Dezintegrace státu: hrozba, nebo naděje Afriky?

Rozklad jako viditelný proces

Ve spíš emocionálním než racionálním procesu urychlené dekolonizace se kolem „roku Afriky“ (1960) rodily nezávislé státy z dosavadních kolonií. Přírodní i etnická nelogičnost, obvykle obrovská rozloha a zátěž nekvalifikovanosti nových garnitur způsobily, že státy, jimž raison d'être dosud dodávali evropští kolonizátoři, ztratily soudržnost. Kmenové, klanové, sociální, skupinové, náboženské různice, střet tradičního pojetí moci a vyžadovaného, ale od počátku karikovaného euroamerického institucionálního modelu vyvolaly nekonečné množství převratů, válek a chaotických i militaristických diktatur. „Kalibánská království“ (jak je s despektem nazývá Paul Johnson) učinila z Afriky kuriózní prostor migrací, bídy a zmatku.

Občanská válka v Nigérii v letech 1967-1970 ukázala, že opuštění koloniálního státu, který nikomu moc nevyhovoval, stojí příliš mnoho mrtvých. Na mapách a v oficiální politice se tedy státy i nadále udržovaly v podobě, kterou jim dali kdysi Evropané u zeleného stolu. Přitom mnoho takových států ve skutečnosti nefungovalo jako jednotný organismus: Čad se od vyhlášení nezávislosti v roce 1960 zmítal ve válečném konfliktu mezi muslimským severem a černošským jihem, Kongo-Kinshasu udržel pohromadě nějaký čas jen násilím diktátor Mobutu, ale pak stát přestal fungovat; režim apartheidu v Jihoafrické republice vykázal černošskou většinu do bantustanů, aby rozdělením země zajistil její největší část vládnoucím bělochům. Na mapách s mnohdy novými jmény států zůstávaly staré hranice v platnosti a ani válečníci jako MPLA a UNITA v Angole během čtyřicetiletého zápasu v letech 1961-2002 nikdy nepřipustili, že by si mezi sebou velkou zemi rozdělili.

Uvnitř napolo fiktivních postkoloniálních států fungovala i tradiční království Ašantů v Ghaně nebo státy Mosijů v Burkině Faso; vzdálenost a malá účinnost nových politických center nutila k fungování i drobné domény (chieftains) na periferiích velkých států, kupříkladu u Makuů (eMakhuwa) v severním Mosambiku. V tak složité státní stavbě nebylo sice jasné, která ze státotvorných nebo komunitu udržujících konstrukcí vlastně převažuje, ale viditelný rámec koloniálních hranic tyto komplikace dlouho zastíral. Teprve na přelomu 20. a 21. století se mapa Afriky začala měnit. V roce 1993 Eritrea přetrhala nechtěné svazky s Etiopií a osamostatnila se. Po roce 1994 přeskočila genocida z Rwandy na východ takzvané Demokratické republiky Kongo a fakticky roztrhala veliký stát nejméně na tři části, přičemž vláda v Kinshase kontroluje jen jeden z nich. Po zápasu dlouhém 45 let se Súdán roku 2011 rozdělil na dva státy a Jižní Súdán jako zcela nový, ale opět složitý a nesoudržný útvar obohatil africkou mozaiku. Evropská invaze proti Kaddáfího Libyi v tomtéž roce rozbila s mocenským systémem i stát a v Benghází část rebelů odtrhla Kyrenaiku od zbytku země tonoucí v kmenových sporech. Tuaregové, kteří už mnohokrát dříve zahrozili několika státům ze Sahary, v roce 2012 odtrhli od Mali pouští sever země jako nový stát Azavad. V přelidněné Ugandě se vážně uvažuje o rozčlenění státu kdysi uměle slepeného Brity na východní Elkon, severní Nilskou republiku a na tradiční monarchie Buganda, Buňoro, Toro a Ankole. O právo na státnost se hlásí Bédžové ve východním i Dárfúr v západním (severním) Súdánu, za osvobození bývalé Španělské Sahary okupované Marokem bojují zapomenuté milice fronty POLISARIO. Do kontinentálního dezintegračního procesu se mohou zapojit desítky dalších národností, regionálních iniciativ, zavedených historických monarchií a dalších skupin patrně s kalašnikovem v rukou.

Vnitřní rozklad hrozba mnohem vážnější

Po odchodu evropské administrativy nedokázali mnozí afričtí předáci účinně spravovat osvobozené státy. Více než viditelné štěpení podle jasných linií etnika, ideologie, jazyka či kultury pak obyčejné Afričany ohrožoval úpadek státní správy, sociálních služeb (jejichž nedostatečnost se dříve vyčítala kolonizátorům) a řízení ekonomického chodu společenství. Za sporů mocenských skupin kdesi v hlavním městě se země mohly ocitnout bez vlády, bez pomoci, v horším případě v ohrožení frakcemi bojujícími o moc třeba neschopnými tuto moc efektivně využívat.

Příkladů vnitřního rozvratu je v Africe nepřeberné množství. Mauritánie byla vždycky umělým útvarem, kde vládnou nad svým putujícím lidem kmenoví vůdci. Když se v kdysi konsolidovaném Pobřeží slonoviny roku 2010 nechtěl vzdát poražený prezidentský kandidát Laurent Gbagbo svého křesla, rozdělil si na čas stát se skutečným prezidentem Alasanem Ouattarou; střepy se pak sice slepily, ale důsledky incidentu mohou jednou inspirovat separatisty. Náčelníci v severní Ghaně mnohokrát vypověděli poslušnost vládě sídlící na jihu. Komory, ostrovní stát u východních břehů Afriky, mají vlastně na každém ostrově svého prezidenta a čtvrtý ostrov si raději zvolil příslušnost k Francii. Když sužují potíže Madagaskar, vzpomenou si náhle Imerinové na svou odlišnost od Betsimisaraků a dalších kdysi odlišných kmenů. Mašonové a Ndebelové v Zimbabwe si v těžkých dobách začnou podrážděně připomínat, jak si v 19. století kradli dobytek a na hranicích Mashonalande a Matabelelandu se objeví něco jako hraniční závory. Jihoafrická republika s demokratizací raději rozdělila tradiční čtyři provincie na nových devět.

Existují i příklady opačné - soužití Tanganiky a Zanzibaru, tak odlišných svými obyvateli, je příkladné; také Namibie překvapila bezkonfliktním soužitím Ovambů, khoikhoiských a sanských kmenů, Afrikánců, Němců a Angličanů. Ale na veliké ploše kontinentu je tendencí k dekompozici, roztržení nebo alespoň rozvolnění státu mnohem víc.

Proč je tomu tak, to nejlépe vyjádřili znalci v knize Obnova státu v Africe, kterou roku 2007 vydali Pita Agbese a George Kieh: „Existuje obecná shoda, že postkoloniální stát v Africe selhal a nenaplnil potřeby a aspirace Afričanů. V důsledku toho se stát stal nedůležitý a vzdálil se svým vlastním občanům. Skutečně, masy Afričanů mají plné zuby krachujícího postkoloniálního státu do té míry, že se snaží se mu vyhnout, snaží se ho obcházet, nebo ho podvádějí, jak to jen jde.“

Euroamerická civilizace, stále povznesená nad „jiné“, naordinovala Afričanům demokratický systém jako řešení rozkladu. Ale volby se často mění v občanskou válku, anebo předvedou úplně opačnou logiku: potvrdí toho, kdo je právě u moci, kdo občanskou válku vyhrál. Světové autority se rozhořčují, ale Afričané odpovídají: „Kdo zabil africkou demokracii? Kulturní míšenci, kteří přišli ze západních škol a nerespektovali patřičně své africké předky. Instituce vznikaly bez vztahu ke kulturnímu prostředí a nové procesy se zaváděly bez ohledu na souvislosti. Ignorovaly se normy předků a jejich legitimita.“ (Ali Mazrui, Kdo zabil demokracii. 2001).

Pro nalezení nových forem soudržnosti a fungování je tedy třeba paradoxně rozbít mimo jiné i současný postkoloniální stát. Ten je opakovaně zpochybňován jako něco cizorodého: „Převažující africký stát, ve všech afrických zemích, je implantovaný štěp Evropanů, jimž ta která kolonie patřila. Soudobý postkoloniální stát v Africe nevyrostl organicky z afrického těla: je to implantovaný prvek do afrického těla. A tak se vyjevují groteskní rysy některých nebo i mnoha prvků současného státu v Africe i současných afrických politických stran, které jsou stejným implantátem vloženým do afrického těla. A africké tělo mnoho z těchto prvků západní státnosti odmítá.“ (Herbert Vilakazi, Durban 2002, cit. Muiu-Martin).

Při bloudění v slepé uličce řešení africké státnosti výše uvedení Agbese a Kieh nakonec hledají mermomocí cestu k demokratickému státu: „Není pochyb o tom, že stát je zásadní pro zavedení demokracie do Afriky. Ale pouze demokraticky obnovený stát, který spočívá na prolidových základech může propagovat propojené cíle rozvoje a demokracie.“
Ale kde vzít lidi, kteří na těchto základech obnoví stát? Jaký to bude stát: ten postkoloniální implantát nebo nějaká geograficky či etnicky založená inovace? Jak oživit „zabitou“ demokracii? A nebyly už pokusy o obnovu afrického státu bez úspěchu učiněny?

Znovu a znovu upozorňují znalci, že řešení africké státnosti, které by odpovídalo potřebám Afričanů, by mělo vycházet z Afriky, nikoli zvenčí: „Pro obnovu národního státu v Africe musí vlády převzít odpovědnost za ekonomická a politická rozhodnutí od světových finančních institucí.. Není možné plně odpovědět na soudobé výzvy národnímu státu v Africe, jestliže osud zemí na kontinentu a jejich ekonomik kontrolují multilaterální agentury držící nevypočitatelnou moc.“ (Olukoshi a Laakso). Moc nadnárodních korporací a organizací všeho druhu je však nesrovnatelně větší než reálná moc nebo autorita afrických vlád. Naděje na africké řešení státnosti tedy není velká.

Guinea-Bissau - proč se i malí rozpadají?

Jeden z nejvlivnějších ideologů afrického odboje proti kolonialismu, Amílcar Cabral, v čele své PAIGC (Africká strana nezávislosti Guineje a Kapverd) zahájil v roce 1963 v tehdejší Portugalské Guineji (jen 36 125 km²) ozbrojený boj za „afrikanizaci duší“, vyšší kulturnost a sjednocení země s nedalekými kultivovanějšími Kapverdskými ostrovy.

V blátivém terénu domácí podporovaní celým světem nad Portugalskem roku 1973 skutečně vojensky zvítězili. Za deset let války se ovšem naučili používat zbraně tak dobře, že se jich nevzdali ani v nezávislém státě. Nejprve vítězové z PAIGC nyní bez zavražděného A. Cabrala) pronásledovali a likvidovali ty své černé spoluobčany, kteří sloužili v koloniální armádě. Na zbytečných deset let si moc podržela Nejvyšší rada boje. Zestátnění půdy a podniků vyvolalo okamžitý ekonomický kolaps, hlad a návrat k samozásobitelství. Ještě III. sjezd PAIGC v listopadu 1977 však vyhlašoval velké cíle pod heslem „Za jednotu a rozvoj“ a verbálně měnil ozbrojené hnutí PAIGC na „revoluční stranu mas“. Historičtí vůdci kapverdského původu s rozvojovými vizemi začali být nepohodlní místním předákům bývalým velitelům partyzánských jednotek PAIGC. Prezidenta Luíse Cabrala svrhl 14. 11. 1980 velitel někdejších partyzánů João Bernardo "Nino" Vieira.

Vyhnáním Kapverďanů definitivně padl plán spojit Kapverdské souostroví s pevninskou Guineou-Bissau do jednoho státu. Nová ústava z roku 1984 měla odstranit vojenskou vládu, ale křesla v údajně civilní vládě znovu obsadili nekompetentní warlords, kteří vyvolávali chaos a zvyšovali řevnivost mezi Balanty, Pepely, Mandingy a dalšími kmeny. Ústavní dodatek z roku 1991 pod tlakem světového obratu k demokracii zavedl formální multipartismus. Ale lidi už zajímaly otázky obživy a bezpečnosti, nikoli tato nebo další ústavy, které vycházely v prosinci 1991, pak v únoru 1993, v červnu 1993, i roku 1996. První demokratické volby v roce 1994 potvrdily po africku, že vítězové berou vše: vyhrála opět PAIGC. Její militaristickou povahu předvedl roku 1998 velitel Ansumane Mané, když zahájil občanskou válku proti veliteli Vieirovi; toho sice bránily jednotky ze sousední Guineje, ale po pěti měsících bojů musel odejít ze země. Ansumane Mané byl v bojích zabit. Ozbrojené nepokoje vyhnaly tisíce lidí do sousedních států.

V parlamentních volbách koncem listopadu 1999 probleskla naděje na změnu: zvítězila Strana společenské obnovy (PRS, 37 křesel), uspěla i strana Guinejský odpor-Hnutí Bafatá (RGB, 27). PAIGC obhájila jen 15 mandátů, zbytek 11 křesel byl rozdělen mezi pět (FLING, Guinejské občanské fórum FCG, Národní svaz pro demokracii a pokrok UNDP, Strana demokratické konvergence PCD, Sjednocená sociálnědemokratická strana PUSD) z deseti dalších kandidujících stran. Formální demokracie zemi nijak neuklidnila ani nepovznesla. Ukázalo se totiž, že se strany formují na kmenovém základě, a že proto zemi spíš rozdělují, než sjednocují. Prezident Kumba Yalá (PRS) preferoval pouze Balanty a tím zvyšoval mezikmenové napětí.

Řevnivost na politické předscéně nutila lidi, aby se spoléhali sami na sebe a byli vždy připraveni utíkat před vlastními střílejícími předáky. Prezident roku 2002 rozpustil parlament a z neklidu v zemi obvinil vládu Gambie. V roce 2003 ho svrhl Vojenský výbor pro nastolení ústavního řádu a demokracie (CMROCD). Volby roku 2004 vyhrála PAIGC, roku 2005 se v druhém kole prezidentských voleb neústavně prosadil „historický“ bojovník proti Portugalcům vracející se z portugalského exilu João Bernardo “Nino” Vieira (Pepel). Zhroutila se soudržnost země, rozpadla se jakákoli autorita a s ní i dodržování lidských práv. Za naprosté nestability občas pokračovala hra na demokracii.

V parlamentních volbách 16. 1. 2008 získala PAIGC 67 ze 100 křesel, druhá PRS 28 křesel. Preferenční pozice warlordů však zabraňovala v řešení skutečně naléhavých problémů. Jak tristní je stav vládnoucí elity, to ukázala epizoda z března 2009: jeden z členů vládnoucí vojenské špičky se nepohodl s prezidentem Vieirou a prostě ho zastřelil. Následující prezident Malam Bacai Sanhá (etnikum Biafada) z PAIGC si léčil cukrovku v Paříži, když v roce 2011 velitel námořnictva José Américo Bubo Na Tchutcho dal zavřít náčelníka štábu armády Antónia Indjaie. Toho však osvobodily věrné jednotky a ve vězení se ocitl jeho věznitel. Tehdy premiér Carlos Gomes Júnior raději utekl na velvyslanectví Angoly v Bissau. Zákonný prezident zemřel 9. 1. 2012 na cukrovku, a tak se vedení nefunkčního státu ujal předseda Národního lidového shromáždění (parlamentu) Raimundo Pereira. Vydržel u moci jen krátce: 12. dubna 2012 převzala moc další vojenská junta. Její velitel Mamadu Ture Kuruma nepřináší žádný koncept rozvoje, je však charakteristické pro rozpadlý stát, že slíbil co nejdříve vytvořit „vládu národní jednoty“. V téže době už ale zemi pohltila bída o to větší, že se počet obyvatel od doby osvobození zečtyřnásobil na dva miliony.

Úpadek Guineje-Bissau se projevuje rozkladem na kmenová teritoria, která z neúspěšného státu přesahují nerespektované hranice. Vládnoucí elita paradoxně upevňuje otřesenou jednotu státu občasným vyvoláváním konfliktů se sousedním Senegalem. Jeho jižní část v povodí řeky Casamance byla kdysi součástí portugalské obchodní zóny, ale francouzsko-portugalské delimitace hranic z přelomu 19. a 20. století vytvořily současnou mapu, na níž se středisko casamanské oblasti Ziguinchor ocitlo v Senegalu. Periodická střelba v této oblasti svědčí o tom, že dezintegrace států a mezistátní konflikty jsou dvěma stranami téže mince. Svědčí také o tom, že některé politické reprezentace nedospěly k odpovědnosti nutné pro budování státu.

Afrika tedy stojí stále na začátku procesu revize koloniálního státu a vytvoření funkčního modelu odpovídajícího africkým tradicím a možnostem. Rizika takového procesu zvyšovaná militarizací kontinentu budou nepochybně ještě dlouho zneklidňovat také Evropu.

O autorovi:

Jan Klíma je docentem na Katedře politologie FF Univerzity Hradec Králové.
jan.klima@uhk.cz