Argentina po prezidentských volbách

Zdroj: Pete Linforth, Pixabay

Čtyři roky Mauricia Macriho u moci

V roce 2015, když Cristina Fernández de Kirchner opouštěla prezidentský úřad, zažívala Argentina po dlouhé dvanáctileté éře kirchnerismu (levicový proud specifické argentinské politické identity, takzvaného peronismu) politický posun doprava. Tehdejší vítěz prezidentských voleb, Mauricio Macri se prezentoval jako nekonfrontační, neoliberální politik, který měl ambici stabilizovat ekonomiku a snížit chudobu. Zároveň chtěl Argentinu znovu otevřít světovým trhům a ukončit období ekonomického protekcionismu, započatého Macriho předchůdkyní v úřadu. Co se Macriho velkolepě proklamovaných cílů týče, nelze zapomenout na jeho proslulé předvolební slogany pobreza cero, nulová chudoba, či lluvia de dolares, neboli záplava dolary, kterou měl Macri na mysli masivní příliv zahraničního kapitálu.

Nutno dodat, že Macri nepřebíral zemi v nejlepším stavu. Již v roce 2015 v Argentině inflace dosahovala 27,5 %, veřejný dluh byl vysoký a země musela rovněž čelit celosvětovému poklesu cen komodit, což její exportní ekonomiku výrazně poznamenalo. Lze tak tvrdit, že závěr mandátu (2007-2015) prezidentky Fernández de Kirchner lze označit za určité zhoršení, zejména v porovnání s prezidentstvím jejího manžela Néstora Kirchnera, který vedl Argentinu v kritickém období v letech 2003–2007, během nichž dokázal stabilizovat ekonomiku po statním bankrotu v roce 2001.

Je na místě konstatovat, že minimálně první rok a půl Macriho v úřadu nelze hodnotit zvlášť negativně, což ostatně potvrdili i sami argentinští voliči v parlamentních volbách na podzim 2017, ve kterých Macriho koalice Cambiemos zvítězila. Problémy na sebe nicméně nenechaly dlouho čekat a v roce 2018 se začaly objevovat první příznaky něčeho, co mnozí ekonomové nyní označují za možný počátek pravděpodobně nejhorší ekonomické krize Argentiny. Ekonomická situace v zemi nepřesvědčila zahraniční investory a Macrim slibované přímé zahraniční investice se staly pouhou iluzí. Na místo slibované dolarové záplavy do země dorazil pouze spekulativní kapitál. Nezodpovědná politika vlády vedla k tomu, že se v průběhu minulého roku argentinská ekonomika dostala do vážných problémů, které ještě více akcelerovaly v letošním roce. Prezidentův původní předpoklad, podle kterého liberalizace ekonomiky měla zajistit dostatek finančních prostředků, se ukázal být mylný. A navíc argentinské peso vůči dolaru výrazně oslabilo.

Pro pochopení současných ekonomických obtíží v Argentině je podstatné zmínit, že argentinská ekonomika již od minulého století zažívá periodicky se opakující ekonomické a finanční krize, ve kterých dochází standardně k vysokým mírám inflace, či dokonce k hyperinflacím. Problém s inflací je proto možné označit za jakýsi stabilní prvek argentinské ekonomiky. Výše popsané faktory, a obecně velice špatná situace v zemi, spojená s blížícím se datem prezidentských voleb, vedly prezidenta Macriho v červnu 2018 k mimořádně radikálnímu a odvážnému kroku. K půjčce od Mezinárodního měnového fondu.

Mezinárodní měnový fond opět na scéně

V červnu 2018 bylo oficiálně potvrzeno, že argentinská vláda požádala Mezinárodní měnový fond (MMF) o finanční půjčku. Tato půjčka, stejně jako jiné půjčky poskytované zmíněnou organizací, byla podmíněna realizací řady ekonomických reforem neoliberálního charakteru. Tyto mají primárně za cíl snížit veřejné výdaje a prostřednictvím nekompromisně naordinovaných škrtů a drastických úsporných opatření vyrovnat vládní deficit. Dále se výrazně zvýšily ceny veřejných služeb, zejména dopravy, elektřiny či plynu. Současně začalo docházet k masivnímu propouštění zaměstnanců. Je naprosto logické, že většinová společnost tyto kroky odmítla. Argentinské obyvatelstvo mělo dva hlavní důvody, proč se proti těmto opatřením postavit.

Zaprvé tehdejší (léto 2018) ekonomická situace a životní úroveň většiny obyvatel byly již velice špatné, a protesty proti Macriho vládě se postupně staly pravidlem. Druhý faktor odkazuje opět na ekonomickou historii Argentiny. V tomto případě není nutno chodit příliš daleko. Většina obyvatel Argentiny si totiž pamatuje krizové události z let 2001 a 2002, kdy v zemi došlo ke státnímu bankrotu, Argentina se na počátku nového milénia ocitla v situaci, kdy nedokázala splatit dluh, kterým byla zavázaná Mezinárodnímu měnovému fondu. Předtím však, než k této situaci došlo, se tehdejší argentinská vláda pokoušela o úsporné opatření a další ekonomické kroky, kterými tehdy MMF půjčku podmínil. Proto nepřekvapí, že jakékoliv spojení s MMF vyvolává ve většině Argentinců zděšení a nevoli.

Loňská půjčka je přelomová i proto, že se jedná o největší úvěr, který MMF kdy jaké zemi poskytl. Celkově Macriho vláda dosáhla dohody s MMF na úvěr, jehož výše dosáhla 57 miliard dolarů. Nutno podotknout, že velká část těchto peněz již byla vyčerpána. Někteří odborníci se shodují na tom, že tento úvěr měl pouze jeden cíl: udržet šance Mauricia Macriho na znovuzvolení v prezidentských volbách v říjnu 2019 a zároveň oddálit riziko možného bankrotu na později. Ani se štědrým financováním od MMF nicméně Macri Argentince nepřesvědčil.

Podle argentinského ekonoma Diega Giacominiho se současná ekonomická krize vyznačuje dvěma klíčovými charakteristikami, které působí paralelně a které jsou reminiscencí dvou posledních a nejhorších ekonomických krizí této země. Zaprvé se jedná o vysokou pravděpodobnost nového státního bankrotu, a za druhé se jedná o vysoké riziko dosažení hyperinflace; tato hrozba evokuje rok 1989, kdy míra argentinské inflace dosahovala až neuvěřitelných 3079 %. V roce 2020 či 2021 Argentinu nejspíš zasáhne další zničující krize.

Mauricio Macri zanechává zemi po prezidentských volbách v žalostném ekonomickém stavu, na čemž se shodují statistiky důvěryhodných institucí jako INDEC či CELAG. Současná míra chudoby se pohybuje kolem 35 %, což je více než pětiprocentní navýšení oproti roku 2015. Na střední a nižší třídu rovněž udeřily ničivé důsledky inflace, která je dle dat MMF třetí nejvyšší míra inflace na světě, po Venezuele a Zimbabwe. Nová vláda bude muset řešit taktéž problém rostoucí nezaměstnanosti, která k říjnu 2019 dosahovala 10,6 % což značí zdvojnásobení této míry během období Macriho vlády. Z dat argentinské instituce CEPA vychází, že od počátku Macriho prezidentství muselo být uzavřeno 21 500 malých a středních podniků, přičemž obecně malé a střední podniky v Argentině představují 70 % všech pracovních míst. Stranou nelze ponechávat ani navýšení veřejného dluhu z 52,6 % (2015) na současných 92 % HDP, což je nejvyšší číslo v regionu.

Nová vláda peronistů – co lze očekávat

Budoucí argentinský prezident Alberto Fernández je sice dosti zastíněn osobním charismatem Cristiny Fernández de Kirchner, nicméně je to právě on, kdo hrál podstatnou roli v transformaci argentinské politiky, která následovala po bankrotu v roce 2001. Alberto Fernández byl součástí týmu tehdejšího peronistického prezidenta Néstora Kirchnera, zesnulého manžela Cristiny Fernández de Kirchner. Jak Alberto, tak Cristina jsou považováni za levicové politiky a budou se pravděpodobně snažit vrátit se k ekonomické politice, která v zemi panovala před nástupem Macriho v roce 2015. Lze tedy konstatovat, že neoliberální ekonomická politika v Argentině odzvonilo. Stejně jisté je i to, že hlavní pozornost nové vlády zcela určitě povede k restrukturalizaci dluhu a dlouhým jednáním s Mezinárodním měnovým fondem. V současné době se Fernández soustředí na sestavování prvních plánů a kroků nové vlády. Bude velmi podstatné jak poskládá svůj nový ekonomický tým, budoucí prezident se nechal slyšet, že jména členů svého ekonomického týmu oznámí nejdříve na počátku prosince.

Vláda bude čelit tlakům z několika stran. V první řadě bude muset vhodně reagovat na požadavky protestujících obyvatel, kteří tvoří velkou část elektorátu Fernándeze. Jedná se především o nižší a střední třídu, na které ekonomická krize dolehla nejvíce a hospodářství bude i tentokrát hlavní starostí nastupující vlády. Kromě již zmíněného MMF bude muset Fernándezova vláda zaujmout určitý postoj jak k USA, tak i k dalším kontinentálním aktérům. V neposlední řadě je nutno zmínit vztah budoucí vlády a podnikatelské sféry, která z velké části z peronistického úspěchu nadšena není, nicméně ani argentinský byznys v posledních měsících nebyl schopen ignorovat pomýlenost politiky vládní koalice Cambiemos.

O autorovi:

Eugenio Sánchez je student Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a specializuje se na historický vývoj a současná politická témata Latinské Ameriky.

Více k tématu:

1. NĚMEC, Jan - Politické systémy Latinské Ameriky - http://bit.ly/2DDdsEd
2. PHILLIPS, Tony, ed. - Europe on the brink - http://bit.ly/2qcK4BL