Aram Ziai: Jak provincializovat Evropu
Přednáška Dr. Arama Ziaia o provincializaci Evropy a post-koloniální teorii se uskutečnila v Ústavu mezinárodních vztahů (ÚMV) ve spolupráci s projektem RESAREAS, který je zaměřen na vytvoření otevřené sítě pro výzkum mimoevropských oblastí (Afrika, Asie a Latinská Amerika). Tento projekt probíhá za aktivní účasti českých odborníků z ÚMV.
Vaše přednáška se týkala provincializace Evropy, postkoloniálních teorií, politické vědy a mezinárodních vztahů. Co přesně znamená provincializovat Evropu?
Provincializovat Evropu znamená Evropě přisoudit status pouze jednoho světového regionu mezi ostatními. Mnoho společenskovědních pojmů má eurocentrický původ. Jsou odvozeny z evropských zkušeností, evropského pohledu na svět a někdy dokonce i z evropských ideologií. Jsou používány jako univerzální koncepty, přitom ale nezahrnují zkušenosti, vnímání a perspektivy nezápadního světa.
Lidská práva jsou důležitým konceptem a někteří je dokonce považují za přirozená. Jak postkoloniální teorie přistupuje k lidským právům? Je správné, aby lidé lidská práva vyžadovali a aby se na ně odvolávali?
Postkoloniální studia se nezabývají odmítáním evropských konceptů, protože jsou evropské. Zabývají se, krom jiného, způsoby, kterými si kolonizované obyvatelstvo tyto koncepty osvojilo a transformovalo a tím, jak je využívá pro své vlastní cíle. Proto by mnozí přijetí jazyka lidských práv nepovažovali za problematické. Jiné postkoloniální přístupy by však zdůraznily, že lidská práva, jak je známe z Všeobecné deklarace lidských práv, jsou eurocentrická, přestože koncept práv nebo důstojného lidského chování převažuje ve všech kulturách – nejen v té západní. Přeli by se o všeobecnost lidských práv, protože pokud takový koncept má být univerzální, musela by proběhnout diskuse, resp. mezikulturní dialog o tom, co ve skutečnosti všeobecná práva jsou. K této diskuzi však zatím nedošlo. Takže striktní odpůrci této koncepce by pravděpodobně nesouhlasili s univerzálností lidských práv, ale zároveň by se měli na pozoru, aby je ti, kteří lidská práva porušují, nezneužívali ke své obhajobě.
Někteří lidé tvrdí, že kolonialismus měl taky pozitivní dopady na kolonizované společnosti. Jak byste odpověděl těmto odpůrcům kritiky kolonizace?
Odpověděl bych analogií. V tuto chvíli se zabývám německými učebnicemi z postkoloniální perspektivy. Zaráží mě, že v mnoha učebnicích nacházíme srovnání kladů a záporů kolonialismu. Mezi přínosy kolonialismu například uvádějí výstavbu infrastruktury, nemocnic atd. Avšak ve vykreslení nacismu v německých učebnicích byste nic takového nenalezl. Proč? Protože vůči obětem národního socialismu je považováno za urážlivé uvádět tyto pozitivní dopady – jakoby vůbec bylo možné vést racionální debatu o tom, zda by pozitivní aspekty nacismu mohly převážit nad jeho negativními dopady. Ovšem v oblasti kolonialismu se takové srovnání kladů a záporů zřejmě nepovažuje za urážku obětí. Takže zde máme dva rozdílné standardy. V kontextu národního socialismu říkáme, že zde bylo tolik brutality a zla, že bychom nechtěli vyzdvihnout jeho pozitiva. To ale není případ kolonialismu. Ačkoli evropský kolonialismus byl krvavou epochou lidské historie a zanechal za sebou počet obětí, který nemá obdobu, z evropské perspektivy nadále spíše zdůrazňujeme pozitivní aspekty, které jsou vnímány některými obětmi kolonialismu, nebo potomky těchto obětí, jako velmi urážlivé – jako kdyby silnice, které byly postaveny, mohly převážit nad spáchanými masakry.
Představte si, že jsi vedoucí katedry, nebo celého univerzitního institutu. Jak byste začal s „dekolonizací“ akademického prostředí?
Začal bych změnou osnov. Pořád se nacházíme v situaci, ve které evropským sociálním vědám – kromě kateder postkoloniálních studií – postačují evropští myslitelé, zatímco teorie a debaty pocházející z Latinské Ameriky, nebo z indických sociálních věd, jsou zanedbávány. Toto by byl první krok – učit v rámci politické teorie nejenom Kanta, Locka, Rousseaua, Foucaulta, Giddense a Bourdieuho, ale také Ashise Nandyho, Dipeshe Chakrabartyho, Aimé Cesaira, Franze Fanona a další myslitele z protikoloniálních hnutí, kteří byli dosud zanedbáváni v debatách evropských sociálních věd. Dalším krokem při dekolonizaci sociálních věd by byla mírná změna používaných metod, aby lidé na Jihu, jenž mnoho evropských výzkumníků využívá k výzkumu, byli méně bráni jako objekty poskytující data a více jako spolutvůrci poznání. Tímto bychom vytvořili určitou formu dialogického výzkumu, který by uznal přínos těch, jež jsou zkoumáni.
Co by byl třetí krok?
Podle mně je toto dynamický proces a jsem si jistý, že když člověk neporoste s představou, že všechno relevantní poznání byly vytvořeno Evropany, že koncepty sociálních věd jsou pouze evropské nebo že myšlenky jako demokracie a sebeurčení jsou evropské, pak se začnou věci vyvíjet samy. Myslím, že tento proces bude vytvářet určitou dynamiku, díky níž lidé začnou vnímat nejen výzkum ale i svět jinak. Začnou klást jiné otázky a začnou dělat věci jinak. Alespoň v to doufám.
Rozhovor s...
[youtube]http://www.youtube.com/watch?v=fr7NF9rAcs8[/youtube]
Dr. Aram Ziai působí jako vedoucí vědecký pracovník Centra pro výzkum rozvoje na univerzitě v Bonnu. Dříve působil jako profesor Mezinárodního Rozvoje na univerzitě ve Vídni a vyučoval na univerzitách v Hamburku, Kasselu, Amsterdamu, Cáchách a Magdeburgu. Jeho oblastí výzkumu jsou post-koloniální a post-rozvojové vědy, rozvojová teorie a politika a globální ekonomická správa.
