Chřadnoucí, leč stále perspektivní a smysluplné euro

Pokud si vzpomeneme na důvody, jimiž na přelomu 80. a 90. let byla existence společné měny zdůvodňována v souvislosti s druhým _ prozatím dokonaným _ pokusem jednotné měnové prostředí zavést, hovořilo se především o tom, že pokud má být jednotný vnitřní trh míněn vážně a ekonomické procesy mohou být realizovány bez ohledu na národní hranice, prostředí přetrvávání národních měn za těchto podmínek by bylo překážkou a brzdou dalšího rozvoje a konkurenceschopnosti evropské ekonomiky. Mluvilo se o silné úspoře transakčních nákladů, o eliminaci kursového rizika, o sblížení úrokových sazeb i o společném úsilí snížit míru inflace na nejnižší možnou míru. Ke všem těmto jevům bezesporu v prvních dvou třetinách dosavadní existence eurozóny (1999_2007) více či méně docházelo, a tím i celý projekt byl shledáván jako úspěšný a prospěšný.

Fiskální problém jako bariéra ekonomického rozvoje

Nastalá ekonomická krize však počínaje rokem 2008 zatřásla právě funkčností jednotného trhu (kdy se řada zemí stáhla do svých národních hranic a dala přednost svému zájmu na úkor společného), fiskální disciplínou (jejíž bezprecedentně děsivý rozsah narušuje nyní nejvíce ekonomickou kvalitu euro-zóny a podlamuje její budoucí konkurenceschopnost) i ekonomickým sbližováním (když došlo k tak propastným reálným ekonomickým poklesům, které řadu zemí jak z výšin evropského žebříčku, tak z jeho dolních příček torpédovaly o mnoho roků ekonomického vývoje zpět v pořadí relativní ekonomické vyspělosti Unie).

Za nejzávažnější z provedeného výčtu je možné označit dlouhodobě neřešený problém fiskální, jenž v dané situaci znamená klíčovou rozvojovou ekonomickou bariéru v Evropě a zásadní překážku zlepšování konkurenceschopnosti. Problém, který byl v období relativní prosperity zahalen relativně chlácholivou rouškou zlepšujícího se poměru veřejného deficitu i dluhu vůči HDP, se naplno odhalil v čase ekonomického výpadku a upozornil i na zásadní strukturální vady, obsažené v systémech veřejných financí řady členských zemí, ježdoposud ke skutečným fiskálním reformám nepřistoupily.

Tak se stalo, že kombinace reálné ekonomické recese, fiskální nedisciplína a makrostabilizační poruchy (například výrazný schodek běžného účtu platební bilance či eskalující míra nezaměstnanosti) vedly k zásadnímu oslabení důvěry finančních trhů ve zdravost evropské ekonomické substance _ finanční trhy začaly tvrdě oddělovat „zrno od plev“ a hříšníky pak neúprosně trestat. I proto jsme si po příbězích maďarském, lotyšském a rumunském (tedy nečlenů eurozóny) v režii Mezinárodního měnového fondu byli v loňském roce nuceni prožít si i příběh členů eurozóny _ Řecka a Irska, jež by se bez záchranné akce EU a opět MMF nebyly schopny krátkodobě postavit na své vlastní nohy.

Díky aktuální identifikaci irského „příspěvku“ tomuto stavu eurozóny se opětovně zatáhla mračna viděná pohledem investorů, finančních manažerů a všech dalších aktérů, kteří se chtějí právě na evropské půdě opřít o jednotný trh, fiskálně zdravé prostředí a vzájemnou ekonomickou blízkost v celém unijním teritoriu. Navíc není zcela vyhráno a šíření infekce na další slabé části euro-zóny vůbec nelze vyloučit.

Euro brání měnovým válkám v Evropě

To však na druhé straně vůbec neznamená, že právě díky momentálnímu stavu (přestože již opět trochu uklidněnému), jenž _ pravda _ oněm výchozím definičním předpokladům nyní opravdu neodpovídá, by se měl dlouhodobě připravovaný i dlouhodobě zamýšlený projekt eurozóny při prvním vážném škobrtnutí vzdát a rozpadnout. Test, podle jehož výsledků by se tak mělo stát, by měl být daleko vážnější a přísnější. Lze si zajisté představit, že nyní stále značně silný a patrně nadhodnocený kurs její měny oslabí úměrně problémům, které někteří její členové vykazují. A irský přídavek tomuto oslabení by měl být opravdu vydatný. Vždyť tato země může být směle považována v celistvém uvažování za největší reálně ekonomickou a finanční oběť krize. A zde můžeme nalézt jeden z řady dílčích důvodů, proč se eurozóna ocitla v takovém stavu, v jakém je.

Ani to všechno však nestačí na to dostatečně si obhájit potřebnost a smysl rozpadu eurozóny. Naopak, v podmínkách sedmnácti národních měn namísto dnešního eura by v krizových podmínkách nastal takový měnový chaos nekonečného počtu soubojů a válek v podobě soutěživých devalvací, měnových restrikcí a obdobných opatření, že situace by byla ještě zamotanější. A navíc, s rozpadem eura by bylo obtížné dosáhnout stability i na jednotném trhu samém, Unie by ztratila i klíčová politická pojítka a šedesátileté úsilí o vybudování společného prostoru na našem kontinentě by vešlo vniveč.

Soustřeďme se na ony výchozí definiční předpoklady pro fungování eurozóny. Chce opravdu Evropa jednotný trh bez překážek? Myslí to s obnovením fiskální disciplíny vážně? Má v úmyslu ekonomicky a strukturálně se sblížit a odstranit mnohdy propastné rozdíly mezi jejími zeměmi a regiony? Pokud na všechny tyto otázky odpovíme kladně, měli bychom se spíše pustit do tvrdé práce a tyto podmínky vytvořit. Přispět k tomu, aby zbývající bariéry jednotného trhu padly a ten reálně a přirozeně fungoval v celé své šíři; aby neskutečná dluhová břemena doznala radikální redukce a aby propastné rozdíly mezi zeměmi byly zmírněny. V tom případě je živná půda pro euro připravena a měla by mu být dána šance, aby dlouhodobě plnilo svou funkci. Pokud však Evropa odpoví na libovolnou z těchto otázek záporně, nemá údržba nejen eura, ale i celého nynějšího scénáře své integrace smysl – ke smůle Evropy.

Jedním z nástrojů, který by měl evropské ekonomice dodat autoritativnější nástroj k posílení fiskální a makroekonomické disciplíny, by měla být na počátku letošního roku reálně zahájená evropská ekonomická koordinace (European Economic Governance). Pokud jednotlivé členské státy propásly léta až desetiletí, během nichž měly možnost dát si veřejné finance do pořádku, lze se zřejmě ztotožnit s názorem, že druhý pokus by měl být více ve společné režii a postupu evropských institucí. Lze se tedy domnívat, že například závazný fiskální střednědobý výhled, zpřísnění pravidel Paktu stability a růstu, širší publicita o pozitivních i negativních případech ekonomického chování, případně posílení varovně-sankčních nástrojů by mělo k žádoucímu cíli přispět. Jedním z nástrojů, o němž se v této souvislosti uvažuje, je tzv. podmíněnost či kondicionalita. Když už si evropské instituce nevědí rady s tím, jak se chovají národní státy dlouhodobě nedisciplinovaně a neudržitelně, měl by přijít _ myslíme-li to vážně se společným ekonomickým prostředím v Evropské unii _ trest.

Je asi docela na místě, že se Rada EU dohodla na tom, že fiskální hříšníci by měli již konečně být opravdově trestáni za své prohřešky. Máme v Unii i jiné typy černých pasažérů, jejichž doménou je například vysoký deficit běžného účtu jejich platební bilance (tři z nich nedávno dovedla neschopnost tento deficit financovat až k nutnosti přijmout od MMF stabilizační pomoc, což se věru od členské země EU neočekává ...). Ani takováto země ekonomické situaci Unie v současnosti samozřejmě neprospívá. A pak jsou hříšníci, již doslova ignorují přijímání společné legislativy například o vnitřním trhu mezi své právní normy. Snad i ty je možné potrestat. Například tím, že budou mít pozastaven přístup k evropským fondům či jim budou po dobu jejich hříšného chování trošku pozastavena jejich členská práva do doby, než se napraví.

To všechno snad lze respektovat, protože nastalý stav veřejných financí napříč Unií představuje rakovinu, která doslova paralyzuje průběh rychlejšího oživení po nastalé krizi. Nelze se ani divit; pokud některou zemi brzdí veřejný dluhový balík, blížící se 100 procentům jejího HDP, a pokud díky němu nese náklady dluhové služby ve výši 25 procent ročních rozpočtových výdajů, je dosti zřejmé, že na rozvojové či infrastrukturní projekty podporující její dlouhodobou konkurenceschopnost již jaksi nezbude. A je stejně tak zjevné, že v nastalé situaci při potřebě vrátit deficit do normálu již jen výdajové úspory nestačí a bude nutné _ minimálně po přechodnou dobu _ zvýšit daně. Ty omezí ziskovost podnikatelského sektoru, povedou k potřebě šetřit náklady i v soukromém sektoru projevující se v omezení soukromých investic či mezd a tuzemská poptávka (spotřebitelská i investiční) zůstane zmražena na krizové úrovni. Tento vývoj bude doprovázen růstem úrokových sazeb _ odrážejících zvýšenou míru rizikovosti daného teritoria _ a past či léčka paralýzy zdravého ekonomického rozmachu po přestálé krizi je dokonána.

To, že se EU naplnění tohoto neblahého scénáře snaží předejít tím, že preventivní opatření mohou nabýt podoby i velice zpřísněných sankcí, aby si každý dal opravdový pozor, aby se takto nechoval a disciplínu dodržoval, je proto v nynější konstelaci pochopitelné.

S léčbou by se to nemělo přehánět

Nad tím, že se však mezi návrhy kondicionalit objevil i ten, který by v rámci strukturálních nerovnováh trestal s hříšníky i ty úspěšné, tahající doslova jiné z bryndy například tím, že jsou úspěšní vývozci do mimoevropských teritorií s významnými přebytky svých běžných účtů (například Německo či Švédsko), již zůstává rozum stát.

Jinak řečeno, ani v současné trochu vyhrocené situaci by se záchranné a léčebné metody neměly přehánět. Měly by odpovídat závažnosti situace, ale ne být úzkoprsými výkřiky, které vlastní přirozené nápravě nikterak nepomáhají. Pokud léčba naznačeným směrem v relativně krátkém čase proběhne, dojde i k významnému zlepšení konkrétních hodnot charakteristik, na nichž eurozóna stojí. A v tom případě se diskuse o jejím rozpadu stanou objektivně bezpředmětné. Pokud však eurozóna tyto své domácí úkoly nesplní, buď bude setrvávat na prostředí společné měny, které zdaleka nenaplňuje svůj potenciál, či dojde k přirozenému rozplývání a rozkladu eurozóny.

O autorovi:

Petr Zahradník je ředitelem EU Office České spořitelny a přednáší na New York University v Praze. Je členem Národní ekonomické rady vlády (NERV) a EuroTeam při Evropské komisi.