Dvacet let bez SSSR

Stejně jako v případě rozpadu někdejších evropských impérií, či nacistického Německa, totiž i tady platí, že každý hodnotitel může dle svých osobních a politických preferencí vyzdvihnout to, co potřebuje. Co bylo důležitější: Gulag a politické procesy, nebo obrovský průmyslový rozmach a umělecká avantgarda, hladomor (nejenom) na Ukrajině či vítězství ve druhé světové válce, Gagarin a Sacharov, či Stalin a Berija? Protože politické elity současného Ruska k otevřené a kritické diskusi o sovětských dějinách nemají ani dost odvahy, ani důvodů, nemá taková debata z hlediska mezinárodních vztahů valný praktický smysl. Namísto toho se pokusíme o zhodnocení odchodu SSSR ze scény v několika důležitých dimenzích: globální, vojensko-bezpečnostní, regionální, hospodářské a konečně i ideologicko-hodnotové.

Velmoc, která se „vypařila“

Globální a vojensko-bezpečnostní rozměr byl a zůstává v postsovětském světě úzce propojen. Hlavní šok, jejž zánik SSSR způsobil, vyplýval z faktu, že se nejednalo o postupný a důstojný odchod, ale spíše o velmocenské „vypaření se“. Namísto jediného se takřka přes noc objevilo patnáct menších aktérů, mezi nimiž sice stále zřetelně čnělo Rusko od začátku všemi považované za nástupce Sovětského svazu, takže se například automaticky stalo stálým členem Rady bezpečnosti OSN, ale hned tři další státy Ukrajina, Bělorusko a Kazachstán se díky rozpadu staly potenciálními jadernými mocnostmi (s větším počtem zbraní, než kolika disponovaly Francie, Velká Británie či Čína).

Díky ekonomické a politické asistenci Spojených států a NATO je dnes jediným jaderným státem v postsovětském prostoru Rusko, ale to mu, i když si to Moskva odmítá přiznat, dává jen stín někdejšího globálního významu. V Africe a Latinské Americe je dnes role Ruska nulová, v Evropě velmi slabá a v Asii je na většině důležitých míst (Blízký východ či problematika severokorejského jaderného programu) silná spíše jen symbolicky. Schopnost výrazně a aktivně ovlivnit situaci si Rusko, s výjimkou Pobaltí, v zásadě udrželo jen v postsovětském prostoru, přičemž zůstává sporné, zda mu v tomto prostoru někdo cizí opravdu konkurovat chtěl. Navzdory pokusům o glorifikaci vítězství na Kavkaze v srpnové (2008) válce proti Gruzii totiž Kreml zatím ještě nikdy Američanům, Evropské unii nebo třeba Číně opravdu čelit nemusel (a bude jen dobře, pokud tomu tak bude i v budoucnu).

Pokud Moskva nemůže použít práva veta (ať již v OSN či jiných organizacích), tak její návrhy například Medveděvův pokus o zcela novou evropskou bezpečnostní architekturu, jsou buď odmítnuty, nebo se v případě jejich přijetí Šanghajská organizace pro spolupráci jedná spíše o kouřovou clonu zastírající domácímu publiku reálný stav věcí a vyklízení pozic ve prospěch Pekingu. O zvláštnosti ruského postavení ve světě z hlediska vojensko-bezpečnostního asi nejlépe vypovídá fakt, že Moskva, která až do roku 2010, kdy se v nové vojenské doktríně oficiálním nepřítelem opět stala Severoatlantická aliance, žádného nepřítele neměla… (a) nikomu, s výjimkou nedůležitých hráčů typu Běloruska, nestojí za to, aby se stal jeho oficiálním spojencem… Rusko sice i nadále zůstává důležitým producentem a exportérem zbraní, ale je čím dál zřetelnější, že se jedná spíše o hardware než software, který si dnes už nejenom Indie, ale i Brazílie raději vyrábějí samy. Vzhledem k výraznému poklesu prodeje zbraní do Číny navíc možná ani není vzdálená doba, kdy Rusko bude, stejně jako v 90. letech, ochotno zbraně prodat komukoli, kdo bude schopen zaplatit.

Suroviny nade vše

Tím se přirozeně dostáváme k další důležité dimenzi, jíž je stránka hospodářská. Nikdo jistě nebude překvapen konstatováním, že hlavním zdrojem státních příjmů je prodej surovin. V případě Ruska tomu tak ostatně bylo vždy, pouze se měnily komodity. Od 70. let minulého století je nejvydatnějším zdrojem státních příjmů ropa a nověji i zemní plyn. Velkou změnou posledních dvou dekád je, že po rozpadu Svazu se celý jeho prostor postupně integroval do světové ekonomiky, jež se tak stala vskutku globální. Dokud se ceny energetických surovin na světových trzích budou držet na hodnotách mezi 70-80 dolary za barel, bude ruská státní kasa (relativně) plná.

Kreml však jejich cenu neumí ovlivnit, respektive diktovat, a tak se tento atribut ruského globálního ekonomického angažmá stává jak zdrojem hospodářské a politické síly, ale zároveň i zranitelnosti a potenciální slabosti. Tomuto riziku se Moskva snaží čelit dvěma způsoby. Zaprvé jde o diverzifikaci odběratelů, kdy se vedle Evropy stále výrazněji snaží etablovat i v Asii, zejména v Japonsku, Jižní Koreji a Číně (ale potenciálně i v Indii). Zadruhé se čím dál tím hlasitěji hovoří o nutnosti modernizace ruského hospodářství. Toto téma je, stejně jako vývoz surovin, evergreenem již od dob Petra Velikého. Zatím poslední modernizační plán, jehož autorem je dnešní prezident a budoucí premiér Medveděv, vypadá impozantně na papíře, ale v reálu se z něj nejspíš podaří realizovat jen málo, pokud vůbec něco.

V druhém případě budou na vině právě vysoké ceny energosurovin, které Putinovi a na něm závislým politickým i ekonomickým elitám i nadále umožní vést Rusko současným stabilním (ve skutečnosti stagnujícím) kurzem tzv. suverénní demokracie. Medveděvovi, jenž se na jaře příštího roku stane premiérem, se pak neschopnost Rusko modernizovat stane politicky osudnou a namísto současného „tandemu“ se na politickém výsluní opět objeví jen jeden, jenž navíc na prostoru bývalého Svazu vytvoří mohutnou Euroasijskou (ekonomickou) unii. Putin, jenž svého času prohlásil, že rozpad SSSR byl největší geopolitickou katastrofou minulého století, je zároveň autorem v Evropě méně známého výroku, že jeho obnovení si reálně mohou přát jen ti, co nemají dost rozumu. Euroasijská unie (rusky sojuz) se však může stát v rovině symbolické reinkarnací bývalého svazu na značné části jeho původního teritoria (zatím by se měla týkat Kazachstánu a Běloruska), avšak ekonomicky to bude pro Moskvu daleko levnější. Všichni aktéři totiž mají i nadále zůstat suverénní, takže by suverénní měly zůstat i jejich současné či budoucí dluhy či jiné ekonomické náklady.

Země nadšených spotřebitelů

V souvislosti s ekonomickou dimenzí a rozpadem prvního komunistického státu světa je třeba zmínit, že dnešní ruský režim je na ruské poměry nebývale úspěšný v saturování základních hospodářských potřeb obyvatelstva. Ještě nikdy v moderních dějinách nemělo tolik Rusů tak širokou možnost svobodně spotřebovávat. Svoboda spotřeby, jež je asi jedinou svobodou, kterou se Západu podařilo prosadit ve vskutku globálním měřítku, totiž přinesla své ovoce. Z Rusů, respektive z většiny z nich, se totiž nestali nadšení občané, kteří by trpělivě a postupně budovali demokratický právní stát, ale daleko nadšenější spotřebitelé. Vzhledem k ruské/sovětské historii je ostatně docela pochopitelné, proč je průměrný Rus v zásadě spokojen, je-li bezpráví provázeno (relativním) materiálním dostatkem. Když nic jiného, je to nesrovnatelně příjemnější a jednodušší. Stejně jako v carských a sovětských dobách zůstává i v dnešním Rusku nepočetná vrstva inteligence, která proti stávajícím pořádkům za aktivní pomoci nepřátelské ciziny, protestuje. Veřejný prostor se i díky tomu může stát, opět v souladu s ruskou/sovětskou tradicí, místem, kde se nediskutuje, ale kde se spektakulárně demonstruje jednota národa/lidu a jeho vůdců proti cizím snahám pošlapat Rusko a ohrozit jeho svobodu a svébytnost…

Když už jaderné zbraně a velké území nestačí

Ze všeho, co až dosud bylo řečeno, však vyplývá, že Rusko je relativně slabý a nedůležitý stát, má tedy nějaké bilancování vůbec smysl? SSSR po čtyři dekády formoval i deformoval osudy světa, byť v různé míře intenzity podle toho, jak daleko od něj jednotlivé státy ležely. Když náhle přestal existovat, objevil se pro vítězné USA velký problém, jejž skvěle vystihují slova jednoho bývalého sovětského diplomata: „Udělali jsme vám to nejhorší, co jsme vám udělat mohli zbavili jsme vás nepřítele“. Do roku 1989, kdy byla během summitu na Maltě podepsána společná americko-sovětská deklarace o konci studené války, platilo, že měl-li být libovolný světový problém vyřešen, musela být nejprve dosažena shoda ve Washingtonu a v Moskvě. V prosinci 1991 Washington v této roli náhle osiřel a jakkoli je na konečné hodnocení ještě stále příliš brzy, zdá se, že Američané novou roli úplně nezvládli. Svět bez SSSR se nestal bezpečnějším, nedošlo ke globálnímu vítězství demokracie, a navíc vše nasvědčuje tomu, že sedm desetiletí trvající americká ekonomická dominance již nebude plnohodnotně obnovena.

Moskva tento vývoj pochopitelně sleduje a nepokrytě dává najevo, jak ji takový vývoji těší, neboť viditelné oslabení Spojených států otevírá možnosti pro vylepšení vlastní pozice. Rusko dnes kontroluje více energetických surovin (ropy, plynu a uhlí) než USA, EU, Čína a Indie dohromady, ještě stále je jadernou supervelmocí a v důsledku klimatických změn se v Arktidě otevírá nový prostor, kde přirozeně může a bude chtít hrát důležitou roli. V dnešním světě však velikost jaderného arzenálu a rozloha teritoria není automatickou zárukou úspěchu. Díky tomu Rusko vůbec nemá dobrou výchozí pozici, neboť právě tohle jsou nejviditelnější a do značné míry i jediná rezidua jeho někdejšího supervelmocenského statutu. Již jsme konstatovali, jak nesmírně je země závislá na surovinovém exportu a její politické elity jsme označili za potenciálně největší překážku halasně vytrubované modernizaci. Navzdory skutečnosti, že se podařilo zastavit prudký demografický propad (v 90. letech Rusko přicházelo téměř o 900 000 lidí ročně) současná úroveň porodnosti nestačí na udržení pozice v první desítce nejlidnatějších zemí. Ještě horší je, že stále neubývá Rusů, kteří svou zemi opouštějí (pokud se někdo vracejí, tak až na výjimky pouze z postsovětského prostoru).

Pokud mají ruské politické elity ukázat, kde a jak se rodí nové Rusko, jejich pohled se většinou stočí k jihu, na Kavkaz. V Čečně byl prý zastaven hrozící rozpad státu cena, kterou za to Rusko ještě zaplatí, však bude výrazně vyšší, než kolik zatím federální pokladnu stojí udržování režimu Ramzana Kadyrova; vítězná válka s Gruzií zastavila (údajnou) agresi USA a NATO a v Soči se během zimní olympiády 2014 celý svět bude moci přesvědčit o tom, jak moderní a přívětivé Rusko umí být. Nechme se překvapit, zda se olympijská vesnice v Soči ukáže být čímsi více než jen další vesnicí potěmkinovou.

O autorovi:

Michael Romancov přednáší na Metropolitní univerzitě Praha, je členem redakční rady Mezinárodní politiky.

michael.romancov@gmail.com