Čína a nevyzpytatelný mandát nebes

V roce 1976 postihlo oblast Tchang-šan (provincie Che-pej) v severovýchodní Číně zemětřesení, které bývá považováno co do počtu obětí na životech (odhady 200_700 tisíc) za nejhorší v celém světě ve 20. století. Tato katastrofa má nádech osudové synchronicity končící kulturní revoluce. Fascinuje jeho těsná časová následnost poté, co v témže roce zemřeli hlavní představitelé staré gardy čínské komunistické strany Čou En-laj, Mao Ce-tung a Ču Te. Porážka maoistické kliky tzv. gangu-čtyř ještě v témže roce předznamenala příchod nové garnitury vůdců, kteří otevřeli cestu k zásadním reformám a vyvedli zemi z politického marasmu a hmotné bídy.

Autorita a industrializace

V Čínské lidové republice přinesla postmaoistická éra reforem od osmdesátých let evidentní úspěchy v podobě trvalého ekonomického růstu, očividného vzestupu životní úrovně a rostoucí národní prestiže v zahraničí. Stoupenci autoritativní politiky mohou vyzývat ke srovnání mezi úspěšnou ČLR a pochybnými ekonomickými výsledky demokracie v bývalém Sovětském svazu éry Gorbačova, nebo s asijskými rozvojovými zeměmi formátu Indonésie, či o něco lépe si vedoucí Indie.

Nevýhodou autoritativního systému jsou byrokratické systémové slabiny a výhradní odpovědnost za všechno, i za vládou nezaviněná selhání zapříčiněná působením přírodních sil. Zatímco vnější svět se zaměstnává úvahami o rostoucí Číně coby budoucím soupeři USA o světovládu, vnitřní problémy obrovského asijského státu jsou sice méně mediálně chytlavé, co do závažnosti však značné. Společnost ještě nedávno spoutaná systémem maoistického nevolnictví se ocitla v éře globalizace v pohybu a je konfrontována s problémy, ve kterých hrají roli faktory vzpírající se možnostem kontroly státní organizace. Desítky milionů lidí migrují za prací do velkoměst, sílí sociální pnutí dané rozdílnou mírou ekonomické dynamiky, míra ekologické degradace patří k nejhorším na světě, neustávají přírodní katastrofy v podobě zemětřesní, tajfunů, záplav, objevují se nové druhy epidemií, ubývá vodních zdrojů.

Éra médií

Nový styl politiky od konce devadesátých let 20. století poněkud přehodnotil dosavadní způsoby utajování nepříznivých událostí před veřejností a zpružnil vládní mediální politiku. Epidemie SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, 2002) a tzv. ptačí chřipky (virová nákaza H5N1, 2007) byly nejprve utajovány, pak ale stát obrátil postup a začal urgovat nápravná opatření a zodpovědnost provinčních úřadů, zatímco politické špičky se představily v roli razantního zachránce. Pokusům o utajování zdola se v daném byrokratickém systému nelze divit pod tlakem veřejné paniky a hrozby trestů shora. Prudký rozvoj soukromých médií, internacionalizace a dostupnost individuálních informačních prostředků však nutí stát reagovat. Musí neustále prezentovat svou autoritu a legitimitu, političtí vůdci musejíí před kamerami demonstrativně vyjít do terénu v době epidemií, povodní či po zemětřesení a v televizních přenosech prezentovat svou schopnost jednat.

S negativním veřejným ohlasem si nelze zahrávat, jak může dosvědčit i tchajwanský prezident Ma Ying-jeou (Ma Jing-ťiou), když chabá organizace záchranných prací po zničujícím tajfunu Morakot v roce 2009 obrátila veřejné mínění proti tomuto do té doby populárnímu politikovi. Oproti demokratickému Tchaj-wanu je v pevninské Číně (ČLR) veřejná kritika podstatně méně hlasitá, ale i tak budí obavy. Frustrace ze sociálního napětí a bující korupce se ventiluje neveřejně, zato v případě humanitárních katastrof hrozí nespokojenost přerůst v masové protesty. V květnu roku 2008 postihlo jedno z nejhorších zemětřesení v historii ČLR provincii S’-čchuan, kde zahynulo necelých 70 000 obyvatel a 5 milionů lidí ztratilo přístřeší. Záchranných akcí s nedostatečně vybudovaným zdravotním systémem v chudší části provincie se čínské úřady zhostily s obdivuhodným nasazením a s ochotným přijetím asistence zahraničních organizací. Za otevřenost v přístupu k informacím si ČLR _ tři měsíce před chystanou olympiádou v Pekingu _ vysloužila mezinárodní uznání v kontrastu s tajnůstkářským chováním úřadů v Barmě, jejichž nedůtklivé reakce na zahraniční pomoc zdržovaly záchranné práce po zničujícím cyklonu Nargis, jenž postihl tuto oblast deset dní před čínským zemětřesením.

Tuto příkladnou souhru stranických špiček, armády, expertů a dobrovolníků se zahraničními záchrannými silami ovšem značně pokazila fakta, která byla uveřejněna z postižených míst. Mezi zhroucenými objekty byly většinou školní budovy, které pohřbily tisíce školáků i s učiteli. V zemi s konfuciánskou tradicí s důrazem na vzdělání a s uplatňovanou politikou omezení porodnosti mnoho rodin přišlo o jediného potomka. Šetření pod silným veřejným tlakem vyjevila závady u všech zhroucených škol v důsledku nízké kvality konstrukcí a šizeného stavebního materiálu. Nezvykle otevřené atmosféra veřejných rozprav v médiích a na webu, spolu se sérií protestních demonstrací, nakonec vyvolala jako protireakci posílení cenzury a diskrétní nabídky odškodnění postiženým rodinám, které přišly ve školách o dítě. Krátce před blížící se olympiádou v Pekingu byla hrozba „narušení veřejného pořádku“ mimořádně nežádoucí.

Tři soutěsky

Postavit velkou přehradu na řece Jang-c’ byla velká výzva, kterou se podařilo naplnit, největší vodní ektrárna světa byla dokončena v roce 2006 a spuštěna do provozu v roce 2008. Souhrn důvodů ve prospěch megaprojektu lze seřadit do skupiny argumentů věcných, symoblických a politických. Čínský ekonomický rozmach vyžaduje energetické zdroje, země trpí nedostatkem elektrické energie, většina (60 procent) je jí vyráběna v tepelných elektrárnách spalováním uhlí. Vedle nutnosti omezit exhalace a navýšit podíl energetiky založené na obnovitelných zdrojích figurovala také snaha zamezit opakujícím se katastrofálním záplavám na Jang-c’. Existuje také nepřehlédnutelná potřeba v duchu kulturní a politické tradice ( již z doby Čínské republiky /1911_1949/ a následně také v maoistické éře) vytvořit dílo prokazující zásluhy dobré vlády, v duchu atributů mytologických i skutečných vládců, kteří spoutali vody a přinesli lidu blahobyt. Tento archetypální ráz má bezpochyby prakticko-politickou rovinu v zemi, kde dávná tradice centralismu a autority potřebuje své monumenty.

Převaha politicko-symbolických aspektů převážila nad sférou odborné diskuse, o jejíž kapacitě není v moderní Číně pochyb. Po dokončení díla s vydatnou podporou politických špiček se naneštěstí dříve předpokládané slabiny projektu vyjevily v plné škále. V době záplav musí gigantická přehrada vypouštět vodu a v následných obdobích zadržená voda v přehradě pro pohon turbín ještě více zhoršuje období sucha v oblastech po proudu, kde se paradoxně zhoršuje dostupnost pitné a užitkové vody a snižuje splavnost řek. Zastavené proudění v přehradní nádrži provází úbytek kyslíku, akumulace odpadních vod, bahna, chemikálií a zmnožení vodních řas, které dohromady znamená nepoužitelnost přehradní vody pro domácnosti a pro zemědělství. Doprovodným efektem jsou také eroze, místní sesuvy půdy a druhotné seismické projevy. O údajných trhlinách v mase betonu přehrady způsobených navážkami materiálu od rozdílných dodavatelů snad ani raději nevědět.

Je zajímavé, jak i v tomto případě cenzura nakonec částečně odtajnila, jakými riziky a závažnými nedostatky je projekt superpřehrady komplikován. Pochybnosti o závažných environmentálních následcích přehrady připouští i oficiální agentura Sin-chua s odkazem na hodnocení expertů na úrovni vlády pod patronací předsedy vlády Wen Ťia-paa (Wen Jiabao). Zdálo by se, že nový otevřenější přístup čínské vlády dává větší hlas odborné veřejnosti a upouští od úzkoprsého utajování. O poznání více o úskalích projektu ještě referují regionální média, zatímco nejtvrdší kritika je dostupná z médií zahraničních.

Nově připravované projekty obrovských přehrad a hydroelektráren sice pokračují v trendu směrem k využití obnovitelných zdrojů, avšak vedlejší ekologické aspekty budí obavy srovnatelné s úskalími Tří soutěsek, a tentokrát i v mezinárodním dopadu. Nové gigantické projekty vodních staveb mají za cíl odvést vodu z řek pramenících v Tibetu _ Yarlung Zangbo (horní tok Brahmaputry), Nu (Salween) a Lan-cchang (Mekongu) směrem do oblastí Čching-chaje a Xin-ťiangu, tj. do západních aridních území ČLR. Svedením vody z těchto řek se však značně sníží jejich průtoky směřující do celé řady dalších asijských států po směru toku, sociální, ekologické, a také seismické dopady takovýchto projektů by mohly být nezměrné, lze tedy očekávat značné mezinárodní komplikace.

Zdá se, že razantní čínská cesta k modernitě jdoucí způsobem dosavadního překonávání přírody za nedostatečné reflexe odborné kritiky nepřestane budit pozornost. Koncepce rozvoje cestou velkých projektů se silným politickým krytím se nedokáže vyhnout sociálním a ekologickým důsledkům, přičemž trvající hrozbou může být výskyt nenadálých přírodních katastrof. Je čínská cesta daná potřebou udržovat příznivý vývoj ekonomiky úspěchem, nebo vykonstruovanou bublinou, vystavenou hrozivým rizikům? Hromadné zhroucení škol při zemětřesení v S’-čchuanu a devastující účinky přehrady Tři soutěsky jsou mementem negativ moderní doby. Politické vedení se hájí spektakulárními úspěchy formátu olympijských her, světové výstavy EXPO nebo vysláním živé posádky do vesmíru.

O autorovi:

Rudolf Fürst je vědeckým pracovníkem ÚMV.
furst@iir.cz