Československo a Mali do roku 1989

Dodnes je to vlastně dost podobné, Mali totiž stále zůstává, řečeno slovy starých zeměpisců, cosi jako „terra inkognita“. Oblastí, o níž se běžně nedozvídáme téměř nic, podnes málo známým i obtížně dostupným kusem světa.

Daný fakt nejpřesvědčivěji ukázala právě nedávná válka o Republiku Mali. Takže když nejen nám, Středoevropanům, měli aspoň stručně vysvětlit, oč se při tomto konfliktu jedná, případně kdo jsou v něm oni obvyklí (a nejen mediálně užiteční) „good gays“ a „bad gays“, přišlo Timbuktu znovu vhod. Cizokrajně znějící pojem řada lidí přinejmenším „zdaleka“ zná, a tak se s ním dá operovat. Zvláště chcete-li správně podat (post)konfliktní vojenskou operaci, do níž se vedle bývalého koloniálního pána oblasti zapojil i oficiální český kontingent.

Možná lze namítnout, že Mali je nám značně vzdálené geograficky i kulturně. Nadto jde o neobyčejně chudobné, v podstatě málo zajímavé teritorium, jež může být velmocí leda tak ve sféře lidové hudby. Tak proč se mu zbytečně věnovat, když obyvatelé Česka často postrádají základní poznatky o daleko významnějších, dokonce oficiálně spřátelených státech. A to včetně sousedících členů Evropské unie.

Od obuvníka Baťi k ideologům KSČ

Taková poznámka by byla nejspíš do značné míry věcná, nicméně platí v pozoruhodném historickém kontextu. Hodně rozsáhlé styky s maliskou stranou, včetně těch na nejvyšší vládní úrovni, jsme svého času pěstovali právě my. Respektive naši předkové, a to pod hlavičkou Československa, které během diktatury KSČ projevovalo zvýšený, nezřídka ideologicky motivovaný zájem o oblasti rozvojového světa. A to včetně Mali, jež se dokonce stalo – spolu s Ghanou a Guineou – zemí československého „předního zájmu“ v západní Africe.

Modibo Keita byl prvním prezidentem Mali. Jeho osmiletou vládu ukončil v roce 1968 vojenský převrat. Zemřel v roce 1977 za nejasných okolností v internaci. (foto: Tommy Miles/Flickr/WikimediaCommons)

Navázání úzkých styků s postkoloniálním Mali samozřejmě předcházely kontakty starší. Ale ještě v meziválečné epoše nešlo o nic výjimečného. Spíše naopak. Nicméně i tenhle „zapomenutý“ kus planety, ovládaný tehdy spojeneckými Francouzi, navštěvovali obchodní zástupci významných československých podniků. Pročež sem pronikaly takové výrobky, jakými byla obuv z produkce firmy Baťa nebo jablonecká bižuterie.

Za dobu skutečného rozmachu vzájemných vztahů lze považovat až období poválečné, v němž se Československo stalo důležitým představitelem prosovětské politiky ve třetím světě. Tehdy Praha budovala rozsáhlé vazby s celou řadou nově vytvořených zemí. A tedy i Republiky Mali, která vznikla coby důsledek složitých a neklidných emancipačních tendencí v inkriminované oblasti.

Ustavení tohoto zřízení předcházela krátkodechá existence Federace Mali, jež už od začátku znamenala spíše ideál. Dobovými politickými proudy ovlivněnou vizi než promyšlenou politickou koncepci. Již její vyhlášení roku 1960 proběhlo v hlubokém nesouladu s původní územní představou a i tak dostala zmíněná federace do vínku vše možné, jen ne stabilitu. Především pak pro odlišné hodnoty a osobní nesvornost klíčových politických aktérů.

Mezi ně náležel také předseda vlády Federace Mali Modibo Keita (pozdější prezident Republiky Mali, dnes navzdory svému autoritářství vnímaný jako otec národa), jenž se maximálně snažil rozkladu sotva vzniklého celku čelit. Neuspěl sice, nicméně ještě ve zmíněné funkci počal naplňovat svou představu o geopolitické orientaci regionu. O vojenskou pomoc totiž požádal „světlé zítřky“ budující Československou republiku.

Začátek vztahů? Žádost o zbraně

Do Prahy vyslaná maliská delegace sice hovořila v širších souvislostech, avšak jádrem vznesených požadavků byla výzbroj pro 5000 mužů. Následné konzultace Prahy s Moskvou přenesly onu záležitost na Sověty, nicméně záměr Prahy rozvíjet spolupráci s Bamakem dostal zelenou. Ještě v „Roce Afriky“, kdy je rovněž prohlášena neodvislost Mali, tak byly podepsány dohody o vědecko-technické a kulturní spolupráci (zahrnující i prvních čtyřicet stipendií pro maliské posluchače). Kontrasignována byla též Dohoda o výměně zboží a platech, k níž se vázal utajovaný dokument, jenž hovořil o dodávkách dopravních letadel či příslušném výcviku létajícího či pozemního personálu.

Ještě zajímavějším je ovšem na celé věci fakt, že nemalou pomoc poskytla také československá rozvědka. Zaměřila se jednak na konzultační a výcvikovou činnost při formování maliské tajné politické policie, za druhé na dodávky různých pěchotních zbraní. Zajisté nikoliv nepodstatnou složku promaliských aktivit Státní bezpečnosti tvořila též zásilka moderního zařízení pro telefonní odposlech. Kombinovaná navíc s příslušnou „terénní činností“ našich technických specialistů, neboť Malijci zpočátku postrádali odpovídající personální zdroje.

Další, tematicky nepochybně úzce související možnosti pro rozšiřování československého vlivu v Mali přinesly úmluvy o technické spolupráci na poli masmédií. Což se týkalo působení ČTK, Svazu novinářů, dále rovněž filmovnictví, televize a rozhlasu. Přímým důsledkem tohoto kroku se tak stala například různá školení maliských žurnalistů nebo značná provázanost ve spolupráci národních tiskových agentur.

O všestrannosti i hloubce budovaných vazeb mezi oběma celky svědčila koneckonců ještě jedna pozoruhodná záležitost: tisk bankovek a ražba mincí pro Mali, kde se příslušné ceniny uplatnily po měnové reformě uskutečněné (nijak hladce) roku 1962.

Nemalé naděje byly pochopitelně vkládány i do rozvoje čistě hospodářských vztahů. V rámci nich došlo spolu s podepsáním mezistátní dohody o výrobě bankovek (r. 1961) také ke kontrasignaci kontraktu na dodávku pěti malých dopravních letounů typu Aero-145 a poskytnutí pomoci při výcviku leteckých odborníků. K tomu určení českoslovenští specialisté působili potom v Mali ještě dlouhá léta, až do roku 1967, s čímž se rozcházel osud dodaných letadel. Stroje špatně snášely místní klimatické podmínky a jejich nedostatečná tropikalizace dokonce přiměla odběratele k tomu, aby posléze požádali o zpětný odkup tří kusů. Ostatně technické nebo jiné nedostatky dovážených výrobků kalily vzájemnou obchodní výměnu dlouhodobě, přičemž ta se následně ukázala problematickou už ze své vlastní podstaty…

Jenže tím poněkud předbíháme dnes téměř zapomenutý vývoj. Ve zmíněném roce 1961 se situace jevila úplně jinak, díky čemuž vstoupila v platnost Dohoda o hospodářské spolupráci. Podle ní poskytla ČSSR svému africkému partnerovi úvěr v hodnotě deseti milionů dolarů a na základě něj se předpokládala realizace dodávek k vybudování řady investičních celků. Například cukrovaru, továren na zemědělské náčiní či kuřivo.

Úsměvy bez reálných výsledků

Jakýmsi vrcholem onoho dynamického období se stala roku 1962 oficiální návštěva prezidenta Modibo Keity a jeho bezmála padesátičlenného doprovodu v Praze. Zároveň v ní však bylo cosi neblaze symbolického. Pravda, panovala jasná deklaratorně-ideologická svornost o „cestě socialismu“. Rovněž protokol hostům předvedl vše, co se patřilo ohledně představitelů spřízněné země, navíc byli na znamení přízně hojně obdarováni. Leč reálný dopad vrcholných setkání za vnějškovým dojmem věru pokulhával. Ba se dá sdělit, že mezi nimi vyvstal nemalý rozpor, čehož si správně (pravděpodobně ne bez určitého uspokojení) povšiml i francouzský velvyslanec Ludovic Chancel, když ve své zprávě zdůraznil „oboustrannou rezervovanost“ rokujících funkcionářů.

Vrcholná setkání Čechoslováků s Malijci tedy přinesla do očí bystrého pozorovatele bijící protimluv vstřícných veřejných proklamací na straně jedné a chudých praktických přínosů na straně druhé. Z jednání totiž vzešel pouze tajný pamětní zápis, v němž se ČSSR uvolovala k dalším konkrétním počinům při budování maliského vojenského letectva nebo dodávkám rozsáhlých investičních celků. K čemuž pak nutno dodat, že ani uvedené záměry se přes veškeré budoucí snahy nikdy neuskutečnily.

Co bylo příčinou zmíněných „papírových výsledků“? Ve zkratce (a pochopitelné nadsázce) by je šlo postihnout marxistickým termínem o rozporech ve sféře materiálně-technické základny. Ačkoli například maliští představitelé doufali v zásadní československou pomoc při formování svých vzdušných sil, patrně jim zpočátku uniklo, že vstřícnost jejich protějšků má těžko překročitelný obchodní aspekt…

Daný problém však nebyl zjevně jediný a patrně neovlivňoval jen československo-maliské styky, jelikož Modibo Keita roku 1963 de facto prohlásil, že pomoc kapitalistických zemí je z mnoha úhlů pohledů výhodnější.

Rozladění ovšem nepanovalo pouze v rozvojovém Bamaku, odkud nota bene začaly zaznívat hlasy, že se drtivá většina maliských stipendistů vrací ze studií v Československé socialistické republice „naladěna protisocialisticky“. Zklamání zasáhlo také garnituru vyspělejší státnosti a je přitom pozoruhodné, nakolik se příčiny těchto postojů navzájem podobaly. Šlo o dvě strany téže mince: přecenění ekonomických možností či postojů jinak ideologicky spřízněného partnera.

Zatímco motivy k následnému ochlazení vztahů ze strany Republiky Mali byly již ve stručnosti popsány, československý postoj utvářelo krom jiného zjištění, že škálu jím dodávaného zboží (od potravin po těžkou techniku) nemůže vyvážit výrazná omezenost, neřkuli chudobnost nabízených protihodnot. Představovaných hlavně burskými oříšky a také bavlnou.

Utlumení vzájemných vztahů

Konsekvencí nastíněných událostí se stalo rozvolňování poměru mezi oběma zeměmi, včetně oslabování diplomatických styků. V polovině roku 1964 došlo k uzavření dodnes neobnoveného velvyslanectví Mali v Praze a takřka ruku v ruce s tím bylo odstoupeno od stěžejních hospodářských, přesněji industrializačních projektů.

Následný vývoj se nesl přesně v tomtéž duchu. Dřívější rozsáhlé kontakty došly naprosté minimalizace, čemuž nezabránily ani opakované prolongace splátek maliského dluhu. A prozápadní puč v rozvrácené africké zemi zasadil na sklonku i pro Čechoslováky zásadního letopočtu 1968 definitivní „ránu z milosti“. Postupně byla zrušena naše ambasáda v Bamaku, aby její úlohu roku 1970 převzalo velvyslanectví v Guineji.

Případnému obnovení alespoň obchodních vztahů zabránila počátkem sedmdesátých let rozsáhlá klimatická katastrofa na území Mali. V pozdějším období sice proběhlo ještě několik důležitých politických schůzek a došlo k podepsání nové obchodní a platební dohody, ale celkově můžeme říci, že se československo-maliské kontakty během normalizace bezmála vynulovaly. Zkrátka dosáhly stavu, který se koneckonců v mnohém nezměnil podnes. Mimořádnou úroveň vztahů tak zřejmě natrvalo vystřídalo faktické zmrtvění, jež bylo paradoxně asi nejvíce oživeno nedávnou maliskou válkou. Přímým důsledkem Západem zapříčiněného zhroucení státu Libye.

O autorovi:

Pavel Kopecký, politolog, historik a vysokoškolský učitel

Použitá literatura a zdroje:

Reid, R. J.: Dějiny moderní Afriky, Praha 2011
Zídek, P.; Sieber, K.: Československo a subsaharská Afrika v letech 1948-1989, Praha 2007
Zídek, P.: Mali, Praha 2004
Časopisy a denní tisk