České bázlivé nakročení ke globální podpoře práv žen

V rámci mezinárodních společenství jako EU, OSN nebo OECD, k jejichž členům patři i Česká republika, se důraz na genderovou problematiku stal standardem jak na úrovni politik a deklarací, tak postupně i v praxi. EU například implementuje již druhý akční plán pro rovnost žen a mužů v oblasti mezinárodního rozvoje (2016–20), Švédsko i Nizozemsko disponují třetím akčním plánem k problematice postavení žen v konfliktních a post-konfliktních oblastech. Navíc většina institucí se zaměřením jako Česká rozvojová agentura má expertní týmy a nástroje na průřezová témata, včetně genderové rovnosti.

Pozice ČR přesto zůstává v tomto směru systematicky neuchopena. V posledních letech je nicméně patrný aktivnější přístup ke genderové problematice v rámci české zahraniční politiky a to zejména od nástupu současné vlády v roce 2013. Svědčí o tom mimo jiné finanční podpora UN Women, spoluúčast na přípravě rezolucí OSN k genderové problematice nebo připojení se některých vládních představitelů i ministerstva zahraničních věcí ke kampani OSN HeForShe, která cílí na angažovanost mužů v prosazování genderové rovnosti.

Důkazem je také poslední Koncepce zahraniční politiky České republiky 2015 (dále jen Koncepce ZP) nebo akční plán k problematice postavení žen v konfliktních a post-konfliktních oblastech přijatý v roce 2017.

Přiblížení se k ženským právům na koncepční úrovni

Podpora lidských práv, která je trvale neodmyslitelnou součástí zahraniční politiky ČR, se dlouhodobě vymezovala na práva politická a civilní a méně na práva sociální, kulturní a ekonomická, kam jsou všeobecně zařazována ženská práva a genderová rovnost. Tato témata tudíž byla opomíjena na úrovni politik i praxe. Nová Koncepce ZP zaznamenala zásadní posun v rozšíření pojetí lidských práv i o práva zaměřená na celistvost společnosti.

Koncepce ZP poprvé v historii koncepcí zahraniční politiky ČR klade vyslovený důraz na podporu žen a jejich práv, když uvádí, že „ČR bude rovněž usilovat o celosvětové posílení postavení žen ve společnosti (…) bude se (…) agendou aktivněji profilovat v rámci OSN, neboť ji pokládá za závažný celosvětový problém, který nelze redukovat na otázky lidskoprávní či rozvojové. ČR se zvláště zaměří na otázky spojené s účastí žen na veřejném životě.”

Výhradu lze přesto mít k zahrnutí tohoto prohlášení do odstavce o podpoře zvláště zranitelných a marginalizovaných skupin společnosti. Podle výzkumu i mezinárodní praxe je to právě viktimizace žen a jejich spojování se zranitelností, které často vedou k reprodukci existujících genderových stereotypů a zabraňují ženám hrát aktivnější roli ve společnosti.

Celkově se však jedná o progresivní text, který mimo jiné uplatňuje koherenci politik a jehož finální podoba je i výsledkem inkluzivního procesu konzultací s občanskou společností.

Koncepce se zároveň jeví jako podstatný posun k uvědomění si důležitosti genderové problematiky v mezinárodních vztazích ČR. Nyní je na vládě, aby realizovala konkrétní kroky, jinak zůstanou závazky Koncepce ZP na proklamační úrovni bez praktických dopadů.

Z dostupných zdrojů je zřejmé, že druhý rok po přijetí Koncepce ZP je podpora tématu v klíčových oblastech, jako je rozvojová a transformační spolupráce či humanitární pomoc, spíše deklaratorní. Prozatím nedošlo k systematickému uchopení tématu, rozšíření lidských kapacit a vytvoření podpůrných nástrojů. Vláda sice například přijala akční plán k problematice rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1325 o ženách, míru a bezpečnosti, jeho reálné dopady ale zůstávají otázkou.

Intuitivní podpora ženských práv v praxi

Nejen strategicky zastřešující Koncepce ZP, ale i dílčí dokumenty jako například Koncepce zahraniční rozvojové spolupráce České republiky na období 2010–2017 nebo Koncepce podpory lidských práv a transformační spolupráce 2015 zohledňují v určité podobě ženská práva a princip genderové rovnosti. Poněkud hůře pak již vycházejí realizační plány neboli Programy prioritních zemí (2010–2017) zahraniční rozvojové spolupráce (ZRS), které přestože mají být konkrétní, tematiku neprohlubují.

Právě zohlednění genderové rovnosti v praxi zůstává problematické, což přiznává samo MZV ve Zprávě za rok 2015 o rovnosti žen a mužů (Zpráva 2015). Ministerstvo uvádí, že „realizátoři české rozvojové spolupráce mají stále ještě málo zkušeností s efektivním zohledňováním genderové perspektivy jak ve fázi identifikace, tak při realizaci, monitoringu a evaluaci projektů". Lze však dodat, že se tak do velké míry děje právě kvůli nedostatečnému nastavení tématu ze strany MZV.

Projekty či programy ZRS tak posilují postavení žen spíše intuitivně a převážně skrze nestátní neziskové organizace (dále NNO), které mají k tématu blízko, neboť pracují přímo s komunitami v rozvojových zemích a lokálně řeší sociální nerovnosti.

Avšak do jaké míry se toto opravdu děje a zda třeba některé projekty neinformovaně spíše posilují existující genderové nerovnosti, není možné přesně určit. K takovému porovnání je potřeba vytvořit analýzu projektů a programů a jejích dopadů a stanovit přesnější statistiku jejich sledování. Oddělení rovnosti žen a mužů při úřadu ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu (MLP) již od roku 2014 opakovaně zadává MZV úkol vytvořit takový rozbor v rámci každoročních Priorit a postupů vlády při prosazování rovnosti žen a mužů ČR.

Podle informací uvedených ve Zprávě 2015 byla „analýza uplatnění genderové perspektivy jako průřezového tématu v projektech ZRS” zahájena v roce 2014 studiemi nevládního sektoru. Ani o tři roky později však žádné výstupy nejsou k dispozici. Analýza by byla velmi přínosná právě v tomto roce, neboť v současné chvíli vznikají klíčové dokumenty ZRS jako Strategie ZRS ČR 2018–2030 a Programy prioritních zemí ZRS 2018–2023.

Akční plán 1325 jako splnění závazku vůči OSN, nebo vůči ženám?

V lednu 2017 vláda schválila Akční plán ČR k implementaci rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1325 (2000), o ženách, míru a bezpečnosti a souvisejících rezolucí na léta 2017–2020 (NAP ČR). Česko se tak po 17 let letech existence rezoluce 1325 zařadilo k 63 zemím světa disponujícím národním akčním plánem, který ČR přijala jako osmnáctá země EU, ale také jako první země střední Evropy.

Přijetí rezoluce 1325 znamenalo průlom z hlediska uznání aktivní role žen při řešení konfliktů. Národní akční plány, sloužící k implementaci rezoluce, kladou důraz zejména na zvyšování podílu žen na rozhodování v mírových procesech, jejich aktivní účast při prevenci konfliktů, při zajišťování udržitelného míru a bezpečnosti post-konfliktní společnosti, a prevenci a ochranu před sexuálním násilím v konfliktech. Důležitou součástí jsou aktivity zaměřené na posílení sociálního, ekonomického i politického postavení žen v post-konfliktní obnově společnosti.

Nově přijatý NAP ČR pokrývá aktivity MZV, ministerstva vnitra a ministerstva obrany, přičemž na jeho přípravě se podílel i Úřad vlády ČR – MLP. MZV se jako koordinátor přípravy NAP ČR ujalo nesnadného úkolu, neboť k tomuto tématu chybí v českém prostředí expertíza, akademický výzkum, podpůrné institucionální mechanismy i politický zájem. Je tedy potřeba ocenit, že se podařilo zkoordinovat přípravu v rámci dotčených resortů během několika měsíců a plán přijmout. Právě nedostatečné časové rozmezí pro přípravu hovoří v neprospěch NAP ČR, který má zásadní nedostatky procesního, obsahového a formálního rázu.

Průběh přípravy NAP ČR totiž neodpovídal ani minimálním mezinárodním standardům, neboť z něj byla téměř vyčleněna občanská společnost a odborná veřejnost. Tato skutečnost je přímo v rozporu s požadavky OSN na inkluzivní proces konzultací zahrnující všechny dotčené aktéry včetně občanské společnosti. Po 17 letech globálních zkušeností s rezolucí 1325 existuje nespočet publikací, návodů nebo příkladů dobré praxe pro vytvoření NAP.

České NNO dostaly ke konzultaci, kromě návrhu základní struktury, již hotový dokument těsně před jeho vládním projednáváním, ke kterému se mohly vyjádřit v horizontu několika dní. Nebylo tedy možné, a zřejmě ani koordinátorem očekávané, provádět zásadnější úpravy textu. Nebyl tudíž ani prostor zapojit organizace, které realizují projekty přímo v konfliktních a post-konfliktních oblastech, aby přímou zkušeností přispěly ke konkretizaci plánu. Ve výsledku se tedy občanská společnost domnívá, že její znalosti nebyly zohledněny a necítí silný závazek NAP ČR naplňovat.

Z obsahového hlediska působí NAP ČR spíše jako nepropracovaná hrubá verze. Dokument nevychází z analýzy stavu naplňování rezoluce 1325 a tedy ze zjištěných reálných potřeb a možností, což se zásadně odrazilo na prioritách plánu i příliš obecné úkolové části. NAP ČR klade převažující důraz na vnitropolitickou dimenzi na úkor té zahraničněpolitické, která by s ohledem na podstatu rezoluce 1325 měla plánu dominovat. Úkolová část tudíž mnohdy přímo opakuje vnitropolitická opatření, která jsou již řešena v jiných vládních dokumentech.

Naopak část vztahující se k zahraniční rozvojové a transformační spolupráci a humanitární pomoci je řešena nedostatečně. Plán zároveň stanovuje mnoho úkolů, jejichž splnění v horizontu 3 let není realistické. V neposlední řadě chybí plánu rozpočet pro provedení daných úkolů, jako i pro zapojení NNO realizujících projekty například v Afghánistánu či Jižním Súdánu.

Je tedy otázkou, zda NAP ČR neskončí spíše jako izolovaný dokument než praktický nástroj ovlivňující změny ve prospěch žen a společnosti v konfliktních a post-konfliktních oblastech. Pozitivní zprávou je, že v rámci pravidelných monitorovacích zpráv bude možno navrhovat aktualizaci nebo doplnění stanovených úkolů. Přínosem také může být již započaté vytvoření pracovní skupiny, do které byla přizvána i občanská společnost. Lze tedy shrnout, že se jedná o první pokus systematizace posilování postavení žen v konfliktních a post-konfliktních oblastech v rámci zahraniční politiky ČR, který má své nedostatky. Ale právě jeho příprava, následná implementace a pravidelné monitorování plnění může vést k vybudování odborných kapacit, jako i ke zvýšení povědomí a zájmu o téma.

Vystřídá bázlivé nakročení progresivnější vývoj?

Zdá se, že ČR má „bázlivě“ nakročeno, ale přesto nakročeno k podpoře ženských práv celosvětově. Vzhledem k určitému posunu posledních let na úrovni koncepční, i prostřednictvím konkrétních kroků, lze nyní doufat v progresivnější vývoj. ČR zřejmě nesměřuje ke švédskému modelu feministické zahraniční politiky, ale snad k hlubšímu uvědomění si možnosti aktivně potírat nerovnosti mezi muži a ženami skrze zahraniční politiku. Nově však vyvstává otázka, jakým směrem se toto „bázlivé” nakročení posune s dalšími vládami.

O autorkách:

Mgr. Míla O’Sullivan je interní doktorandka Ústavu mezinárodních vztahů. Zabývá se postavením žen a genderovou problematikou v mezinárodní politice, zejména genderovým rozměrem míru a bezpečnosti v teorii a praxi mezinárodních vztahů.

Ing. Blanka Šimůnková, M.A., se zaměřuje na mezinárodní rozvojovou spolupráci, potírání chudoby a genderové aspekty rozvojových politik a programů. Poslední rok působila například ve švédské organizaci Kvinna till Kvinna, která se zabývá podporou žen ve válečných a konfliktních oblastech.

Zdroje:

České fórum pro rozvojovou spolupráci. Komentář k Akčnímu plánu České republiky k implementaci rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1325 (2000) o ženách, míru a bezpečnosti a souvisejících rezolucí na léta 2017 – 2020. ČR, 2016.

O’Sullivan, Míla – Šimůnková, Blanka. Mezinárodní dimenze naplňování Pekingské akční platformy – Ženy, ozbrojený konflikt a mezinárodní rozvoj. In: Kubálková, Petra (ed.): Ženy a česká společnost: Hodnocení implementace pekingské akční platformy na národní a mezinárodní úrovni (Peking +20). Cats2cats, ČR, 2016.

Úřad vlády ČR. Akční plán ČR k implementaci rezoluce Rady bezpečnosti OSN 1325 (2000), o ženách, míru a bezpečnosti a souvisejících rezolucí na léta 2017–2020. ČR, 2017.

Úřad vlády ČR. Zpráva za rok 2015 o rovnosti žen a mužů a o naplňování Vládní strategie pro rovnost žen a mužů v ČR na léta 2014 – 2020. ČR, 2016.