Co udělala Společnost národů pro zachování slavíků?

Obecně se sice téměř v každém dramatickém díle svým způsobem mezinárodní události objevují (buď přiznaně, nebo jen podprahově), ale jako kdyby platilo: politika (domácí i zahraniční) je divadlem sama o sobě, tak proč o tom ještě psát speciální kusy? Přiznejme hned na začátku, že v českých hrách se odkazy, které nás zajímají, nacházejí minimálně, a hru, o níž můžeme s přimhouřením oka prohlásit, že splňuje zadání, jsme objevili jen jednu. Nejsme však teatrologové a možná jsme hledali špatně.

Ale není to jen české specifikum. Současná dramatická tvorba se většinou zabývá lidskými vztahy ve všech možných i nemožných situacích, postavy se příliš nekonkretizují a „jejich životopisy“ se neuvádějí, v opačném případě by vlastně bylo divadelnictví zbytečné.

Letmým exkurzem do úctyhodného dramatického díla význačného rakouského spisovatele a dramatika Thomase Bernharda, jenž je u nás prakticky kompletně přeložen, také nic nenajdeme. A u koho jiného bychom to mohli očekávat více než u kontroverzního autora, který každou hrou připomínal svým spoluobčanům jejich historické hříchy, že nebyli oběťmi Hitlerova režimu, že jim antisemitismus nebyl cizí atd. Ani v Náměstí Hrdinů (1988), hře o připojení Rakouska k Německu v roce 1938 a protižidovských pogromech, v níž bychom nejspíše očekávali jasné slovní odkazy na mezinárodní události, Bernhard nepřistoupil k takové „laciné“ výpomoci.

Každá divadelní hra s odkazem na mezinárodní politiku je zároveň hrou historickou. Jak tedy najít hranici a odlišovat? Domníváme se, že jedinou možností je osobní rozhodnutí, zda „zdramatizované“ události zasahují do našeho života a do života našeho okolí, společenosti, ve které se pohybujeme, zda jsme jimi nějakým způsobem ovlivňováni. Souvisí to s „délkou“ naší osobní paměti, která pokrývá průměrně dvě generace dozadu. Začíná zážitky a zkušenostmi našich prarodičů. Osobní paměť dnešních padesátníků datujeme tedy od konce první světové války, jejich potomků od konce druhé světové války.

Na druhé straně je však stejně důležité datum vzniku či nastudování. Hra o objevení Ameriky, napsaná v roce 2002, nás může svými konotacemi zásadně oslovit, kdežto drama o Masarykových aktivitách v USA za první světové války, z roku 1930, je už jen historickým pohledem, který v nás nic nevyvolá (oba případy jsou vymyšlené).

Aby věc byla jednodušší, zajímali jsme se o kratší časový úsek, tedy o dramatickou tvorbu po roce 1969. Nebrali jsme v úvahu hry, které evidentně vznikly na politickou objednávku. Zde je na místě citovat L. Vodičku a P. Janouška: Historická látka se v politickém kontextu pookupačního společenského vzedmutí národních citů a následně i v době nastupující normalizace stala živou. Přitažlivost námětů z českých dějin zpočátku nepochybně souvisela s úsilím divadelníků pokusit se vymanit občany z momentální sociální deprese poukazem k událostem a obdobím, obecně vnímaným jako slavné a významné, k národním tradicím. (České drama 1969_1989. II).

Jedinou hrou, odpovídající našim požadavkům (viz výše), je Příští léto v Locarnu. Hotelová žvanění z času nadějí a iluzí od Oldřicha Daňka. Premiéru měla v televizním zpracování (1970) s Martinem Růžkem a Václavem Voskou v hlavních rolích. V roce 1982 vyšel text hry v Dilii, v repertoáru ji měly Městská divadla pražská (premiéra 17. 12. 1982), brněnské Divadlo bratří Mrštíků (5. 2. 1983) a opavské Slezské divadlo Zdeňka Nejedlého (6. 2. 1983).

Dufrene: Co to je?
Kosar: Ptačí zpěv?
Dufrene: Nikoli, pane. To je slavík. Někteří cynici by řekli Luscinia megarhynchos. Hmyzožravý pěvec z čeledi drozdovitých _ ale já říkám _ slavík. Ztělesnění přírody... ztělesnění krásy. Slyšel jste někdy živého slavíka?
Kosar: Ne, pane.
Dufrene: Pochopitelně. Slavíci mizí, pane. Kočky, lidé a jiní dravci. (Ta veliká hora masa se zdá být opravdu dojata) V počtu slavíků _ konvergence k nule.
(Vejde Berg v bílém motýlku a smokinku)
Vidíte, přece jste přišel.
(Berg neodporuje, dokonce se i zaposlouchá. Kosar se poplašeně usmívá _ ví, že se od něho něco čeká, ale neví co. Zní zpěv slavíka)
(Profesor vystřelí vztyčený prst proti Kosarovi a vyleká ho ještě víc)
Příští generace, pane, bude znát slavíky leda vycpané a jejich hlas jenom ze špatných desek. A teď mi řekněte, jen mi řekněte docela bez okolků a zpříma, co udělá ta vaše Společnost národů pro zachování slavíků? Nebo ne. Ještě ne. Nejdřív poslouchejte.
Kosar (dlouho sbírá odvahu): Obávám se, že vám nerozumím. Společnost národů se přece ustavuje jaksi... s jinými cíli...
Dufrene: Pane, vím, co chcete říci. Neříkejte to. Spartskému králi Agesilaosovi nabídli jednou, aby si šel poslechnout muže, jenž umí skvěle napodobit slavíka. Agesilaos odpověděl, proč bych to dělal, když si mohu poslechnout skutečného slavíka? Ten výrok vstoupil do dějin. A kdo to může říci dnes?
Berg: Co sem pletete spartského krále. Sparta není v Ženevě zastoupena.
Dufrene: Jenomže já věřím, že ještě nevymřely sparťanské ctnosti. Co je na vymření _ to jsou slavíci. Takže mi, pane, neopakujte fráze o cílech Společnosti národů. Mohl bych vám na to namítnout, že už ve čtvrtém století před Kristem, ano prosím, slyšíte dobře, před Kristem, řecké obce konferovaly o zákazu používání oštěpu, protože dělá moc hluboké rány. Jsem klasický filolog, pane, vidíte, že při obraně slavíků nehájím svůj úzce profesionální zájem. Ve čtrnáctém století, pane, se konaly početné konference o míru i o zákazu kuše, jako příliš smrtící zbraně. Nejmíň dvaapůl tisíce let usiluje lidstvo o mír.
Berg: A to nepočítáte Amenhotepa.
Dufrene: Prosím?
Berg: Tady vždycky říkáte _ to nepočítám Amenhotepa z bůhvíkolikáté egyptské dynastie.
Dufrene: A to nepočítám Amenhotepa z osmnácté egyptské dynastie. S vámi ostatně nemluvím. Dvaapůl tisíce let konferencí _ a výsledky jste před pár lety mohl zažít sám, možná dokonce i na vlastní kůži.
Kosar: Ale tady se přece nebude mluvit o nějakém oštěpu nebo snad kulometu. Tady se snaží mnoho vlivných lidí, aby se už nikdy zbraně nemusely použít.
Dufrene: Snažte sem snažte, usilujte. Kdopak by byl proti! Ale aby se z Ženevy vzniklo něco konkrétního, ptám s vás, co uděláte vy a ten váš ministr na ochranu slavíků! Bylo by to populární, snadno proveditelné, veliké. Takže _ co uděláte.
(s. 25_27)


Kosar: Přinesl jsem něco pití. Na oslavu.
Berg (prohlíží láhve): Nešetřil jste.
Kosar: Ani se nezeptáte, na oslavu čeho?
Berg: Asi jste uzavřeli smlouvu o věčném míru.
Kosar: Ne, pane, to ne. Ačkoli to vypadá, že francouzský protokol bude přijat jednomyslně, vypadá to tak. Jenomže to bude oslavovat celý svět _ a já jsem ty láhve přinesl, abych tak řekl, na osobní oslavu.
Berg: Máte narozeniny?
Marie (vyjde z pokojíku): Promiňte, jestli jsme vás zdrželi.
Kosar: To nic, to nikterak.
(Pokojská Marie se hbitě prosmykne, lehounce mávne Bergovi a zmizí na schodišťátku)
(Kosarovi se zdá, že by se měl přece jenom nějak omluvit)
Je opravdu roztomilá.
Berg: Ano, je hezká. Máte narozeniny?
Kosar: To ne. To bych si nedovolil, otravovat takovou soukromou záležitostí.
Berg: Váš ministr byl zvolen předsedou toho věčného míru.
Kosar: Vlastně něco takového. Byli jsme zvoleni do komise, která má pečovat o splavnost evropských toků.
Berg: Čeho?
Kosar: Evropských řek.
Berg: Aha. Takže kromě moselského jste se koupil ještě potápěčský zvon.
Kosar: Věděl jsem, že se budete smát. Ale pro nás je to pravdu veliká věc. Můj ministr zasedne k jednomu stolu se zástupci velmocí, s Angličany, s Francouzi, jako rovný s rovným, rozumíte?
Berg: Rozumím velice dobře.
(Zdá se, že mezi Bergem a Kosarem se vyvinulo cosi jako přátelství. I když vzduchem poletují takřka urážky, všechno se odbývá s úsměvem a se zřejmou sympatií)
Kosar: Netvrdím, že jsme nějaká esa světové politiky...
Berg: Nejste dokonce ani osmičky. Právě se chystáte oslavit darem řeky Mosely, že jste povýšil na károvou čtyřku.
(s. 34_35)

Dufrene: Já jsem rád, že jedu. Ztracený měsíc, pánové.
Kosar: Neřekl bych. Národy se zavázaly, že nikdy nesáhnou k válce. To není maličkost, pro nikoho, ani pro vás, pane profesore.
Dufrene: Hm. A řeky se budou regulovat, a bude ubývat vlhkých luk. Děkuji. Na vás, pane Bergu, si vždycky vzpomenu při tom modráčkovi, co jste mi ho polil vínem.
Berg: Byl to ušlechtiký nápoj dobré značky. Živý modráček by jím jistě neopovrhl.
Dufrene: Co jsem vám říkal. Je mu líto vína. Tak... se tu mějte. Svým způsobem jsme byli taky... taková malá Společnost národů. A jestli se sejdem příští léto v Locarnu _ snad už nějak vydržím i chrápání pana Foka.
Kosar: Na shledanou, pane profesore.
Fok: Na shledanou.
Berg: Musíte popravit nějakého slavíka modráčka a dát ho vycpat, ten politý už tak nevypadá.
Dufrene: Co se od vás dalo čekat nežli cynismus. Na shledanou, pánové, čeká mě hotelový účet, další doklad cynismu toho světa. (Odejde. Chvilka ticha)
Kosar: Tak... Ženeva pomalu končí. Jste rád?
Berg: Jistě. Pokud tu zůstanu, budu se moci přestěhovat do slušného pokoje a v kasinu nebude ani tolik slavných osobností, ani tolik fízlů.
Kosar: Řekněte mi, prosím vás, proč nechcete vidět skutečnost. Národy se poprvé sjednotily, Mír je dnes přinejmenším jistější, než byl před měsícem. Doba nás k míru dokonce nutí. Dřív byly oštěpy a kuše, ale teď jsou kulomety a tanky, letadla létají až dvě stě kilometrovou rychlostí. My už musíme něco udělat _ Ženeva něco udělala.
Berg: Proč se mě tak snažíte přesvědčit, že Ženeva byla úspěch?
Kosnar: Možná... možná jenom moc chci, aby byl. Ale všichni to moc chtějí. Je to opravdu málo?
(Osvětluje se prostor hotelu)
Portýr (předčítá ze svého zápisníku): Německá vláda nepošle nótu o vině na válce, aby nepobouřila vítězné mocnosti. Mussolini provádí revoluci zákonnou cestou. Desetileté výročí bitvy na marně. Marie Valerie, dcera císaře Franze Josefa, zemřela. Vzbouření Kalmyci hubí bolševiky v Astracháni. Výslech atentátníka na polského prezidenta. Velká dohoda oznámila Číňanům, že nějaké srážky armády u Šanghaje nebude trpět. Srbochorvatské dorozumění zajištěno, burza setrvalá.
(s. 57_59)


V tomto případě stojí za pozornost připomenutí, že ze Společnosti národů si dělali legraci i Voskovec s Werichem v Ceasarovi (1932), v písni Evropa volá:
V zimě, na podzim, v létě, na jaře
Evropa zavolá si lékaře,
Když si už s neduhem rady neví,
Svolá si lékaře do Ženevy (…)

Ze tří ukázek Daňkova dramatu, kde je odkazů na naši tematiku z celé hry nejvíce, je patrné, že mezinárodní politika je námětově pro divadelní tvorbu celkem nezajímavá.

Naopak zajímavá je pro kabaretní vystoupení, skeče, tedy žánry, které se nás začínají opět rozvíjet, především díky možnosti následné „neomezené“ distribuce (YouTube apod.). Zde samozřejmě platí jiná pravidla než v „klasice“: aktuálnost, pohotovost aktéra, časová omezenost a možnost (a nutnost) variace. Ale to už je jiná kapitola.

Nechceme to však tak lehce vzdát. I české drama z let 1969_1989 má podobně jako literatura tři proudy, kromě toho oficiálního i tvorbu disidentskou a exilovou: nevznikla zde nějaká hra, která by odpovídala tomu, co „hledáme“? Jisté „stopy“ jsou v hrách Egona Bondyho, v Havlových Spiklencích (1971), v Kohoutově Safari (1985), v hrách Jaroslava Gillara a Vladimíra Škutiny Vagón strachu (1981) a Lenin v Curychu (1985) nebo v rozhlasových hrách Ivana Klímy Ministr a anděl (1974) a Milana Uhdeho Velice tiché Ave (1981). Ale téma z mezinárodní politiky nenajdeme.

Z tvorby po roce 1989 bychom měli určitě zmínit hry Karla Steigerwalda, třeba Hoře, hoře, strach, oprátka a jáma (1991) nebo Horáková, Gottwald (Zabijeme ženskou, leknou se. Zvyknou si.) (2006). Jenže divadlo se zásadně proměňuje, vedle „kamenných“ existuje celá řada divadelních studií, nezávislých souborů, mezinárodních projektů, jednorázových akcí, mění se způsob práce, hraje se v průmyslových objektech, v přírodě. Zde je nutno jmenovat dva „nové“ dramatiky, značně rozdílné, jejichž tvorba odpovídá našemu zadání, kteří mezinárodněpolitická témata využívají _ Miroslav Bambušek a Roman Sikora.

Ještě stojí za to připomenout dvě „zahraniční“ díla mající souvislost s českým prostředím, s přiznanými náznaky k tematice. Prvním je rozhlasová hra Rudě planoucí rakety (2005) o osudech Jiřího Voskovce, o jeho téměř roční internaci na Ellis Islandu v době mccarthismu, jejímž autorem je americký dramatik a scenárista Jerome Coopersmith. Druhým je Rock’n’roll (2006) britského dramatika Toma Stopparda, rodáka ze Zlína, paralelní příběh tří generací rodiny anglického marxistického filosofa s českými dějinami (1968_1990).

Abychom odčinili náš neúspěch, byť očekávaný, a čtenář ochuzený o edukaci byl alespoň nějak odměněn, dovolujeme si ukončit tento příspěvek ukázkou z povídky Petra Štengla Když mu bylo šest let (SPAM, 2012). Je o divadle a o mezinárodní politice.

Když mu bylo šest let, konala se premiéra Handkeho hry Spílání publiku (ekologie: čím méně písmenek, tím méně papíru _ zadej heslo: Handke, Spílání publiku). Nekonala se v Praze. V Praze se nemohla konat. To je jasné. Tehdy se v Praze prostě nemohla konat. Konala se v Rakousku. „Jak je ti, Rakousko?“ volávalo se prý kamsi do lesa, nebo do skal, už si nepamatuje, jak jim to ve škole říkali, a ozvěnou se ozývalo: „Ouzko! Ouzko!“ Seděl tedy se svými šesti odžitými lety mezi svými rodiči ve čtvrté řadě (rodiče měli úchylnou představu, že když od mala začne do sebe pozvolna vstřebávat umění, tak že se z něj stane kulturní člověk) a tehdy nerozuměl ani slovu.
(...)
Handke, to byl jen takový pokus, takové plácnutí do vody. Ve skutečnosti zbourali bariéru mezi herci a diváky až v říjnu 2002 čečenští teroristé v moskevském divadelním centru na Dubrovce. (To si taky vyguglujte a nenechte se zmást tím, že se jedná o muzikálový teátr.) Ironií osudu bylo, že zrovna hráli Handkeho Spílání publiku. Právě ve chvíli, kdy se jeden z herců svlékl do naha (měl velmi malý penis, neúměrně malý k velikosti hry a velkoleposti situace), vtrhli teroristé do sálu a po krátké střelbě do stropu přednesli své požadavky. Leckoho napadlo, že vše patří k představení, že režisér hru pojal opravdu velkolepě a pár divadelních kritiků v hledišti zvolalo bravo!

Tentokrát seděl v sedmé řadě a nemohl se soustředit na hru, jelikož mu v hlavě neodbytně strašil obraz ňader herečky. Měla nádherná ňadra a dávala si na čas, než si tak, jak ji role určovala, opět zpět navlékla pulover. I tak se jí pod tenkou látkou zřetelně rýsovaly jejich hroty.

Teroristů bylo asi tak kolem čtyřiceti, byly mezi nimi i ženy, černé vdovy, které se rozsadily v hledišti. Vdovy byly opásané výbušninami. Zahalené v černých splývavých mundůrech, žádné ňadro ani náhodou. Teroristé dovolili divákům telefonovat. I to byl vpravdě revoluční dramaturgický počin, všichni přece známe to laskavě protivné: Vypněte si svoje mobily, před začátkem každého představení. Zapnul si tedy svůj mobil.
„Člověče, sedim tu v divadle, dávaj fantastickou pecku, víš, je to fakt síla, cool jak bejk, ze života, žádný sraní, pěkně natvrdo. Ne v Praze, kdepak, v zaprděný Praze. Tady v Moskvě sedim, to víš, tihle Rusové, ti se s tim neserou.“
(...)
Ó bože, tihle Rusové, jak oni to jen dělají, stihl si pomyslet, ale to už se mu začaly klížit oči a hlava mu klesla na prsa pod vlivem paralyzujícího plynu, který se začal plížit mezi sedadly.

O autorovi:

Vladimír Trojánek pracuje v nakladatelství Ústavu mezinárodních vztahů.
trojanek@iir.cz