Armádní moc ovšem postupně nahradil policií a tajnou službou, které ovládl. Nakonec se obrátil i proti hnutí Hizmet, které obvinil z vytváření paralelních struktur ve státě. Došlo k tomu loni v prosinci v důsledku odhalení rozsáhlé korupce, která zasahovala do jeho nejbližšího okolí. Tehdy provedl masivní čistku v bezpečnostních složkách a v justici, kterou si také více méně podřídil.

Erdoğanovy autokratické ambice se projevily zejména po volbách v roce 2011, kdy AKP dosáhla drtivého vítězství téměř 48 % hlasů. Nicméně zahraniční politiku Turecka začal měnit už dávno před tím. Turecká zahraniční politika za vlády AKP začala postupně měnit své zaměření. Do jejího čela se po zvolení dosavadního ministra zahraničních věcí Abdullaha Güla prezidentem dostal Erdoğanův zahraničně politický ideolog Ahmet Davutoğlu.

Prudký obrat euroasijským směrem

Dosavadní euroamerický vektor spolehlivého člena NATO a kandidáta členství v Evropské unii nahradil vektor euroasijský. Davutoğlu ve své objemné knize Strategické hloubky pasuje Turecko do strategické role centrální euroasijské mocnosti s globálními zájmy, především však v oblasti bývalé Osmanské říše. Odtud často vyslovované podezření z politiky neoosmanismu.

Turecko se neskrývalo ambicemi stát se příkladem pro Blízký východ, hodlalo se dokonce angažovat v řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Původně k tomu mělo dobré předpoklady nadstandardních vztahů s Izraelem a solidního kreditu u palestinského vedení. Vedle tradičně dobrých vztahů s Egyptem výrazně zlepšilo své vztahy se Sýrií, čemuž napomohlo dopadení turecko-kurdského předáka Abdullaha Öcalana.

Vztahy se Sýrií dosáhly přímo „rodinného“ charakteru, kdy docházelo k oficiálním návštěvám šéfů obou režimu s manželkami. Upozaděny byly tradiční spory obou zemí o území bývalého alexandrettského sandžaku dnes turecké provincie Hatay v jihovýchodním cípu Středozemního moře i o vody Eufratu, jehož průtok Turecko k nelibosti Sýrie omezilo výstavbou obřích přehrad na svém území.

Protiizraelský kurz

Na stycích s Izraelem nebylo co zlepšovat. Obě strany se doplňovaly zejména ve vojenské oblasti. Turecko poskytovalo výcvikové prostory, Izrael vyspělou vojenskou a zpravodajskou techniku a informace. Erdoğan však nastoupil silně protiizraelský kurz. K prvnímu veřejnému střetnutí došlo mezi Erdoğanem a izraelským prezidentem Peresem na zasedání Světového obchodního fóra v Davosu v roce 2009. Na závěr panelu věnovaného Gaze Erdoğan nevybíravě přerušil moderátora a do tváře izraelského prezidenta Perese vmetl obvinění Izraele z antihumánní politiky a vraždění.

Tento výstup mu sice zvýšil domácí popularitu, ale neposloužil ambicím Turecka na zprostředkování v izraelsko- palestinském konfliktu. Další incidenty následovaly, zásadní úder izraelsko-tureckým vztahům však zasadil námořní incident v mezinárodních vodách, kdy izraelský výsadek zastavil tzv. humanitární konvoj tureckých lodí vedených lodí Mavi Marmara, který se s vědomím a podporou turecké vlády chystal prorazit izraelskou blokádu Gazy. Došlo k obětem na životech tureckých členů posádky. Tohoto incidentu Erdoğan využil k domácí propagandě, pohřeb obětí izraelského zásahu se konal s ohromnou pompou za účasti tisíců lidí. Turecko suspendovalo diplomatické vztahy s Izraelem na minimum, požadovalo izraelskou omluvu a odškodnění obětí. Omluvy ze strany izraelského premiéra se mu později dostalo. Přes zmrazení diplomatických kontaktů, však obchod mezi Izraelem a Tureckem nadále vzkvétá.

Turecko poskytlo útočiště vedení palestinského Hamásu a Erdoğan začal prohlašovat, že navštíví Gazu. To se mu samozřejmě nepodařilo.

Přátelská selanka mezi Asadovým vedením v Sýrii a představiteli Erdoğanova režimu skončila ve chvíli, kdy se rozhořelo povstání proti Asadovi. Je třeba mít na paměti, že vládnoucí Asadův režim v Sýrii tvoří téměř výlučně představitelé konfesní minority nusajritů, zatímco většinová populace v Sýrii je sunnitská. Nusajrité podobně jako alevité v Turecku jsou odnoží šíítské větve islámu, vládnoucí v Íránu. Erdoğan a jeho partaj jsou zarytí sunnité. Mezi oběma větvemi islámu vládne od počátku nesmiřitelné nepřátelství. V Sýrii bylo první sunnitské povstání vedené muslimským bratrstvem brutálně potlačeno v 80. letech 20. století otcem Bašára Asada Háfizem.

Erdoğan vyzval Asadův režim k provedení reforem a dialogu s opozicí. Když vypuklo povstání, postavil se otevřeně na stranu syrské opozice, původně sekulární a později i islamistické, které poskytuje podporu. Bývá obviňován ze sektářského sunnitského postoje. Dá se tak vysvětlit i jeho zarputilé trvání na svržení Asadova režimu, které ho vedlo i k odmítnutí zapojení Turecka do mezinárodní koalice proti Islámskému státu. I když Erdoğan přímo Islámský stát nepodporuje, jeho výroky o nebezpečí vzniku nového státu na jižních hranicích Turecka za situace, kdy na hranicích bojují proti rozpínajícímu se Islámskému státu syrské kurdské milice a spolu s irácko-kurdskými pešmergy nesou hlavní tíži pozemního odporu proti islámským fanatikům, se zdají směřovat spíš proti Kurdům než proti Islámskému státu.

Roztržka s Egyptem

Další kapitolou konfrontační Erdoğanovy zahraniční politiky je roztržka s Egyptem, která opět vedla až ke stažení velvyslanců. Erdoğan otevřeně kritizoval egyptský vojenský režim za svržení prezidenta Mursího a vlády muslimského bratrstva. Jeho plamenná kritika nového prezidenta Sísího a obhajoba zvolené vlády prezidenta Mursího měla opět domácí konotace. Erdoğan stavěl svoji partaj neomezeně vládnoucí v Turecku do ublíženecké role poraženého muslimského bratrstva v Egyptě. V obojím případě měl být tím nevysloveným usurpátorem Západ.

Kromě Iráku, kde Turecko bere na milost kurdskou samosprávu díky vzájemně výhodnému obchodu, především dodávkám ropy, a kde se vztahy s centrální vládou do jisté míry upravily, pak na Blízkém východě zbývá ještě šíitský Írán. Vztahy s ním nepřekračují chladnou korektnost i přes Erdoğanovu letošní návštěvu poté, co obvinil Írán ze snahy o dominanci na Blízkém východě. Později navštívil Saúdskou Arábii a podpořil ji v tažení proti šíitským povstalcům v Jemenu.

Po letošních všeobecných volbách v Turecku, v nichž nedosáhl svého cíle získat ústavní většinu pro AKP, aby mohl zavést prezidentský systém a stát se i formálně neomezeným vládcem Turecka, se musel Erdoğan stáhnout do pozadí. Nové ohrožení tváří v tvář Islámskému státu přivedlo Turecko a Izrael k navázání diskrétních politických kontaktů.

Velikášské ambice škodí

Stejně jako svým konfrontačním stylem Erdoğan silně polarizoval vnitropolitickou scénu, negativně ovlivnil i tureckou zahraniční politiku. Vedle proklamované zásady zakladatele Turecké republiky Kemala Atatürka "Mír doma, mír ve světě" a nulových problémů se sousedy, přivodil Erdoğan Turecku nové problémy zejména v oblasti Blízkého východu, jenž měla AKP poněkud velikášskou ambici vést a stmelovat, a dostal ho do izolace. K tomu se přidružuje i zhoršení vztahů s Evropskou unií a nedůvěra USA. V obou případech v tom sehrál negativní roli Erdoğan.

O autorovi:

Tomáš Laně je český turkolog, diplomat a překladatel. V letech 1995–1999 působil jako první velvyslanec ČR v Turecku.