Cesta k mezinárodnímu soudnímu dvoru

Soudnímu smíru předcházely mediace a arbitráž. Pátráme-li po prvních známkách soudní činnosti, zjistíme, že mediace se využívala již ve starověké Indii a islámském světě, zatím co arbitráž byla rozšířena ve starověkém Řecku, v Číně, mezi arabskými kmeny, v oblastech námořního zvykového práva ve středověké Evropě a také v papežské praxi. Soudní urovnání je v podstatě jedna z nejmladších metod pro urovnání mezinárodních sporů, kterému ale po staletí předcházela arbitráž.

Od Jayovy smlouvy k Washingtonské dohodě

Moderní historie mezinárodní arbitráže tak začíná až podepsáním tak zvané Jayovy smlouvy v roce 1794. Dohoda o přátelských vztazích, obchodu a plavby mezi USA a Velkou Británií dala vznik třem rozhodčím komisím, které byly složeny ze stejného počtu zástupců jmenovaných britskou a americkou stranou. Jejich úkolem bylo řešit nespočet nevyřešených otázek mezi dvěma zeměmi, které nebylo možné urovnat vyjednáváním a které vyplynuly z americké války za nezávislost. V průběhu 19. století byly zřizovány podobné komise respektivě panely či tribunály, kterých využívaly i další evropské a americké státy.

Druhá mnohem důležitější fáze moderní historie arbitráže začíná v roce 1872 arbitráží mezi Spojeným královstvím a USA (The Alabama Claims arbitration). Podepsáním Washingtonské dohody v roce 1871 se státy dohodly na řešení sporů vyplývajících z britského porušení neutrality během Americké občanské války. Oba státy uvedly pravidla, kterými se budou neutrální vlády řídit a budou tribunálem aplikovaná. Tribunál se skládal z pěti členů, kteří byli jmenováni hlavami států USA, Velké Británie a dalších třech ve sporu nezúčastněných zemích - Brazílie, Itálie a Švýcarska. Arbitrážní panel byl tedy smíšený, už nejen složený ze zástupců stran ve sporu. Arbitrážní nález uložil Spojenému království zaplatit náhradu škody, což bylo také řádně dodrženo.

Cesta k Haagské konferenci

Tím se arbitrážní řízení prokázala jako účinná a na konci 19. století došlo k jejich rozvoji v různých směrech. Například se začaly do smluv vkládat doložky, umožňující využít rozhodčího řízení v případě sporu mezi stranami. Uzavíraly se obecné dohody pro řešení určitých druhů mezistátních sporů. Byla snaha vytvořit obecné právo rozhodčího řízení, aby země, které se chtějí uchýlit k tomuto způsobu řešení sporů, nebyly pokaždé povinny dohodnout se na postupu, složení soudu, pravidlech, faktorech a tvorbě rozsudku. Vyvstávaly i návrhy na vytvoření stálého mezinárodního arbitrážního tribunálu, aby se zamezilo zřizování ad hoc tribunálů pro jednotlivé spory.

Rozmach mezinárodní arbitráže vedl na konci 19. století k debatám o vhodnosti vytvoření stálého mezinárodního soudu, a tak byla roku 1899 na popud Mikuláše II. svolána Haagská mírová konference. Znamenala přelom ve vývoji celého mezinárodního práva. Hlavním tématem této konference, které se účastnily nově i malé státy Evropy, některé asijské státy a Mexiko, byl mír a odzbrojení. Tato konference byla zakončena přijetím souboru úmluv a deklarací. Jednou z nich byla i Úmluva o pokojném řešení mezinárodních sporů. Z hlediska vývoje mezinárodního rozhodčího řízení byla signifikantní, jelikož Úmluva vytvořila instituci známou jako Stálý rozhodčí soud, který začal oficiálně fungovat roku 1902. Skládal se z panelů porotců, které si sama určila každá země, která přistoupila k úmluvě. Nebyl to dvůr ve smyslu dnešního dvora, ale byl to určitý posun mezinárodního práva na jasnější a obecně uznávanější pozici.

O několik let později, v roce 1907, se konala druhá Haagská mírová konference, jejímž cílem bylo zlepšení pravidel rámcující rozhodčí řízení. Bylo navrženo vytvořit dva soudy, a to Mezinárodní kořistný soud (International Prize Court) a Rozhodčí soudní dvůr (Cour de justice arbitrale), které by se skládaly ze soudců, kteří by byli pouze justičními funkcionáři, neměli by žádné jiné povolání a věnovali by veškerý čas soudním procesům a rozhodnutím pomocí soudních metod. Tito soudci měli být vybráni z různých zemí a právní systémy těchto zemí, stejně tak i úřední jazyk, měly být spravedlivě reprezentovány. Bohužel tento systém se neuplatnil a to proto, že se jako největší problém ukázal proces vybírání soudců. I když tato konference nebyla příliš úspěšná, její základní myšlenky o několik let později posloužily jako zdroj inspirace pro vypracování statutu Stálého mezinárodního soudního dvora. (The Permanent Court of International Justice – PCIJ )

Plány na mezinárodní tribunál

Haagské konference daly vznik rozmanitým plánům a návrhům na založení mezinárodního soudního tribunálu, které v letech 1911 – 1919 předkládaly národní a mezinárodní orgány a které vyvrcholily založením Stálého dvora mezinárodní spravedlnosti. Rada společnosti národů byla článkem 14 Paktu Společnosti národů pověřena formulovat plán na vytvoření stálého dvora, který nebude pouze projednávat nebo rozhodovat o jakémkoliv mezinárodním sporu, ale také poskytovat posudek ohledně jakéhokoliv sporu či otázky položené Radou nebo Shromážděním. Návrh byl předložen a po složitém procesu v prosinci roku 1920 přijat. Nyní už jen stačilo, aby byl statut ratifikován členskými státy, které tak učinily a v září 1921 vstoupil statut v platnost.

Zmíněný dokument vyřešil i nepřekonatelný problém výběru soudců a to tak, že soudci byli voleni současně a nezávisle Radou a Shromážděním. PCIJ se tedy stal fungující realitou, což znamenalo velký pokrok v mezinárodním soudnictví. Bohužel krize Společnosti národů vážně poznamenala fungování PCIJ, který pomalu, ale jistě upadal. Díky vývoji za 2. světové války se objevila myšlenka na vytvoření nového mezinárodního politického řádu, a protože mezinárodní systém již objevil užitečnost MSD, našla si tato myšlenka místo a svět začal opět jednat. V roce 1942 premiér USA a ministr zahraničních věcí Velké Británie vyjádřili návrh na obnovení PCIJ a prodloužení jeho jurisdikce.

Do Londýna byl pozván výbor odborníků, kteří se k této problematice měli vyjádřit a záležitost podrobně prozkoumat. Výbor v čele s Williamem Malkinem z Velké Británie uspořádal dohromady 19 setkání, na které byli pozvání právníci až z 11 zemí. Ve své zprávě doporučili, aby statut každého nového mezinárodního soudu vycházel ze statutu PCIJ, aby byla poradní pravomoc v případě nového soudu zachována, aby přijetí pravomoci soudního dvora nebylo povinné a poslední věc, aby soudní dvůr neoplýval pravomocí zabývat se podstatou politických záležitostí.

Mezitím, dne 30. října 1943 v návaznosti na konferenci mezi Čínou, SSSR, Velkou Británií a USA, bylo vydáno prohlášení uvědomující si nezbytnost vzniku mezinárodní organizace, založené na principu svrchované rovnosti států, která bude otevřená členstvím všech států, které budou mít stejný cíl a to: mezinárodní mír a bezpečnost. 9. Října 1944 se zveřejnily návrhy na zřízení všeobecné mezinárodní organizace, která bude zahrnovat i mezinárodní soudní dvůr, a tak se ve Washingtonu v dubnu 1944 konalo jednání výboru právníků, reprezentujících 44 zemí světa.

Tento výbor byl pověřen vytvořit návrh statutu budoucího MSD, který měl po té předložit v San Franciscu radě, která mezitím pracovala na vytvoření Charty OSN. Vytvoření návrhu statutu nebylo tolik složité, neboť vycházelo ze Statutu PCIJ, ale bylo zde mnoho otázek, které sám výbor neuměl zodpovědět. Největší otázkou bylo, zdali má vzniknout zcela nový soud, nebo postačí obnova PCIJ. Tato otázka se spolu s dalšími projednávala na konferenci v San Franciscu, které se zúčastnilo až 50 států. Konference rozhodla ve prospěch založení nového mezinárodního dvora, který se stane hlavním orgánem OSN a bude na stejné úrovni jako Valné shromáždění, Rada bezpečnosti, Hospodářské a sociální rady, poručenské Rady a Sekretariát.

Hlavními důvody, které vedly konferenci k založení nového mezinárodního dvora, byly:
• Soudní dvůr se měl stát hlavním soudním orgánem OSN, a proto bylo nevhodné vyplnit tuto pozici orgánem, který byl spojován se SN a jeho neúspěchem.
• Vytvoření nového soudu bylo více v souladu s ustanovením Listiny.
• Několik států, které byly stranami statutu PCIJ nebyly zastoupeny na konferenci v San Franciscu a naopak, některé státy zastoupené na konferenci nebyly stranami statutu PCIJ.
• Věřilo se, že vytvoření nového soudu umožní mimoevropským státům hrát větší roli.

Nicméně tato konference zdůrazňovala důležitost Statutu PCIJ a trvala na tom, aby nebyla přetrhaná všechna pouta k tomuto starému statutu, neboť byl vytvořen na základě získaných zkušeností, proto by bylo dobré neměnit to, co fungovala dobře. Charta OSN tedy zdůrazňuje, že Statut MSD byl založen na Statutu PCIJ. V každém případě, rozhodnutí o vytvoření nového soudu nutně vedlo k zrušení jeho předchůdce.

Dnes je MSD jedna z nejdůležitějších institucí OSN. Již téměř 70 let řeší nesváry mezi státy a pomáhá udržet mír na té nejvyšší úrovni. Každý rok jsou podány minimálně 4 žádosti na vyřešení sporů a již o 134 případech bylo řádně rozhodnuto. Můžeme tedy říct, že díky dlouhému historickému vývoji MSD vděčíme za to, jak je tento institut v dnešní době úspěšný.

O autorce:

Marcela Cimflová, je studentkou mezinárodních vztahů na Metropolitní univerzitě v Praze. Od listopadu 2014 do ledna 2015 absolvovala stáž v ÚMV.

Použité zdroje:

International Court of Justice, The Court: History, Dostupné z: http://www.icj-cij.org/docket/index.php?p1=3&p2=2
International Court of Justice, Cases: List of all cases, Dostupné z: http://www.icj-cij.org/court/index.php?p1=1&p2=1
Malíř, Jan; Judicialization of International Relations: Do International Courts matter?, Právník, r.2013 , Vol. 3, No 3, p.218 -224
Organizace spojených národů, Mezinárodní právo: Soudní urovnávání sporů, Dostupné z: http://www.osn.cz/mezinarodni-pravo/?kap=62
Organizace spojených národů, Mezinárodní právo, Dostupné z: http://www.osn.cz/mezinarodni-pravo/