Ekonomické dopady vícerychlostní Evropy

Co to však znamená ekonomicky? Ekonomie se dívá na integraci dvojím pohledem. První pohled zdůrazňuje existenci překážek, které stojí v cestě volnému pohybu nejprve zboží a následně i dalších faktorů produkce kapitálu, pracovní síly a konečně i služeb jako druhu produktu. Tyto překážky mohou být viditelné, mohou mít formu například cel či zákazu pohybu pracovníků. Jiné bariéry nejsou na první pohled patrné a vyplývají z nastavení národních úprav příslušné oblasti a vzájemné nekoordinovanosti takových úprav mezi členskými zeměmi. Cestou řešení (integrace) je odstraňování bariér a harmonizace národních právních úprav. Tím se dostáváme ke druhému pohledu, který se týká politiky.

Už na úrovni celní unie si státy formulují společnou obchodní (a celní) politiku, stanovují i první zásady pro hospodářskou soutěž uvnitř této celní unie. Rozsah společné hospodářské politiky se s pokračující (prohlubující se) integrací zvětšuje. Hospodářská a měnová unie si vyžaduje společnou hospodářskou politiku (včetně měnové a rozpočtové), úplná politická unie pak i ostatní oblasti politik. Možná je poněkud matoucí, že cestou harmonizace práva probíhá i prohlubování integrace a zvětšování rozsahu společných politik (deepening, widening).

Oba tyto pohledy na prohlubující se integraci mají v konečném důsledku jeden společný jmenovatel: snižování transakčních nákladů. (Původní koncept formuloval R. Coase). Přestože je tyto náklady obtížné zmapovat a nelze je plně kvantifikovat, jejich výše závisí také mimo jiné na míře důvěry a na míře koordinovanosti pravidel včetně hospodářské politiky. Snižování transakčních nákladů vede k ekonomickému růstu. Z tohoto pohledu se pak vícerychlostní Evropa jeví jako oblast, kde různé země mají různou úroveň transakčních nákladů už jen z toho důvodu, že míra odstranění bariér a sladění hospodářské politiky, a tedy i míra harmonizace jsou rozdílné. Pokud má země s vyššími transakčními náklady vyvážit tento nedostatek, znamená to, že firmy musejí vedle průměrného zisku vyprodukovat ještě částku, která pokryje právě tento rozdíl.

Mají všichni prospěch ze snižování transakčních nákladů? Na první pohled odpověď vypadá jednoduše _ ANO. Při bližším zkoumání však zjistíme, že vyšší transakční náklady uvnitř ekonomiky (nebo spojené se vstupem do ekonomiky) představují pro některé účastníky prostor pro podnikání (směnárenství) či ekonomickou ochranu. Klasickým příkladem je odstranění cel. Je výhodné pro spotřebitele a pro dovozce, ale nevýhodné pro domácí producenty, kteří budou vystaveni větší konkurenci, a pro stát, který přijde o část svých příjmů.

Kdo nese zvýšené transakční náklady? Firmy, zaměstnanci, obyvatelstvo. A co stát? V jakých případech nese tyto náklady stát? Prakticky v žádném, a proto nemá ani přímou motivaci je snižovat. Nepřímou motivaci vytváří tlak ze strany firem i ze strany voličů. Pravděpodobnost, že budou znovu zaváděny bariéry pohybu (ve formě zákazů či cel), je malá, pravděpodobnější je, že bude narůstat deficit v harmonizaci, resp. v rozsahu a sladěnosti politik. Poznamenejme, že míru harmonizace Evropská komise vykazuje ve formě „výsledkových tabulek“. Česká republika je dlouhodobě považována za jednoho z hlavních „hříšníků“, a to i přes výrazné zlepšení v posledních letech. Co znamená harmonizační deficit, tedy česká vláda ví moc dobře, zvláště uvažuje-li, na kolik to vyjde, když nás Evropská komise za „neharmonizaci“ zažaluje.

Do rychlejší integrace vstupují připravení aneb Znovusjednocení Německa

V České republice v roce 2012 se zdá neuvěřitelné, že v době vyjednávání o vstupu do Evropské unie měly všechny nové členské země obavy z vícerychlostní Evropy, tedy konkrétně z toho, že vznikne hospodářská a měnová unie, jež bude pro nové členy uzavřena, byť jen dočasně. Důvodem by byl fakt, že do takové unie měly vstupovat jen země všestranně připravené _ všestranně znamená nejen politicky, ale hlavně ekonomicky. Proč ekonomicky?

Co se stane se slabší ekonomikou, pokud se naráz otevře vůči ekonomicky silnější a neponechá si ani minimální nástroje hospodářské politiky? V nedávné historii máme příklad: znovusjednocené Německo. Bývalá Německá demokratická republika, která byla mimochodem v ekonomickém potenciálu i výkonu na konci osmdesátých let dvojčetem bývalého Československa, vstoupila po krátké transformaci do měnové unie s Německou spolkovou republikou. Šlo o politický krok, jehož ekonomické nastavení nebylo nejšťastnější: poměr mezi východoněmeckou a západoněmeckou markou. Na první pohled byl směnný kurz výhodný pro východoněmecké spotřebitele. Východoněmeckým producentům však lámal vaz. Znamenal nadhodnocení východoněmeckých nákladů, zejména pak nákladů mzdových. Většina původních podniků nemohla přežít a jejich restrukturalizace spolu s privatizací přinesly zánik řady pracovních míst a rychlý nárůst nezaměstnanosti. Přestože východoněmecké náklady byly nadhodnocené, životní úroveň nedosahovala standardů západních spolkových zemí. Nezaměstnanost a očekávání lepších pracovních a životních podmínek vedly k masové emigraci, zejména mladých a vzdělaných.

Samotná ekonomika východních spolkových zemí se však stabilizovala jen velmi pomalu. Přestěhování hlavního města zpět do Berlína a stavební obnova Drážďan či Lipska vytvořily investiční růstový impuls. Ten však zůstal omezen a byl velmi pomalý. Snahy na oživení mimo tato centra narážel na nedostatek pracovních sil, zejména pak kvalifikovaných.

Příběh německého znovusjednocení jsme ani zdaleka nedovyprávěli celý. Ale i tento stručný náčrt ukazuje jednak praktickou zkušenost původních zemí EU s připojením relativně silné postkomunistické země do EU a jednak zkušenost s jejím přímým zapojením do hospodářské a měnové unie. Z tohoto úhlu se pak obezřetnost původních členů EU a obavy nových členů z uzavření možnosti vstoupit do Evropské hospodářské a měnové unie nejeví tak liché. Možnost nechat na nových členech EU, aby sami zvolili okamžik, kdy začnou usilovat o členství, se ukazuje jako prozíravé rozhodnutí. Je ovšem s podivem, proč například české diskuse, které odmítají euro, se více nezabývají německou zkušeností.

Ochrání nás nižší stupeň integrace?

Ekonomické oživení v České republice v roce 2009 je interpretováno jako důkaz, že česká koruna ochránila ekonomiku před krizí. Česká koruna proti euru dlouhodobě posiluje, což je výhodné pro dovozce či české spotřebitele, ale nevýhodné pro české vývozce. Od července 2008 do února 2009 však došlo k výraznému oslabení kurzu (o 23 procenta). Tím se naopak pro české exportéry krátkodobě situace zlepšila. Podíváme-li se na měnovou politiku ČNB v té době, nevidíme žádné rázné rozhodnutí ani kroky. Pokles tedy nebyl důsledkem použití nástroje, který ČR měla k dispozici. Citovaný dokument pokles kurzu vysvětluje: „bylo dáno zhoršením sentimentu zahraničních investorů vůči středoevropskému regionu včetně ČR v době světové finanční krize".

Česká ekonomika je orientovaná výrazně exportně. Vnější poptávka po našich produktech je pro náš ekonomický vývoj určující. Podíl exportu na celkovém hrubém domácím produktu činí téměř 65 procent. Z toho 85 procent jde do zemí EU 27 a do zemí eurozóny asi dvě třetiny celkového exportu. Přes pokles kurzu koruny náš export v roce 2009 poklesl o 23 procent oproti roku 2008. Byl pokles kurzu, který nebyl důsledkem záměrné měnové politiky, jediným faktorem, který zmírnil dopad krize? Opravdu nemělo šrotovné, které zavedlo více než 11 zemí EU, kam vyvážíme automobily, žádný účinek, jak tvrdí řada českých ekonomů? Vždyť téměř 19 procent celkového českého exportu tvoří právě automobily.

Desintegrace jako forma vícerychlostní integrace

Pro Českou republiku je momentálně pravděpodobnější varianta, že se pro ni proces integrace pozastaví či zastaví vůbec. Bude to znamenat, že s postupem v další integraci ostatních členských zemí se náš harmonizační dluh bude zvyšovat a naše transakční náklady budou růst. Desintegrace _ tedy znovuzavádění bariér pohybu faktorů produkce může být sice lákavé pro domácí politiky, autarkie přinese krátkodobě zvýšené využití domácích zdrojů, včetně snížení nezaměstnanosti, ale nezdá se ani za současné rozjitřené situace v Evropské unii pravděpodobné. Nicméně, co znamená desintegrace, vědí obyvatelé bývalého Československa (a také bývalé Jugoslávie a Sovětského svazu) velmi dobře. Koneckonců rozpadla se i Rada vzájemné hospodářské pomoci, integrační uskupení sovětského bloku. A že rozpad nebyl bezbolestný, může dosvědčit třeba i případ Finska, které v jeho důsledku prodělalo hlubokou ekonomickou krizi.

Rozpad československé federace po 1. 1. 1993 nebyl bohužel statisticky zmapován, a navíc výkon české ekonomiky byl současně poznamenám transformační krizí. Proto lze jen subjektivně odhadovat, nakolik se v datech projevil. Pokud bychom se dívali zpět na data, pak mějme na paměti, že HDP je většinou vykazován v běžných cenách _ s plným započítáním inflace, která může zahladit absolutní propady objemů. Pozoruhodné je ale i to, že rozpadem byla více poznamenána slabší část federace _ tedy Slovensko. Jako hlavní důvod se uváděla nižší finalizace produkce, tedy forma zapojení slovenských firem (závodů) do vnitrostátní dělby práce. Pokud bychom uvažovali hypotetický případ, že česká ekonomika bude v důsledku desintegrace rychle ztrácet svůj hlavní odbytový trh (Německo), je pravděpodobné, že bude v podobné situaci jako Slovensko v době rozpadu federace.

O autorce:

Ingeborg Němcová je docentkou na Katedře světové ekonomiky Vysoké školy ekonomické v Praze.