Burkina Faso: revoluční jaro bez revoluce

Politický kontext

Moderní dějiny země jsou od nezávislosti v srpnu 1960 poznamenány vleklou politickou nestabilitou a střídáním autoritářských zkorumpovaných vlád jedné strany, vojenských vlád a krátkých období pokusů o politický pluralismus. Vyvrcholením politických experimentů byla vláda revolučního marxisty Thomase Sankary, založená na snaze o radikální rozchod s dosavadní politickou linií. Šlo ovšem o tak radikální rozchod, že si nový režim záhy znepřátelil významné společenské autority v zemi (tradiční náčelníci, odbory, církve, armáda) a byl svržen. V čele země stanul Blaise Compaoré, jeden z organizátorů sankarovského převratu, který se ale s radikálně revoluční ideologií později rozešel. Jeho politika byla založena na odkazu revoluce, ale současně na nápravách jejích zásadních chyb, a znamenala příklon k pragmatické linii v domácí, zahraniční i ekonomické politice. V tomto duchu lze jeho vládu charakterizovat dodnes a výsledkem je hybridní politický systém balancující na hraně mezi demokracií a autoritářskými praktikami.

V období demokratického přechodu na počátku 90. let došlo k politickým reformám, liberalizaci a ustavení široké vlády národní jednoty, ale svolání Národní konference po vzoru ostatních západoafrických frankofonních zemí Compaoré odmítl a nová ústava vznikla v útrobách jeho strany. Systém charakterizuje pluralita, existující prostor pro opozici a pravidelné volby označované nezávislými pozorovateli jako povětšinou svobodné a spravedlivé, se stejnou pravidelností se ale objevují podezření z manipulací s volebními seznamy, aféry s financováním vládní strany, nerovný přístup jednotlivých stran do médií nebo propojení vládní strany na některé účelově založené opoziční strany. Rub a líc mají také změny ústavy z roku 2000: zkrácení funkčního období prezidenta, vznik nezávislé volební komise a posun k větší proporčnosti volebního systému, současně ale pro Compaorého možnost ucházet se v roce 2005 o třetí mandát. Na jedné straně svoboda slova a sdružování, nezávislý opoziční tisk a nezávislé soudy, a proti tomu nahodilé zatýkání bez důkazů a obvinění, policejní brutalita a dodnes nevyšetřená vražda prominentního opozičního novináře. Podle hodnocení organizace Freedom House dochází pravidelně ke zlepšení v oblastech politické odpovědnosti, občanských svobod, vlády práva a transparentnosti, nicméně demokratizační fasáda jen zastírá skutečnou povahu režimu a jeho urputnou snahu zajistit setrvání u moci.

Ekonomický kontext

Podstata jarních revolucí souvisela s aktuálním zhoršením socioekonomické situace obyvatel v kontextu autoritářské vlády v dané zemi. Burkina je exportně závislá na jediné hlavní komoditě, bavlně, jejíž cena na světových trzích klesla mezi roky 2004-2007 asi o pětinu. Produkce je navíc výrazně limitována přírodními podmínkami a jejich extrémními projevy (sucha, záplavy…) a meziroční rozdíl v objemu produkce může činit až desítky procent. Po roce 2008 se navíc začaly projevovat důsledky světové hospodářské krize. Jedním z dopadů byl výrazný nárůst cen komodit, který se sice projevil i u bavlny, ale mnohem více u základních potravin. Zvýšení jejich cen zvedlo náklady domácností na obživu, přitom již před krizí žila polovina obyvatel pod hranicí chudoby. Do již tak nedobré ekonomické situace na přelomu let 2010-2011 zasáhla politická krize v sousedním Côte d´Ivoire, které je spolu s Ghanou pro vnitrozemskou Burkinu hlavní dopravní spojnicí se světovým obchodem. Její zablokování omezilo export bavlny i import základních potravin. Leitmotivem v pozadí revolučních událostí je tak ekonomika: vysoké ceny potravin, obzvláště v porovnání s nízkými a často nepravidelně vyplácenými platy, rostoucí chudoba, všudypřítomná korupce, vysoká nezaměstnanost, zhoršení životní úrovně. Už jen krok pak chybí k protestům proti nekompetentnímu vedení země, korupci, autoritářským tendencím a omezování svobody.

Revoluční jaro na africký způsob

Demonstrace proti rostoucím cenám potravin probíhaly v Burkině již od roku 2008 a postupně nabraly násilný charakter. Katalyzátorem revoluce se stala nevyjasněná smrt středoškolského studenta v policejní vazbě ve městě Koudougou. Podle policie byla příčinou jeho smrti infekce meningitidy, podle studentů zemřel v důsledku bití, jemuž byl ve vazbě vystaven. Koncem února se ve městě strhly masové studentské protesty a po brutálním policejním zásahu se rozšířily i do dalších měst. Studentské hnutí by samo o sobě žádný větší kvas ve společnosti zřejmě nevyvolalo, v součinnosti s probíhajícími „hladovými bouřemi“ se ale jednalo o silný hlas, který bylo slyšet a který 8. dubna vyústil ve velký protestní pochod. O týden později se sílící hnutí rozrostlo o další silný proud, nespokojené vojáky. Čtrnáctého dubna se vzbouřila prezidentská garda, jejíž příslušníci se dožadovali vyplacení příspěvku na bydlení a zvýšení platů. Armádní vzpoura se rozšířila do všech větších měst v zemi a nabrala násilnou podobu, vojáci rabovali obchody, zapalovali vládní budovy a stříleli v ulicích do vzduchu. Přidali se obchodníci, protestující proti rabujícím vojákům a nedostatečné ochraně ze strany státu, farmáři nespokojení s nízkými výkupními cenami bavlny, učitelé brojící proti nízkým platům a špatným pracovním podmínkám ve školství a nakonec policisté poukazující také na své nízké platy. Vzniklo tak jedno velké hnutí, složené z různých skupin občanů bojujících za své různé partikulární zájmy a podpořené odbory a třicítkou opozičních stran.

Compaoré se ocitl pod silným tlakem a v půlce dubna rozpustil vládu. Předsedou nové vlády se stal dosavadní velvyslanec ve Francii Luc-Adolphe Tiao, nahrazeni byli náčelníci generálního štábu armády, letectva a policie a citlivé místo ministra obrany obsadil sám prezident. Byl také vyhlášen zákaz nočního vycházení, který měl omezit rabování a další násilnosti. Opozici však toto řešení neuspokojilo a 30. dubna na svém shromáždění vystoupila s požadavkem na rezignaci prezidenta účast však dosáhla jen tří tisíc lidí, a dopad akce tak byl značně omezený. Mnohem zásadnější událost se stala již o den dříve, kdy prezident uzavřel s rebelujícími vojáky dohodu a přislíbil jim zvýšení platů. Drobné armádní vzpoury sice byly zaznamenány i v následujících dnech a stejně tak pokračovaly i lidové protesty, touto dohodou se však prezidentovi podařilo zastavit hlavní vlnu násilností a vrátit armádu zpět na stranu vlády. Během května protestní hnutí značně otupilo, poslední větší akcí byla vzpoura vojáků v druhém největším městě Bobo Dioulasso, která byla ukončena rázným zásahem prezidentské gardy. Definitivní tečkou za jarní revolucí se stal příslib politických a ekonomických změn oznámený prezidentem 9. června.

Výsledky revoluce

Blaise Compaoré se k moci dostal v říjnu 1987, shodou okolností necelý měsíc předtím, než se tuniským prezidentem stal Zin Abídin Ben Alí. Právě v Tunisku celé revoluční události na přelomu roku odstartovaly, když po měsíci masivních protestů a demonstrací neoblíbený prezident tváří v tvář rozvášněnému davu opustil zemi. Burkinský prezident, ve společnosti podobně neoblíbený, naopak rozsáhlé nepokoje a masivní protirežimní protesty politicky přežil. Přislíbil zvýšení platů státních zaměstnanců, provedl za dobu své vlády bezprecedentní personální změny (byli odvoláni všichni regionální guvernéři a také ředitel státní společnosti Sofitex, která je hlavním producentem bavlny) a založil výbor na posouzení změn ústavy. Mezi jeho 68 členy měli zasednout také zástupci opozice, ta však po několika prvních jednáních další účast odmítla a vyhlásila bojkot tohoto výboru. Podle opozičních předáků není zadáním pro jeho činnost uskutečnit politické reformy a liberalizovat politický systém, ale naopak využít rozsáhlých protestů k utužení autoritářského způsobu vlády a nalézt způsob, jak umožnit prezidentovi setrvat v úřadě i po roce 2015, kdy podle ústavy skončí jeho funkční období. Vzhledem k tomu, že vládní Kongres pro demokracii a rozvoj (CDP) má v parlamentu absolutní většinu 73 ze 111 hlasů, není tento scénář zcela nepravděpodobný.

Příčiny neúspěchu

V čem byla situace v Burkině jiná než v severní Africe, kde revoluce smetla neoblíbené vládce? Důležitým aspektem je rozdílnost politického systému, kdy Burkina i přes všechny zmíněné nedostatky představovala výrazně otevřenější systém oproti Tunisku, Egyptu, Sýrii, Libyi, Bahrajnu či Jemenu, kde protesty vypukly s největší intenzitou. Odlišná je také role občanské společnosti a míra opoziční občanské moci, tedy schopnosti společnosti spontánně se organizovat nezávisle na státu a tradičních politických organizačních strukturách. Zde je rozdíl mezi průběhem revolucí zřejmý, v obou arabských republikách se mobilizovaly desetitisíce obyvatel, které pravidelně, obvykle každý pátek, a především cíleně demonstrovaly na různých místech své země a vyvíjely tlak na vládnoucí režim. V Burkině naproti tomu šlo o izolované nekoordinované spontánní protesty, zatímco cílených masových akcí bylo poskrovnu. V březnu demonstrovalo několik tisíc studentů, protestní pochod na začátku dubna byl nejmasovější akcí s účastí přesahující deset tisíc lidí, naopak demonstrace na konci dubna, která měla být vyvrcholením protestů, se zúčastnily jen tři tisíce lidí. Tato velice nízká účast může souviset s rozdílnou rolí internetu a sociálních sítí, které se v arabských zemích staly výrazným aktérem revolucí (šíření informací, mobilizační role). Zatímco v Tunisku má přístup k internetu třetina obyvatel a v Egyptě asi pětina, v patnáctimilionové Burkině jen necelé jedno procento populace (Agentura OSN pro informatiku a komunikační technologie, 2009) a na Facebooku je registrováno asi půl procenta obyvatel. Mobilizační role moderních technologií je tedy nutně velmi omezená, v potaz je nutno vzít i výrazně vyšší negramotnost.

Zásadní rozdíl oproti úspěšným arabským revolucím představuje také postoj armády: v Tunisku a Egyptě armáda po počátečním neutrálním až nezúčastněném postoji odmítla zasáhnout proti demonstrantům, přidala se na jejich stranu a stala se významným aktérem revoluce, v Burkině byl vývoj opačný, vojáci a jejich vzpoury proti režimu přispěly k tomu, že protestní hnutí nabývalo na síle, a po uzavření dohody mezi prezidentem a armádou tak zákonitě došlo k oslabení protestů. Špičky armády navíc proti prezidentovi nijak aktivně nevystoupily. Další z rozdílů představuje charakter stranicko-politického systému, v Egyptě i Tunisku sehrály podstatnou roli Muslimské bratrstvo a Hnutí obrody, tedy na hraně systému a zákona působící islámské strany. Ani jedna z nich se sice nijak aktivně protestů neúčastnila, nicméně obě strany představují zřetelnou ideologickou protiváhu vůči sekulárním prozápadně orientovaným vládnoucím režimům. V Burkině žádná podobně silná opoziční síla není, naopak celkově slabá opozice je roztříštěna do desítek malých uskupení oslabovaných vzájemnými rozpory.

Kosmetické změny

Od února do dubna se mohlo zdát, že vítr politických změn přivál z arabské severní Afriky i do její subsaharské části a že Burkina půjde ve stopách arabského jara. Záhy se však ukázalo, že společenská a politická situace je natolik odlišná, že spíše než o revolučním jaru můžeme hovořit o další sérii lidových nepokojů, kterým režim v reakci na nahromadění vlastních vnitřních problémů musí pravidelně čelit. Pod vlivem arabských revolucí získalo protestní hnutí na intenzitě v daném čase, ale síla občanské společnosti i politické opozice se ukázala být příliš malá na to, aby mohlo dojít ke svržení režimu. Vliv arabských revolucí zde může být nejen ve vztahu k protestujícím, ale také ve vztahu k vládnoucím: ti si uvědomili, že politické přežití je podmíněno politickými ústupky. Otázkou zůstává, zda je kosmetické řešení adekvátní reakcí na systémové kořeny krize. Příslib zvýšení platů je oblíbeným prvkem řešení lidových bouří, který ovšem často vyzní do ztracena: ke zvýšení platů buď vůbec nedojde, nebo tváří v tvář hlubokým ekonomickým problémům dříve či později dojde k opětovnému hledání úspor ve státním rozpočtu a osekání platů a benefitů přebujelého státního aparátu je obvykle nejsnazší cestou. Nepokoje se podařilo v aktuálním okamžiku utlumit, ale jejich podstata vlastně nijak vyřešena nebyla a po dočasném uklidnění situace se mohou v krátké době opakovat. Zajímavým testem pro vládu i občanskou společnost budou parlamentní volby v příštím roce, nicméně dramatické změny očekávat nelze.

O autorovi:

Vilém Řehák vystudoval afrikanistiku-politologii na FF UK a mezinárodní vztahy na FSV UK.
vilem.rehak@seznam.cz