Běloruská realita pohledem zblízka

Ti, kdo používají jako referenční rámec pro představu o současném Bělorusku zkušenost s komunismem, jaký byl například v Československu v osmdesátých letech, mohou být překvapeni nečekanými „svobodami“, které v této zemi vládnou. V trafice je možné koupit hned dva opoziční listy, internet je zde (s výjimkou občasných technicko-cenzurních zásahů a nutnosti prokazovat totožnost při návštěvě internetové kavárny) do značné míry svobodný. Strany představující reálnou opozici zde sice mohou jen živořit, přesto ale existuje určitý prostor pro jejich existenci. Totéž platí i pro ekonomiku: vedle sovětských konglomerátů, holedbajících se sbírkou Leninových řádů, se rozvíjejí zcela jiné, marketingově uvědomělejší společnosti poháněné soukromým nebo zahraničním kapitálem. Typický první dojem návštěvníků Minska, kteří právě absolvovali cestu z letiště, jsou široké imperiální bulváry a na postsovětské poměry neuvěřitelně čisté ulice. Cizinci nadšení „čistými ulicemi“ jsou pak pravidelnými hosty ve zprávách oficiální televize, která pomáhá občanům vidět všechny vymoženosti běloruského modelu řízení.

CNN na běloruský způsob

Právě fungování médií může poskytnout alespoň částečnou odpověď na otázky, které jsem nastínil v úvodu. Mediální krajina Běloruska je ostře polarizovaná na provládní hlasatele oficiálních názorů požívající bohaté státní podpory a opoziční média existující na internetu nebo živořící ve sféře pololegality. Hlavní vládní televizní kanály mají široký záběr jejich působení pokryje sociální skupiny podporující současného prezidenta: důchodce, obyvatele venkova či zaměstnance velkých podniků zcela závislé na rozhodování státu. Oficiální televizní zprávy působí zhruba takovým dojmem, jako kdyby se zpravodajové Československé televize před rokem 1989 vypravili na krátkou stáž do CNN a po návratu začali referovat o událostech formálně zcela moderním způsobem, avšak obsahově v duchu kánonu socialistického zpravodajství. Jejich zprávy o zrádné opozici či střídavě hodném i zlém zahraničí se proměňují podle zásady globální pavlače: „kdo s námi nesouhlasí, toho budeme pomlouvat“.

Oficiální zpravodajství tak buduje celý alternativní vesmír. Zatímco v klidných dobách je poměrně vyvážené, v dobách pohnutých velice rafinovaným a přičinlivým způsobem spoluutváří obhajobu vlády. Například v době po volbách v prosinci 2010, kdy bezpečnostní složky rozehnaly opoziční demonstraci a uvěznily alternativní prezidentské kandidáty, přinášely zprávy o překot reportáže o brutálně rozháněných demonstracích v zemích EU či situaci na Guantánamu. Prostý divák tak snadno uvěřil tomu, že to, co Evropa i USA považují za bezprecedentní útok na demokracii, je vlastně standardním postupem, který používají všichni a za kritikou prezidenta Lukašenka je ve skutečnosti útok na běloruskou suverenitu.

Zprávy mají zároveň svého neměnného kladného hrdinu prezident je lidově přezdívaný „baťka“, což znamená bělorusky otec. Ten ovládne obrazovku téměř každý den na nezanedbatelnou část vysílacího času. Zkušení diváci již ho znají tak dokonale, že podle tónu hlasu poznají jeho náladu. Prezident na obrazovce udílí rady kolchozníkům, rozdává dárky dětem, rozhořčuje se nad pochybeními ministrů, bojuje proti korupci nebo hájí běloruskou suverenitu proti Moskvě či Bruselu. Velká část těch, ke kterým se tyto zprávy obracejí, pak má za to, že tak to má být a vždycky alespoň kam až jejich historická paměť sahá to tak bylo. To umožňuje dlouhodobě hypnotizovat kritickou masu obyvatel, potřebnou k udržení stability. Studentům a nenapravitelným opozičníkům je pak možné přenechat trochu prostoru k řádění na internetu.

Rafinovaná a všudypřítomná KGB

Další instituce, která významně spoluutváří běloruskou realitu, je bezpečnostní struktura nazývaná KGB. Tato složka pod jedním erbem plní funkce, které v jiných zemích zastává kriminální policie, tajná služba a pohraniční stráž. Podle své internetové stránky se tato instituce přes svůj název distancovala od nejtemnějších epizod své předválečné minulosti. Lze na ní najít stručnou zmínku o tragických událostech 30. let, s tím, že k obětem patřilo i 20 tisíc spolupracovníků NKVD. Jiná sovětská období KGB naopak dodnes inspirují. Prezident Lukašenko ji například před pár lety vyzval, aby se pozvedla k nejvyšším výšinám, kterých dosáhla v dobách SSSR. Co to má znamenat?

Aktivity KGB naznačují, že doposud velmi efektivně ovládá techniky představující specifickou strategii upevňování státní moci, která se po desetiletí předávala z generace na generaci bezpečnostních expertů. Její zásahy se podle opozice skrývají například za tím, že mnozí ze signatářů listin požadujících registraci nových politických stran si vzápětí svůj záměr „rozmyslí“ a podpis zapřou. Úřady pak takovou žádost s nejlepším svědomím snadno zamítnou s tím, že strana využila mrtvé duše. Je jasné, že v takovém prostředí lidé začnou věřit v teorie nejrůznějších spiknutí a zásahem tajných služeb pak vysvětlují cokoli, včetně nefungujícího topení v místnosti, kde se schází opozice.

Ostatně, když opozice svolala protestní demonstraci (po prezidentských volbách v prosinci 2010), na místě, kde se měla konat, se objevilo kluziště a z reproduktorů zněla pop music tak hlasitě, že nebylo slyšet vlastního slova. Organizátorům bylo znemožněno dodat vlastní ozvučení, a tím i průběh celé akce usměrnit. Je otázka, zda by proběhly mnohé jiné revoluce v historii, pokud by měly proti sobě tak rafinovaného a systematicky působícího protivníka.

Na jednu stranu takové působení vyžaduje velký aparát těch, kteří považují takové metody za legitimní, na druhé straně i prověřenou zkušenost. Běloruská KGB má obojí a opozice ji může přechytračit jen tehdy, kdyby se objevila v jejích vlastních řadách. Ten, kdo bude chtít budovat v Bělorusku demokracii, bude tedy muset nalézt dostatečný „outplacement“ pro tisíce disciplinovaných bezpečnostních expertů, kteří mají jako hlavní kvalifikaci účinné a svou podstatou antidemokratické techniky spoluutváření reality. Ti totiž mohou nabídnout své služby všem novým režimům a proměnit jejich tvář k nepoznání.

Ideologie „držet a nepustit“

Dalším z momentů charakterizujících běloruskou realitu je kodifikovaná státní ideologie, kterou má za úkol uvádět v život síť ideologických tajemníků působících při vertikálně jmenovaných orgánech místní správy. Tento systém jistě nezapře sovětskou inspiraci. Zatímco podle ironického komentáře jednoho z opozičníků se dá obsah ideologie shrnout docela prostě slovy: „držet a nepustit“, vysokoškolští studenti musí z této nauky skládat zkoušky. Pokud jde o samu její podstatu, ta podle školní učebnice vypadá jako sofistikovaná apologie běloruské cesty k sociálně citlivému rozvoji ekonomiky. Obhajoba je podepřena řadou levicových filosofů a má i geopolitickou dimenzi, podle které by svět měl směřovat k multipolárnímu systému. Důraz je kladen i na otázku lidských práv, která jsou podle ideologů v Bělorusku garantována v daleko větším rozsahu než v jiných zemích, protože zahrnují i velkorysý balík sociálních práv a jsou zakotvena v samotné ústavě. Student tak má být teoreticky připraven na okamžik, kdy pozná, že „lidská práva“ jsou jedním z klíčových pojmů západní kritiky….

Bohužel jsem se mohl pokusit pouze o letmý náčrt běloruské, bezpochyby originální cesty transformace sovětského systému řízení. Realita ukazuje obecnou zkušenost, že transformace institucí je zcela jiným příběhem než například transformace zákonů. Ty lze změnit ze dne na den, zatímco k tomu, aby bylo možné proměnit například celý soudní systém, je zapotřebí nějakých pár tisíc soudců se světovým rozhledem a současnou právní kulturou. Bez nich budou jakkoliv inovované zákony jenom fasádou, za kterou se dál provozuje tradiční folklór. Zatímco tradiční instituce v Bělorusku jdou vlastní cestou vývoje, reprezentace země upravuje fasádu střídavě v západním i sovětském stylu.

Zdrojem neporozumění mezi některými návštěvníky ze Západu a Bělorusy, jsou dva různé kontexty vnímání. Pokusím se to trochu netradičně objasnit pomocí fyzikálních dimenzí: prostoru a času. Západ vnímá Bělorusko v evropském kontextu: tj. v sousedství Litvy, Polska a Lotyšska a z tohoto srovnání vyplývá celkem spravedlivě hodnocení této země jako poslední evropské diktatury. Běloruský obhájce „řízené demokracie“ naproti tomu vidí svou realitu v kontextu historického času, ve kterém se jeví současný režim jako ten, který nabízí nejsvobodnější konstelaci k životu na běloruském území za posledních několik set let (možná také s určitou dávkou spravedlnosti). Je možné namítat, že tento způsob vidění je málo ambiciózní. Nicméně, pokud budou mnozí Bělorusové znát jen svou minulost, a nikoliv do větší hloubky i západní realitu, lze s nimi těžko polemizovat. Jinak totiž jejich setkání se Západem dopadne tak, že po dvoudenním zájezdu do nějaké evropské metropole dospějí jenom k závěru, že v EU jsou přece jen špinavější ulice…

To ale ještě není vše čas má i dimenzi budoucnosti, která postupuje vpřed sama od sebe a odráží se zatím jen v sociologických výzkumech zrcadlících poměr těch, kteří pasivně přijímají prefabrikovaný obraz světa z televizní obrazovky, a těch, kteří jej sami skládají do mozaiky ze střípků posbíraných na internetu. Tento nenápadně se proměňující ukazatel může Bělorusko ponenáhlu proměnit tak, že nic z toho, co jsem napsal, už nebude pravda.

O autorovi:

Martin Čech působil v letech 2008-2011 jako první tajemník českého velvyslanectví v Minsku.