Divadlo mezinárodní politiky

Český humanista, zesměšňovaný V+W jako mentor a karatel, podobně jako jiní reagoval na pohnuté dějiny své doby, jejíhož divadla byl divákem i hercem. Jeho nekončící snaha o napravení churavějícího lidstva byla součástí oné divadelní metafory, stejně jako se k tomuto poslání hlásili autoři, herci, režiséři Aischylos, Sofoklés, Eurípidés nebo i Aristofanés. Jejich kritici ještě nemluvili o konstruktivismu a dekonstruktivismu, scientismu, strukturalismu či funkcionalismu, dokonce ani o realismu a idealismu, ale věděli, že jakékoli uvažování o rerum musí postupovat od elocutio a dispositio, k exordium, narratio a confirmatio, propositio, argumentatio, refutatio po epilogus.

Osudové spojení divadla a politiky si dnes připomínáme nejrůznějšími banalitami, ale to renesanční a humanistické divadlo politiky, nebo dokonce dnes mezinárodní politiky, bylo a je součástí stavu věcí veřejných v menším i větším rozsahu ve všech kulturách a civilizacích a na všech ostrovech i kontinentech. Od maleb na stěnách jeskyň v Altamiře nebo v Dordogne, v Elóře nebo Adžantě není k Slovanské epopeji příliš daleko. A kdo chce přemýšlet o monumentálním díle Alfonse Muchy jako o hledání monumentality politické mytologie, může také přemýšlet o monumentalitě scénických obrazů a jejich projekcí do politiky.

Divadlo je nám ale také známé jako forma politické agitace už na čínském císařském dvoře, na kterém holdují vazalští poslové svorníku mezi nebem a zemí. Epické příběhy vytesané do stěn monumentálních staveb Borobuduru, Angkor Vatu a třeba Mahábalipuramu jsou kultovní součástí buddhismu a hinduismu. Náboženské nebo politické, možná přesněji magické až mysteriózní inspirace čerpá ze sociální skutečnosti katolická agitace v době baroka, kdy prostor, obrazy a světelné efekty, spíše než texty, vytvářejí živý prostor, v naší terminologii prostor dramatický, jak o něm píše Zdeněk Kalista.

Čeští národní obrozenci propagují prostřednictvím divadla myšlenku národní a umírněně kritizují rakouskou monarchii tak expresivně, že z jejich odkazu dodnes při nejrůznějších příležitostech prozpěvujeme píseň, která je Ústavou České republiky propagována jako národní hymna.Evropské avantgardě 20. století poslouží divadlo k propagaci marxismu a jeho nejrůznějších interpretací. Mejercholdova inscenace Lermontovovy Maškarády v petrohradské Alexandrovce je signálem ruské únorové revoluce (1917) a česká a slovenská divadla vytvoří na sklonku roku 1989 jednak celostátní informační síť občanské společnosti a veřejnosti proti násilí, jednak se stanou kazatelnami politické změny prožívané jako revoluce.

Nejen v Německu a v Sovětském svazu, ale dnes třeba i ve Velké Británii a Spojených státech jsou tradiční historická témata a jejich novodobé interpretace, často jen aktualizace, dramaturgicky zpracovávána jako politické aktuality a jsou publikem jako aktuality přijímána a vyžadována. Současná česká Blonďatá bestie asi netuší, možná stejně jako její autoři, že je nadčasovým typem hodným pobývat v pantheonu commedia dell´arte vedle Colombiny, Pierota, Harlekýna, Dottora, Brighella a Pantalona. Stejně jako Sir Humphrey Appleby z filmového a divadelního Jistě, pane ministře!, který má úlisnost a mocichtivost Shakespearova Jaga, ale ve skutečnosti je tak výraznou realitou naší současnosti, že si to obáváme přiznat.

Jestliže ale začneme poměřovat politiku, v našem případě mezinárodní politiku, divadelními instrumenty, poznáním a filosofií divadla, udivuje, že nedokážeme rozlišit, kdy a kde se divadlo hraje nebo nehraje, kdy se k němu utíkáme zbavit se svých obav a splynout s davem, jak, podobně jako jiní, napsal už v roce 1960 Elias Canetti ve své knize Masa a moc. V mase, nikoli publiku nebo veřejnosti, ztrácíme své obavy i kulturní zábrany, ztrácíme se v ní jako jednotlivci a podvolujeme se být předmětem manipulace, ať již jsme v divadle, na sportovním stadionu či Paradeplatzu. Právě ono zbavení se individuality láká politiky a politické demagogy, aby zneužívali divadelní tradice a ochoty divadlo hrát nebo mu přihlížet. Jarmila Konečná, která u divadelních kostýmů vytvářejících charaktery prožila celý život, říkávala, jak je to zvláštní ...že ve dne docela normální lidé se každý večer převléknou do cizích šatů a nejméně dvě hodiny se vydávají za někoho jiného. Přináší jim to totiž, ale i jejich publiku, zvláštní vytržení, tranz, mající někdy podobu jakéhosi astrálního cestování, s podobnými následky, jako má narkomanie.

Nejen herci, ale i publikum jsou v tomto vytržení tvůrci divadla, a je jedno, zda se hraje v řeckém amfiteatru antická tragédie, v římském koloseu zápasí gladiátoři či se předhazují křesťané divé zvěři, zda se dýkou a jedem řeší spory o královské nástupnictví v londýnském Globu, zda se vtipkuje v aristokratických francouzských královských nebo vévodských divadlech, ale i v buržoazních kabaretech, šantánech, kondelíkovských zpěvních síních nebo v tingl-tanglech. Při těchto příležitostech prožívají diváci, ve skutečnosti spolutvůrci dramat i komedií už proto, že do nich vkládají své vlastní, individuální zážitky a významy, osudy milenců i podváděných žárlivců, intrikánů, vrahů i hrdinů. Mimésis, jako napodobování nebo přetvářka, dovoluje divákům v bezpečí radovat se z klauna kopnutého do zadku, jako by byli sami někoho kopali, sledovat titánskou vzpouru bezbožného hrdiny sráženého do pekel a zapomnění, prožívat na rozdíl od své zbabělosti své možné hrdinství nebo ne/schopnost obětovat se. Trůny a popraviště, ornáty a komže, maska a plášť, dýka a jed, to jsou věčné divadelní rekvizity a symboly nejen divadelní, ale i politické skutečnosti.

Saddám Husajn oběšený na počátku 21.století na laně jako zloděj koní na Divokém západu, mezinárodní tribunál ponižující bývalé mocné, intronizace, inaugurace, kremace, to vše jsou nástroje divadla politiky. Reprezentanti států v dobových kostýmech, které mají zdůraznit charakter jejich osobnosti a zároveň prezentovat zem, z níž přicházejí, se však také dost riskantně pohybují na scéně, která se jim může stát osudem.

Tato scéna už byla dávno připravena. Jen si to nikdo při vstupu na toto jeviště nechce přiznat. Navíc se zdá, že herci staronových politických dramat jsou nezajímaví. Důležití jsou režiséři či dramaturgové, ti kteří představení řídí, určují předem, kolika hercům dovolí vstoupit na scénu, kdo bude hrát hlavní, kdo vedlejší roli. Tak, jak to popsal Ladislav Mňačko ve svém románu Jak chutná moc, kde svěřil roli demiurga nenápadnému kafkovskému tajemníkovi, který vše řídí a usměrňuje.

Také v této scenérii se uzavírají dohody, hledají kompromisy, zaujímají nepřátelské nebo přátelské postoje. Co dnes ještě víme o konferencích v Teheránu, na Jaltě nebo v Postupimi? Myslíme si, že umíme přečíst dobové dokumenty, dnes archiválie, známe politické komentáře, ale vše nám zakývá neuvěřitelné množství otázek, co vlastně bylo/nebylo dohodnuto. Všemu dominuje významná vizuální informace fotografie sedícího Stalina, Churchilla a Roosevelta/Trumana. Každý z nich, v tomto zastaveném dějinném okamžiku, hraje svou roli, strnule, ale reprezentativně sleduje kameru a snaží se nás přesvědčit o tom, co má být pravda a lež.

Politik padouch nebo hrdina je i v dramatickém prostoru mezinárodní politiky nositelem významů, které někdy snadno, někdy obtížně dokážeme pochopit, porozumět jim a předat je dál jako sdělení.

Když panáčkuje dvacet sedm postav, reprezentantů Evropské unie na nějakém ze svých summitů, co nám tito zkamenělí mimové vzkazují? Nic jiného, než pohleďte, jak jsme všichni různí, ale jednotní, jaké máme před sebou výzvy, jak se trápíme proto, aby vy jste mohli šťastně žít někdy v bohatství, někdy v dluzích. Ale také se umíme smát a žertovat a ještě lépe umíme skrývat, že se někdy i veřejně kopeme do zadku. Ale i toto vše je dávno předem připraveno tajemníky, těmi, kdo navrhují horizont, kdo svítí a fotografuje, těmi, kdo dávají povel chees!, nebo snad cheers?

Málokdo v takovém okamžiku uvažuje o tom, zda právě toto představení, tato role není poslední, zda bude alespoň ještě jednou moci vstoupit do magického jevištního prostoru mezinárodní politiky, být na očích svým voličům, svým obdivovatelům nebo svým nepřátelům. Ale většinou se mýlí. Podobný kousek se sice bude opakovat, možná před stejným publikem, ale dost často s jinými herci.

Tak jako hroby státníků a vojáků na Rudém náměstí, na Arlington National cemetery, v Normandii nebo někde na Marně a u Verdunu, u Stalingradu nebo Kurska, u Slavkova i Solferina, na Šipce i u Waterloo, u vykradených hrobek králů nebo egyptských pyramid, tak v opuštěných jednacích sálech si nevíme rady, protože bychom si museli připomínat, k jakému druhu divadla posloužily. A tak zůstávají jen místa, na která se přicházíme klanět, aniž víme proč a nutíme se dodržovat nebo alespoň napodobovat rituály, o kterých si myslíme, že nám dodávají sílu být herci podobného, když už ne stejného divadelního kusu.

Je zvláštní, že nikoli jen podobné, ale i stejné symboly a rituály najdeme v celém světě. V Asii, Africe, Evropě, u amerických Inků a Aztéků, a dokonce i u jejich severoamerických lovících a rybařících Inuitů. Slavnostní přijímání poslů nebo vyslanců na dvorech evropských jedinovládců byla pečlivě připravována. Přijímací sály ve Versailles, Kremlu nebo Carském Selu, na Pražském hradu, v královské a císařské Postupimi nebo v Schönbrunnu, stylově a rituálně napodobovaly i úpravy prostranství pro přijímání dohod při polních taženích. Podpis kapitulace Velkoněmecké říše v železničním vagonu v Compiègne musel být na rozkaz Adolfa Hitlera po pádu Francie zopakován jen s jinak rozdělenými rolemi a v podobné scenérii. Politická antropologie a etnologie znají neuvěřitelné množství rituálů a symbolů, které jsou si navzájem podobné.

Když rádžové ze zemí jihovýchodní Asie přicházeli k čínskému císařskému dvoru, přinášeli dary, z hlediska císaře tributy a halava poselstva je předávala jako bunga-mas (zlatá květina), jako filigránskou zlatnickou práci, aby jí vyjádřila úctu, nikoli podřízenost. Teatrálnost tohoto aktu nezmenšovalo ani to, že jiní členové poselstva po tomto aktu předávali hodnoty vyjádřené materiálními statky a i tento akt měl podobu ministry pokladu sledovaného rituálu, který bylo také nutné se naučit.Tak jako dnes, když tradičním sklem obdarovávají poslové z České republiky ty, kteří jsou s radostí nebo nevolí přijímáni na cizích dvorech a do poslední chvíle nevědí, zda je jejich dar pozorností nebo přiznáním nějakého závazku. Aniž to možná tuší, chovají se, jako by vyjadřovali své někdy jen virtuální vazalství a odvádějí herecký výkon hodný divadelního hystriona.

Na dvoře javánského rádži (stejně jako později islámského sultana) to bylo podobné. Poslové to měli jen o to lehčí, že rituál byl propracován snad ještě detailněji než přijetí u britské královny. A navíc, mohli sedět, jíst a opájet se často jak dnes říkáme návykovými látkami, během doby, když dukung pomocí svých loutek předváděl příběhy, charaktery a vztahy a jim něco ze své magické síly. Povinností dvořanů pak bylo sledovat, jak se poslové chovají, jak mluví, a z toho usoudit, co mají vlastně v úmyslu. Navíc jen někdo mohl vidět loutky barevné, jiný viděl jen jejich stíny. Někdo se pohyboval v realitě politiky, byť prezentované maskou nebo loutkou, jiný mohl vidět je její stín politickou realitu.

Současná mezinárodní politika vypadá tak trochu jako javánské stínové divadlo. Politický non-antropolog David I. Kertzer, který se zabýval zejména rituály a symboly katolické církve, ale i jiných náboženských společností, napsal ve své práci Rituály, symboly a moc (1988), že politika bez symbolů a rituálů nejen dnes neexistuje, ale nikdy ani neexistovala. Seznamuje přitom své dnešní čtenáře s politickými rituály mexických Aztéků, komunistů v bývalém Sovětském svazu, za francouzské evoluce od vyhlášení Deklarace práv člověka a občana, přes jakobínský teror až k Napoleonovu císařství a pokusu o restauraci ancien régime, v koloniální Africe, nebo dokonce v italské komunistické straně, a sleduje, jak se jejich nositelé nejprve navzájem identifikují a konečně docházejí ke stejným nebo velmi podobným názorům. Snad nám jeho práce, která nemá u nás dost kritických čtenářů, pomůže zamyslet se nad tím, zda divadlo jako věčná inspirace stále ještě existuje ve věku rozumu a zda nos na gumu a kopnutí do zadku nám nemůže říci o mezinárodní politice víc než analýzy teoretiků virtuální mezinárodní politiky.

O autorovi:

Zdeněk Zbořil
zboril@iir.cz