Čínská energetická politika vůči Africe
Čínská lidová republika je jedním z nejvýznamnějších aktérů dnešního energetického systému. Spotřeba energie v Číně dosáhla v posledních letech enormních hodnot zejména kvůli výraznému ekonomickému růstu, ale také kvůli růstu životní úrovně. Čína je dnes druhým největším spotřebitelem ropy za Spojenými státy, je také druhým největším dovozcem této suroviny. Podle odhadů Mezinárodní energetické agentury (MEA) by se největším importérem ropy měla stát do roku 2020.
Čína zhruba polovinu celkového importu ropy dováží z oblasti Středního východu, druhým největším dodavatelem ropy je africký kontinent. Je to právě Afrika, která se stala určitým symbolem čínské zahraniční expanze a její snahy zajistit si dostatek energetických surovin pro svou ekonomiku.
Z producentů se stali dovozci
Energetická politika (energetická bezpečnost) je jednou z velmi důležitých oblastí, která ovlivňuje formování a celkovou podobu dnešního mezinárodního systému. U jednotlivých států má vliv nejen na vytváření jejich zahraniční politiky, ale také politiky vnitrostátní. Zajištění dostatečného množství nerostných surovin se stalo pro státy strategickým úkolem z několika důvodů, například z důvodu udržení (podpory) ekonomického růstu nebo zajištění odpovídající životní úrovně svých obyvatel.
Dlouhou dobu platilo, že předními spotřebiteli ropy a dalších energetických komodit byly západní industrializované státy, především pak USA a Evropa. Zbytek světa (často nevhodně označován jako „třetí svět“) primárně sloužil jako zásobárna těchto surovin pro další ekonomický rozvoj bohatých států. Již během devadesátých let minulého století, a zejména od počátku 21. století ovšem začíná docházet k značné proměně tohoto pravidla. Pod tíhou postupné modernizace a ekonomického růstu spojenými s významným vzestupem životní úrovně došlo v řadě rozvojových států (Čína, Indie, Indonésie, Vietnam, Brazílie atd.) k výraznému zvýšení celkové spotřeby nejen ropy, ale i dalších surovin. Následkem toho je faktické překlopení dosud platících principů. Ze států, které z historického pohledu zastávaly pozice producenta a vývozce nerostných surovin, se dnes stali významní spotřebitelé, nebo dokonce i dovozci vybraných surovin. Jedním z typických příkladů, kdy se z producenta stal dovozce energetických surovin, je právě Čínská lidová republika.
S téměř nevyčerpatelným kapitálem a dostatkem levné pracovní síly je dnes Čína druhou největší ekonomikou světa, s potenciálem předstihnout i největšího obra dnešní ekonomiky, tedy USA. Dnešní ekonomická situace ČLR je ovšem těsně spojena s jedním konkrétním faktorem, jímž je dostatečné množství dostupných energetických zdrojů (především ropy), které by dokázaly celkový hospodářský růst této asijské velmoci udržet. Skutečnost, že by ČLR nebyla schopna získat dostatečné množství ropy a energie pro svou ekonomiku, by v konečném důsledku mohlo vyvolat ekonomickou a sociální krizi v Číně.
Ačkoli je Čína sama velmi bohatá na naleziště nerostných surovin, její poptávka je natolik velká, že čínský stát nemůže být v otázce energetiky/energetické bezpečnosti soběstačný. Na tuto skutečnost čínská vláda reaguje dvěma možnými způsoby. Zaprvé se snaží co nejvíce diverzifikovat zdroje pro získání energie. Řeč je zejména o značných investicích do jaderné energetiky a obnovitelných zdrojů energie (především hydroelektráren), které by mohly mít potenciál alespoň do určité míry snížit neudržitelnou spotřebu uhlí, ale také ropy.
Druhým způsobem, jak se Čína snaží vypořádat s nepříznivou energetickou situací, je její snaha hledat a získávat tyto zdroje od ostatních států. V rámci těchto snah čínská vláda vyhlásila strategie „go out“, kdy se čínský stát po těchto strategických zdrojích poohlíží téměř po celé planetě. V důsledku této strategie Čína začíná obchodovat se stále novými státy, které nerostnými surovinami buď disponují, nebo je zde předpoklad, že by zde tyto suroviny mohly být v budoucnu objeveny. Africký kontinent je ukázkovým příkladem této strategie. Zároveň také dává možnost náhledu, jak důležitou se otázka energetické bezpečnosti pro ČLR stala.
Za ropu platí Čína čímkoli
Čínská zahraniční politika vůči africkým státům je založena na několika zásadních cílech. Jedním z těchto předních záměrů je snaha čínské vlády podporovat státem vlastněné společnosti v obchodních aktivitách v Africe, a zajistit si tak bezpečný (ideálně dlouhodobý) přístup ke klíčovým surovinám. Řeč je především o ropě, jež se stala strategickou komoditou pro udržení vysokého tempa čínské ekonomiky a také určitým symbolem čínského pronikání do většiny afrických států. Otázka dovozu ropy se pro Čínu stala důležitou zejména v devadesátých letech minulého století. Konkrétně pak v roce 1993, kdy se z Číny stal čistý dovozce této suroviny.
Od zmíněných devadesátých let její závislost na dovozu ropy trvale stoupá, a má proto stále větší podíl na formování její zahraniční politiky. Velké množství nerostného bohatství v Africe přivedlo Čínu ke snaze zajistit si dlouhodobé obchodní vazby s vládami afrických států, a tím se blíže dostat k nerostným surovinám, kterými tyto státy disponují. Zajímavá je skutečnost, že čínská vláda za dodávky ropy může africkým státům zaplatit téměř čímkoli, od budování železnic, škol, silnic, nemocnic, mostů, pracovních příležití až po pokládku kabelů umožňující televizní vysílání.
Čína se stále více snaží podporovat své podniky, aby se zapojily do širšího budování čínsko-afrických vztahů. Tento důraz na ekonomickou provázanost s africkými státy umožňuje čínským korporacím nejen rozvíjet svůj export, ale také pokračovat ve své angažovanosti na kontinentu. Vyplývá tedy, že Čína se skrze aktivity svých firem snaží udržet/prohloubit své obchodní a politické zájmy v Africe. Vedle toho si také díky svým aktivitám slibuje podporu svých „afrických přátel“ v rámci mezinárodního systému.
Čínský stát si uvědomuje, že Spojené státy stále zaujímají pravděpodobně nejdůležitější pozici v dnešním mezinárodním systému, a proto se s nimi snaží udržet přátelské vztahy. Na druhou stranu ČLR svou politikou v Africe do určité míry potvrzuje svůj záměr vyrovnat se postavení USA v rámci dnešního systému. Proto bude čínská vláda i nadále pokračovat ve strategii navazování a zlepšování svých vztahů s nezápadními státy. Její aktivity v Africe jsou ukázkovým příkladem toho, čeho chce čínský stát dosáhnout. Čína se sama africkým státům prezentuje jako obhájce rozvojového světa. Jako někdo, kdo sdílí stejné historické zkušenosti a komu tak mohou lépe důvěřovat. Čínský prezident Chu Ťin-tchao při své návštěvě Jihoafrické republiky v roce 2007 prohlásil: „Afrika je kontinent s největším počtem rozvojových států, Čína je největším rozvojovým státem.“ Právě na tuto skutečnost Čína při svých aktivitách v Africe do velké míry spoléhá, a zároveň také připomíná, že to byly západní mocnosti, nikoli Čína, kdo kolonizoval africký kontinent a zneužíval bohaté zdroje afrických států.
Není žádným překvapením, že čínská vláda je za své aktivity v Africe (a nejen zde) západními státy kritizována a označována jako nová neokoloniální mocnost, která svými vykořisťovatelskými obchodními praktikami zneužívá bohatství afrických států.
Na tomto místě je ovšem třeba uvést, že čínsko-africké vztahy jsou založeny na základě dobrovolnosti a že vše probíhá v rámci obchodních dohod, které nejsou afrických vládám vnucovány. Čína si tak z Afriky nic nebere zadarmo. Skutečností zůstává, že to byly právě západní státy, které dlouhé roky drancovaly své bývalé kolonie a zdroje především z těchto kolonií jim výrazně napomohly budovat si svou pozici v mezinárodním systému. Proč tedy dnes kritizují ostatní státy, které by také chtěly projít procesem industrializace a dojít tak na stejnou ekonomickou úroveň? Není pochyb o tom, že západní státy v Číně a dalších státech jako Indii či Brazílii vidí především konkurenty, kteří by mohli narušit (už narušují) jejich do této doby výsadní postavení v rámci světového politického a ekonomického systému. Pozice západních států, především těch evropských, je dnes evidentně mnohem slabší, než bývala. Následná snaha o potlačení vlivu těchto nových mocností (především asijských) je pravděpodobně poslední možností, jak si Evropa může zachovat alespoň nějakou šanci, aby její pozice nebyla v následujících dekádách marginalizována úplně.
Ekonomické zájmy stojí až na prvním místě
Z politického i ekonomického hlediska je čínská přítomnost v Africe založena na předpokladu odlišného přístupu k vládám afrických států, než který představují západní státy. Podle Iana Taylora a jeho článku China’s Continuing Growth in Africa, Afrika chápe Čínu jako „příjemnou alternativu k tradičnímu přístupu Západu... africké státy v čínském angažmá spatřují možnost odchodu či oslabení západního vlivu a potlačení západních politických podmínek“ . V tomto čínský stát čerpá primárně ze struktury svého politického systému, jenž se odlišuje od systému západních států. Na tomto místě je nutné si uvědomit, že Čína je především obchodník, který sleduje své ekonomické zájmy. Politický režim státu, se kterým obchoduje, tak pro ni není důležitý.
Důležité je, co může tento stát čínské straně nabídnout z hlediska obchodního. Tato strategie čínské vlády, tedy strategie neangažovanosti ve vnitřních/státních záležitostech jiného státu, který v sobě skrývá také podporu kulturně relativního pojetí problematiky lidských práv, se v posledních letech zalíbila řadě afrických států. Je evidentní, že se Čína v Africe uchytila zejména díky podpoře jiného politicko-ekonomického systému, než který nabízejí Spojené státy a Evropská unie. Vztahy Číny a afrických států jsou založeny na základě vzájemné výhodnosti. Otázkou zůstává, nakolik je tato spolupráce výhodná pro obyčejné Afričany, kteří nemají podíl na důležitých rozhodováních a přerozdělování zisků, které z této spolupráce plynou.
O autorovi:
Tomáš Dolejší je absolventem Katedry asijských studií a mezinárodních vztahů Metropolitní univerzity Praha o. p. s.